Světelný design v kostce – Část 52
Divadelní tour, nekonečné možnosti poznání (2. část)
Un beau matin, Aladin
Un beau matin, Aladin je výpravná rodinná inscenace Divadla bratří Formanů a francouzského Théâtre du Jeu de Paume, v Česku uvedená pod názvem Aladin. Vznikla u příležitosti Evropského hlavního města kultury – Marseille 2013 a Plzeň 2015. Premiéra, která se několikrát odkládala např. i z důvodu povodní, se nakonec uskutečnila v říjnu 2013 právě v Théâtre du Jeu de Paume, sídlícím ve městě Aix-en-Provence. Ještě před premiérou byla naplánovaná tour po více než dvaceti městech převážně na jihu Francie. Od listopadu 2013 až do května 2014 bylo v 87 dnech uvedeno celkem 113 představení. Z toho jsme na cestách byli 28 dní a mezi vykládáním, stavěním a bouráním jsme měli volno celkem 41 dní. S tak obrovským rozsahem logistické operace jsem do té doby neměl osobní zkušenost a zdálo se mi nemožné, aby celá tour dopadla tak, jak ji francouzská produkce naplánovala.
Následující část článku navazuje na první díl zveřejněný v časopise Světlo 3/2021. Čtenáři se v ní dočtou, jak konkrétně tato tour probíhala.
Bon voyage, Aladin
Hned po premiéře v Aix-en-Provence jsem z pracovních důvodů musel odcestovat zpět do Čech, a nebyl jsem tudíž u prvních popremiérových uvedení. Má tour se paradoxně začala mimo území Francie v Lucembursku.
8. – 9. 12. Esch-sur-Alzette (LU)/Théâtre d‘Esch
Na to, jak je Lucembursko malá země, mě překvapilo, že v palubním magazínu dopravního letadla společnosti Luxair doporučují návštěvu národního divadla v hlavním městě a lákají na premiéry zahraničních souborů. Naplnil se tak citát Andrého Malrauxe „Lucemburské divadlo 21. století bude buď evropské, nebo nebude vůbec!“. Théâtre d‘Esch se nachází v centru města v zástavbě nízkých domů. Hlavní vstup do divadla je rohový a technická část je zabudovaná do vnitrobloku. Vjezd do divadla pro kamion je z vedlejší boční ulice, což vyžaduje pevné nervy a zručnost řidičů kamionu. V Esch-sur-Alzette jsem mimo angličtinu a další tři úřední jazyky, kterými jsou francouzština, němčina a lucemburština, často slyšel portugalštinu. Velké množství portugalských kaváren a obchodů mi dávalo pocit, že jsem se ocitl u Atlantického oceánu. Portugalci tvoří až 15 % z celkového počtu obyvatel Lucemburska, v minulosti jich tam řada přišla za prací ve slévárenském průmyslu.
Obr. 7. Velká žranice v Théâtre L‘Espal, Centre Culture
12. – 14. 12. Le Manse/Théâtre L‘Espal, Centre Culturel
Moderní divadlo mimo centrum města v relativně nové městské části, které poskytuje veškerý servis spojený s moderním sálem. Divadla nám v časech přípravy představení a hraní poskytovala stravu. Zde si vybavuji stůl s velkým otvorem uprostřed, u kterého jsme jedli. Stále jsme přemýšleli, k čemu otvor uprostřed stolu slouží. (Obr. 7)
18. – 24. 12. Clamart (Paříž)/Théâtre Jean-Arp
Budova, která disponuje nejenom divadelním sálem, ale také kinosálem. Zde se především vyznamenal řidič kamionu, který nacouval do prostoru, kde po každé straně návěsů měl asi 5 cm, a navíc se k nákladové rampě cesta mírně stáčela (obr. 8). Jak přilákat mladé lidi do divadla? Ve Francii to řeší tak, že umožňují žákům základních škol na tři dny v průběhu svého studia navštívit jednu z jimi vybraných institucí. V Clamartu s námi strávil část dne chlapec, který se tak nejenom mohl seznámit s naší prací divadelních techniků, ale také krátce pohovořit s ředitelem divadla a projít si je od administrativy (kanceláře) až po technické složky (kotelna). Vždy byl předán zodpovědné osobě, která se mu po dobu pár hodin věnovala, odpovídala na otázky, popř. vysvětlovala, na čem se momentálně pracuje. To mladým lidem umožňuje poznat svět, kterého by se v budoucnu mohli stát součástí.
Obr. 8. Neuvěřitelný výkon řidiče kamionu, který právě couvá na vykládku k divadlu Théâtre Jean-Arp v Clamart (Paříž), Obr. 9. Jakub Hradilek dává vzniknout Tarbesskému plátnu po návštěvě Celtic Pub
7. – 9. 1. Tarbes/Le Parvis scène nationale Tarbes Pyrénées
Divadlo, které se nachází na stejném patře jako několik kinosálů, je součástí rozsáhlého obchodního centra s výhledem na Pyrenejské pohoří. Zaujal mě celkový počet pěti zaměstnanců divadla – ředitel, technický manažer, produkční, zvukař a pokladní. Všichni další technici a profese spojené s provozem divadla zde pracovali tzv. na volné noze. Začal jsem se zajímat víc o systém, na kterém francouzská divadla fungují. Podstatné je, že nefungují na systému repertoárového, ale blokového hraní. Díky tomu kulturní instituce v regionu mohou plánovat program tak, aby se jim nepřekrýval. To např. umožňuje technikovi z Paříže přestěhovat se za svým koníčkem, kterým je snowboarding, do oblasti Pyrenejí, aniž by se bál, že nebude mít práci. V průběhu roku tak zabezpečuje rozdílné kulturní akce v regionu. Jestliže vás někdy cesty zavedou do města Tarbes, zajděte si do legendárního baru Celtic Pub na pivo, a když budete mít štěstí, tak i na koncert. Jistě zde potkáte Jeana Loise, obrovského a usměvavého majitele i barmana v jedné osobě. (Obr. 9)
10. – 15. 1. Perpignan/Théâtre de l‘Archipel
Théâtre de l‘Archipel je jedno z nejmodernějších divadel ve Francii, stavěné v době velké recese a slavnostně otevřené v roce 2011. Je složené ze tří sálů – Le Grenat, Le Carré, Le Studio. Le Grenat zvenku připomíná velký červený oblázek a v červené barvě je i interiér sálu o kapacitě 600 až 1 100 míst. Představení Aladin jsme ale uvedli v prostoru Le Carré, což je tzv. black box s teleskopickou tribunou s kapacitou 390 až 800 míst. Poslední ze tří sálu je Le Studio, které není přístupné veřejnosti a slouží pouze zkoušení nebo rezidenčním pobytům. Nejvyšší budova má malý konferenční sál Espace Panoramique na vrcholu budovy s výhledem na Pyrenejské pohoří. Co mě ale nejvíce zaujalo, je to, že sály jsou mezi sebou propojené prosklenou budovou, která funguje jako technické zázemí. Vyložením techniky z kamionu do tohoto zastřešeného, klimatizovaného světlého prostoru s kávovarem se člověk dostává na úroveň všech sálů a vše, co má kolečka, si tak pohodlně doveze, kam potřebuje. (Obr. 10)
Obr. 10. Jedno z nejmodernějších divadel ve Francii – Théâtre de l‘Archipel v Perpignanu; na fotografii jsou všechny tři sály a prosklená budova, která funguje jako technické zázemí pro všechny scény
20. – 23.1. Draguignan/Théâtres en Dracénie
Zde na nás čekala parta věčně zhulených techniků, vedle divadla pro kamion úzká ulička, a aby toho nebylo málo, jediný technický vstup byl výtah, do kterého se většina větších dekorací nevešla. Proto bylo nutné železné konstrukce, portál a všechny velké dekorace tahat pomocí kladek do zázemí divadla výtahovou šachtou.
27. – 28. 1. Istres/Théâtre de l‘Olivier
Z divadla si pamatuji velmi málo. V paměti mi utkvělo jen teplo, které na konci ledna v Istres panovalo, a technik a herec Yann Prevot, který se svým souborem několikrát navštívil Prahu.
30. 1. Toulon/Théâtre Liberté
I přesto, že jsme v Théâtre Liberté odehráli jen jedno představení, pamatuji si skvělou partu techniků, kteří byli spíš kamarádi, co spolu pracují, a to, že se divadlo nacházelo zhruba 10 min chůze od přístavu. Vůně moře spojená s dovolenou a černočerná divadelní tma spojená s prací ve mně vyvolaly velký rozpor. (Obr. 11)
Obr. 11. Velmi sympatická parta techniků z Théâtre Liberté v Toulonu
4. – 5. 2. Valence/La Comédie de Valence
Z divadla La Comédie de Valence a města Valence si nepamatuji téměř nic. To je paradox cestování spojený s naší profesí. Velmi často si přátelé myslí, kolik jsem toho na cestách viděl, ale mnohdy vystoupíme z auta, vyložíme techniku a rovnou se pustíme do technické přípravy inscenace, která končí až ve večerních hodinách. Jestliže dostaneme jídlo přímo v divadle, není důvod opouštět budovu a po skončení příprav se cestou do hotelu stavíme tak akorát na pivo. Když druhý den začínáme ráno, poznáme město jen cestou z hotelu. Proto se mi navštívená města častěji spojují s konkrétními lidmi v divadlech. Pamatujte, že místní technici v divadlech vám vždy nejlépe poradí, kde se dobře a levně najíst a ve kterém baru mají nejlepší pivo.
8. – 10. 2. Boulogne-Billancourt (Paříž)/Théâtre de l‘Ouest parisien
Divadlo ležící nedaleko Boulogneského lesíku bylo postavené v roce 1896. Díky svým ubytovacím kapacitám nám na několik dní poskytlo úkryt před divokým tempem Paříže. Součástí technického týmu byli také studenti na praxi v divadle. Bylo skvělé pozorovat, jak zcela přirozeně zkušenější členové týmu spolupracují s těmi méně zkušenými bez jakéhokoliv náznaku povýšenosti. Z toho jasně vyplývalo, že se před lety nacházeli ve stejné situaci.
Ve Francii je možné studovat jevištní technologie na řadě škol v několika městech. Například ISTS Avignon je jedna z francouzských škol se zaměřením na všechny jevištní obory – management provozu divadel, osvětlovače, zvukaře, strojníka, práci se dřevem a návrhy dekorací, ale též na design a tvorbu v AutoCAD. Tento typ škol ale také generuje bezpečnostní techniky pro oblast živého umění. Považuji za velmi důležité a přínosné, že v rámci vzdělávání jevištních technologií ve Francii umožňují studentům praxi přímo v divadlech.
13. – 15. 2. Villefranche/Théâtre de Villefranche
Divadlo sídlí v centu města, technika se do divadla vozí ze zadní úzké ulice, kde je nákladová rampa zhruba 1 m nad zemí. Kamion tak nebylo možné přistavit přímo k budově divadla a mezeru mezi rampou v divadle a plošinou kamionu jsme museli improvizovaně přemostit. Pamatuji si, že se při nakládání železných konstrukcí strhl prudký déšť a v jednom momentě jsem z vlastní nepozornosti šlápl do prázdna a spadl jsem z plošiny kamionu. Naštěstí se nic nestalo, ale ponaučení jsem získal dostatečné.
Choreograf Jonathan Burrows ve své knize A Choreographer‘s Handbook napsal „Když se technikovi líbí vaše představení, je to největší kompliment, který můžete získat – technici zhlédnou spoustu představení.“ Pamatuji si, že jsme v Théâtre de Villefranche spolupracovali se zvukařem, který byl z představení nadšený jako nikdo jiný, jen litoval, že nemohl přivést svou malou dceru.
14. – 17. 5. Saint-Denis (Paříž)/Théâtre Gérard Philipe – TGP
Divadlo TGP prošlo v roce 2013 zásadní renovací, která byla nejvýraznější v přestavbě elevace pro diváky. Strmé celodřevěné hlediště s kapacitou až 500 míst umožňovalo skvělý výhled na jeviště. Napevno zabudované dřevěné lavice s rudým čalouněním, které na první pohled nepůsobily pohodlně, ale pohodlné byly. Zaujal mě kontrast černých zdí, červeného čalounění a světlého dřeva, které čerstvě rekonstruované divadlo provonělo. Pamatuji si, že na představení v pařížské čtvrti Saint-Denis přišlo z okolních škol hodně dětí s africkými kořeny, které zasnoubení loutkových postav Aladina s princeznou Badralbudur během představení v hledišti velmi spontánně oslavily.
V Saint-Denis jsme strávili jen pár dní, do centra Paříže jsme se vždy přesouvali na kolech, nakupovali jsme na trzích pod bazilikou Saint-Denis, nikdy jsme se necítili nepříjemně nebo snad v ohrožení. Divadlo leží asi 300 m od místa, kde byli dopadeni útočníci z teroristických útoků v Paříži v listopadu 2015. (Obr. 12)
Obr. 12. Celodřevěný interiér divadla Théâtre Gérard Philipe v Paříži; strmé hlediště má kapacitu 500 míst
20. – 23. 5. Oullins (Lyon)/Théâtre de La Renaissance
Divadlo na periferii města Lyon se dvěma sály, La Grande salle s kapacitou až 430 míst a menším La Petite salle s kapacitou 136 míst. Klidné vykládání dekorací a rekvizit umožňuje slepá ulice vedle divadla. Malému náměstí vedle divadla dominuje 15 m vysoká freska na boční straně domu od kreativního studia CitéCréation, doplněná každou noc od 23 h patnáctiminutovým videomapingem. Není náhodou, že se v Lyonu již téměř 30 let každoročně v prosinci pořádá festival světla, který oživuje ulice, náměstí a fasády domů.
Lyon mi svou atmosférou, zmenšenou verzí Eiffelovy věže s názvem Tour métallique a dominantou katedrály Saint-Jean-Baptiste připomíná Prahu.
25. – 27. 5. Romans-sur-Isère/Théâtre Les Cordeliers
Tour po Francii jsme zakončili v nádherném městě Romans-sur-Isère. Zde na náměstí Place Jules Nadi stojí tři sály pod jednou střechou Le théâtre des Cordeliers, la salle Jean-Vilar a le théâtre de la Presle. Všechny jsou spojené původní přední fasádou a vstupem do starého divadla, kde je celá zadní technická část těchto budov nově vystavěna. Sály jsou vybavené nejenom pro uvádění divadelních inscenací, ale také pro koncerty.
Rozhodující byl rovněž závěrečný smíšený pétanquový turnaj nedaleko řeky Isère, kde si lze půjčit pétanquové koule a koupit pastise v Le Kiosque.
Je suis Francouz
Základním předpokladem pro tak rozsáhlou tour je dispozice zemí galského kohouta. Francie je největší ze zemí západní Evropy spojená jedním jazykem. I v okolních zemích, jako je Lucembursko, své frankofonní představení uplatníte. Dalším předpokladem je celkově kladný vztah Francouzů k umění múzickému, ale i výtvarnému, literárnímu aj. Různé formy umění tak ve Francii stále přitahují řady diváků a generují další cash flow. Vzájemná provázanost kulturních institucí a možnost koprodukcí tak dala vzniknout představení Aladin a uskutečnit několikaměsíční tour.
Po celou dobu turné jsem měl možnost spolupracovat s velmi zkušeným týmem techniků napříč Francií. Uvědomil jsem si, že za tím stojí jejich všeobecné vzdělání v oboru divadelní techniky. Jak je důležité poskytovat ucelené vzdělání v oblasti jevištních technologií. To vytváří efektivní a kvalitní prostředí, ve kterém se poskytují technické služby nejenom divadelním souborům, ale také tvůrcům vznikajících inscenací, což jednoznačně ovlivňuje kvalitu vznikajících inscenací. Práce divadelního technika je poskytováním služeb, jejichž součástí není jen technická realizace, ale rovněž bezprostřední kontakt s naším „klientem“.
Ze zkušenosti, kterou mám díky velmi podobně vybaveným divadelním sálům z Francie, mohu říct, že jako světelný technik budete mít snadnější turné za předpokladu, že sály jsou vybaveny stejným nebo alespoň podobným typem svítidel a které jsou v dobrém technickém stavu. To vám na turné uspoří spoustu času.
Díky cestování za prací s divadelními inscenacemi, nejenom po francouzských divadlech, ale v i řadě dalších evropských zemí počínaje Norskem přes Itálii, Velkou Británii a Ruskem konče, jsem se mohl seznámit s různými pracovními postupy, bezpečnostními normami, rozdílným typem vybavení. Mohu proto říct, že výjimky se vždy najdou, ale kvalitní vybavení technické a personální poznáte téměř okamžitě.
Mohu prohlásit, že ve Francii jsem byl, ale že bych Francii poznal, to říct nemohu. Francouzům je velmi často vytýkáno, že mluví „jen“ francouzsky, že se odmítají učit nebo hovořit jinými jazyky, že necestují, a když, tak maximálně do svých bývalých koloniálních zemí. Z toho, co jsem viděl, je země galského kohouta jednou z nejkrásnějších zemí v Evropě. Můžete se v rámci jedné země koupat ve Středozemním moři, surfovat v Atlantiku, snowboardovat v Alpách nebo se vydat na přechod Pyrenejského pohoří, ale i prozkoumat rozsáhlé národní parky ve vnitrozemí, např. se projít po největší písečné duně v Evropě, a nesmím opomenout jedinečné chutě produktů lokálních farmářů, které nabízejí nekonečné možnosti, jak si tuto část Evropy zamilovat. Země takových možností formuje povahu lidí, kteří v ní žijí. (Obr. 13)
Obr. 13. Stínohra s moudrou Šeherezádou, která krutému králi Šahriarovi vypráví příběhy Tisíce a jedné noci, v našem případě ten o Aladinovi
Závěrem
Profese světelného technika/designéra pro mne byla vždy spojená s cestováním. Díky tanečnímu a pohybovému divadlu jsem byl od začátku jako osvětlovač součástí několika výjezdů do zahraničí. Měl jsem tak možnost seznámit se s jiným technickým vybavením divadel a pracovními postupy, které jsou jiné než u nás v Čechách.
První touringové zkušenosti jsem nabíral na zájezdech se studenty Duncan Centre, a to především v Nizozemsku v rámci putovního studentského festivalu, který každoročně organizovala místní univerzita Fontys Hogeschool z města Tilburg v regionu Brabant. V té době jsem si nedokázal představit to ohromné úsilí, množství finančních prostředků, zabezpečení stravování, logistiky, komunikace, vše spojené s prezentací několika studentských choreografií.
Brzy jsem si uvědomil, že cestování je mou vášní a mým snem je vytvořit světelný design pro inscenaci, s kterou budu moci cestovat po celém světě nebo alespoň po Evropě.
Můj sen se zčásti naplnil díky představení Un beau matin, Aladin a možnosti účastnit se tour po Francii.
Tato jedinečná pracovní příležitost jasně formovala můj další profesní rozvoj a řadu „zlozvyků“, které jsem si přivezl z francouzských jevišť a pak marně uplatňoval v našem regionu. Poznal jsem, že v evropských divadlech narazíte na mnoho různých standardů, někdy i barák od baráku, ale ten francouzský se zdá být ze všech neucelenější.
Nevím, že by někde jinde v Evropě nebo snad na světě existoval tak robustní systém jako ve Francii, který umožňuje vznik inscenace a následné několikaměsíční turné. Přál bych si, aby i u nás, např. v česko-slovenském kontextu, existoval koprodukční, blokový systém, jenž by umožnil vznik inscenace a její následné uvedení na více scénách např. v národních divadlech. Možnost zhlédnout v sezoně inscenaci Národního divadla z Prahy v Ostravě, Brně nebo v Košicích a obráceně by kladlo vyšší požadavky na celý systém, a to jak od samotné produkce, technického zajištění, tak i v počátku vzniku inscenace – tak, aby byly technicky přenositelné. Tento praktický aspekt jsem např. pocítil i na tour s představením Un beau matin, Aladin, kde dřevěný portál jasně definoval prostorové dispozice sálů, ve kterých jsme inscenaci uvedli.
Tento článek vznikl „díky“ pandemii SARS-CoV-2, kdy je od ledna 2020 až do současnosti (29. 4. 2021) v globálním měřítku omezené organizování kulturních akcí a omezen pohyb lidí. Autor článku se tak namísto plánovaných zájezdů a nabírání nových zkušeností mohl soustředit na sepsání svých pamětí.
Tomáš Morávek (*1981)
Tomáš Morávek objevil profesi světelného designéra díky taneční konzervatoři Duncan Centre, kde zjistil, že světelný design je pro současnou taneční tvorbu zásadní. Od té doby stále prohlubuje zájem o tanec a světlo. Světlem je fascinován a jeho neustálým pozorováním se dopracoval až k profesi světelného designéra. Zkušenosti sbíral nejenom na pražských divadelních scénách, ale i ve Francii s Divadlem bratří Formanů, v Nizozemsku při realizaci projektů studentů Amsterdam University of Arts, v Bulharsku při spolupráci s režisérkou Veselkou Kunchevou, na scénách Národního divadla v Praze, Ostravě a Brně, v kulturním centru Stanica Žilina – Záriečie na Slovensku, v Maďarsku na festivalu L1 atd.
Projekty, na kterých spolupracoval jako světelný designér: Pérák Vosto5 (2011), Animalinside, Jaro Viňarský (2012), You are here, Petra Tejnorová, Jaro Viňarský a kol. (2016), PITCH, Jan Bárta (2015), Kolonizace – nový počátek, Vosto5 (2016), KEEP CALM, Ufftenživot (2017), Král Oidipús, Jan Frič (2019).