Blesková válka

 

 

Chceme-li stavět argumentaci na uvádění rozdílu, je třeba se podívat na oba póly. V tomto případě na § 47 vyhl. 137/1998 Sb., jehož obsah je v nové vyhl. 268/2009 Sb. nahrazen § 36. Je dobré vzpomenout si na to, že jsme Češi a náš jazyk patří mezi ty světové jazyky, které dokážou být významově velmi přesné.

 

Co tedy § 47 vyhl. 137/1998 říkal?

 

Tyto požadavky se dají shrnout do prosté věty: Tam, kde je projektant přesvědčen o tom, že blesk představuje ohrožení budovy, zvířat či osob, musí zvolit opatření ke snížení tohoto rizika. Neví-li jak, podívá se do platné normy (dříve ČSN 34 1390, po roce 2006 do ČSN EN 62305-1 až -4), co to ochrana před bleskem je, a pak se s tím musí poprat tak, aby měl klidný spánek i za bouřky.

 

Zase tak prosté to ale nebylo. Vyskytli se jedinci, kteří nechápali význam slova např. a rozdíl významu oproti slovu výhradně.

 

Nová vyhl. 268/2009 Sb. v § 36 říká velmi podobnými slovy a slohem vlastně totéž:

 

„Ochrana před bleskem

 

 

 

Z toho jasně vyplývá indikativní odkaz na ČSN EN 62305-2 (Ochrana před bleskem – Část 2: Řízení rizika), tedy na analýzu rizika.

 

Srovnáme-li texty obou dvou vyhlášek s ohledem na ochranu před bleskem, zjistíme, že zatímco předchozí text byl indikativním odkazem na platné technické normy, tak současný text vyhlášky obsahuje indikativní odkaz na platné technické normy.

 

Lidé mají většinou blesky spojeny s plameny a velkou teplotou, a tak se občas vyskytnou obavy, zda není nebezpečné táhnout hromosvodní drát po hořlavém povrchu (obr. 1), jakým bezesporu dřevo je. V dalším textu jsou stručně popsána nebezpečí, která z takovéto instalace vyplývají. Prvním nebezpečím je oteplení vodiče. O kolik se vodič oteplí při průchodu bleskového proudu, se lze dočíst v ČSN EN 62305-1 (Ochrana před bleskem – Část 1: Obecné principy), kde jsou v tab. D3 (viz obr. 2) uvedeny hodnoty oteplení pro většinu materiálů a rozměrů, ze kterých se svody realizují.

 

Z tab. D3 vyplývá, že by se oteplení nemělo kriticky přiblížit k bodu vzplanutí většiny druhů dřev. Pro jistotu je však lépe pro svody volit materiál ze slitiny hliníku, popř. z důvodu barevného sladění měděný drát či drát AlMgSi potažený plastem. Toto vše platí pouze pro variantu, kdy je svod položen přímo na dřevu. Každý rozumný hromosvodář však volí raději variantu uložení na podpěrách, a to kovových nebo kvalitních plastových.

 

Jiný problém představuje možné jiskření, a tak by měly být svody (je-li to možné) celistvé nebo spoje by měly být provedeny kvalitními svorkami (obr. 4).

 

Proč se již nesmí používat olovo?

V „dávných dobách“ se olovo používalo pro vytvoření vodivého spoje mezi součástmi hromosvodu, které byly z rozdílných kovů, a vznikalo tak nebezpečí, že by se mohl vytvořit mezi nimi prostřednictvím elektrolytu, vzniklého např. z kyselého deště, elektrický článek. Působením tohoto článku by docházelo k odplavování materiálu a kov by degradoval. No a vzhledem k tomu, že původní hromosvodáři se rekrutovali z cechu pokrývačů, tak jako nejideálnější řešení se nabízelo použít vložky z olova (obr. 3).

Olovo – nevadí-li nám jeho toxicita, která byla jedním z faktorů způsobujících zánik Říše římské, a líbí-li se nám bledé tváře lidí s poruchami nervového systému v důsledku intoxikace olovem – má poměrně velkou rezistenci vůči kyselinám, dobrou tvárnost, nízký tavný bod, a především jde o vodivý kov. Jeho velkou nevýhodou (ovšem kromě jedovatosti) jsou jeho špatné elektromechanické vlastnosti: olovem řešené spoje se vymačkají a vodivost se značně zhoršuje.

 

 

Použití olova při stavbě hromosvodu je samozřejmě porušením zákona o odpadech č. 185/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Hlavním legislativním nástrojem v ČR, upravujícím zastoupení olova ve vodním prostředí, je n. v. č. 61/2003 Sb. Olovo je v příloze č. 1, zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, v platném znění, jmenovitě uvedeno jako nebezpečná závadná látka. Občas se s tím ještě lze setkat na stavbách a v projektech, což svědčí o zanedbávání průběžného vzdělávání ať již hromosvodáře, nebo projektanta. Kdo měl někdy incident se „šedými vlky“, třeba při vhození zářivkové trubice do kontejneru na směsný odpad, dovede si představit, co by následovalo po zjištění olova na součásti domu oplachované deštěm.

 

 

V současné době, kdy je cena kvalitních nerezových svorek srovnatelná s dvojkovovými svorkami (obr. 5), je nerezový materiál vhodným řešením těchto spojů. Je třeba ale myslet na to, že tato svorka musí být instalována s mezidestičkou tak, aby se tyto dva materiály nedotýkaly.

 

 

Alternativou zůstává použití cupalových vložek (obr. 6). Nicméně vzhledem k pracnosti vytváření takovéhoto spoje je i v tomto případě jednodušší použít nerezovou svorku. Používáním kvalitních nerezových svorek hromosvodář také samozřejmě snižuje množství potřebného materiálu, který bere s sebou na stavbu hromosvodu.