Ing. Josef Heřman, CSc. Vývoj názorů na podstatu elektřiny Ve vědě více než v kterémkoli lidském oboru je třeba prozkoumat minulost, abychom pochopili přítomnost a ovládli budoucnost.
J. D. Bernal: Věda v dějinách I. 1. část: Experimenty, mýty, hypotézy Úvod
Poznávání přírodních jevů souvisejících s elektřinou bylo vzrušující činností pro badatele, filozofy a průkopníky vědy ve všech dobách. První poznatky o elektřině jsou velmi starého data. Člověk se s nimi setkával a pozoroval je nejdříve u jantaru již ve starém Řecku. Proběhlo však dva tisíce let, než se tyto jevy staly předmětem vědeckého zájmu. Porovnáme-li současnou znalost a úroveň technické využitelnosti elektrických a magnetických jevů s poznatky, které člověk o těchto jevech měl ještě zhruba před třemi sty lety, tedy na začátku jejich vědeckého poznávání, naplní nás to úžasem a obdivem k lidskému géniu. Tím spíše však je třeba si připomenout milníky formování vědeckého poznávání elektřiny a magnetismu od jeho počátku. Je třeba si také připomenout vědecké i lidské osudy pionýrů vědy, kteří se o tento vědecký pokrok zasloužili a vytvářeli předpoklady pro jeho další rozvoj. Protože „na ramenou těchto obrů“, použijeme-li známé rčení Isaaca Newtona, stáli a stojí ti, kteří jejich první poznatky přivedli k současné vědecké a technické úrovni. 
Tajemná síla jantaru
První zmínky o zkamenělé žluté až hnědé pryskyřici pravěkých stromů (hlavně z období třetihor) – jantaru – pocházejí již z druhého tisíciletí př. n. l. Pro snadnou opracovatelnost byl jantar již v prehistorickém období využíván k výrobě ozdobných předmětů a šperků. Byl proto v celé střední Evropě a na Blízkém východě velmi ceněným zbožím. Již v druhém tisíciletí př. n. l. existovala v Evropě rozvětvená síť dálkových obchodních cest, po kterých se dopravovala nejen sůl, ale právě i jantar. Jedna z nich, tzv. jantarová cesta, vedla v římské době i přes naše území – od jižního baltského pobřeží, kde se jantar hojně vyskytoval, Moravskou branou do Carnuta (u Vídně); zde na ni navazovaly další cesty, např. na jih, k pobřeží Jaderského moře. Již v šestém století př. n. l. si starořečtí klenotníci povšimli, že je-li jantar třen rukou nebo vlněnou látkou, přitahuje drobné předměty a tělíska, jako jsou nitky, sláma, vlasy a peří. Tentýž jev pozorovaly i řecké přadleny. Na otázku, kdo objevil tuto podivnou sílu jantaru, však nebudeme moci nikdy odpovědět. Možná, že to bylo dítě, které si hrálo v paláci mykénského krále s jantarovým šperkem, možná baltský barbar, který zároveň s jantarem přinesl ze severu i znalost o jeho tajemné síle. Thalet z Milétu
Této neobyčejné vlastnosti jantaru si povšiml jeden ze „sedmi mudrců“ Řecka, přírodní filozof, matematik, astronom a první řecký fyzik vůbec, zakladatel ionské školy, Thalet z Milétu. Jeho výklad světa již nebyl postaven na mytologických představách. Thalet neuznával žádnou božskou podstatu – za prapodstatu všech věcí považoval jen vodu. Popsaný jev, přitahování lehkých tělísek třeným jantarem, sám demonstroval svým žákům. První jej také zaznamenal ve svých spisech, kde uvedl, že „jantar, byv třen jinou látkou, přitahuje lehká tělíska“. Vysvětlit příčinu jevu však nedovedl. 
Zmínku o tom, že třený jantar přitahuje drobné předměty, najdeme i u největšího filozofa starověku, Aristotela. Jev však v té době byl považován za pouhou zajímavou zvláštnost, kterou nikdo dále nezkoumal a ani se nesnažil pátrat po její příčině. Římský spisovatel, vysoký státní úředník a admirál Plinius Starší (Secundus) Gaius ve svém největším díle, rozsáhlé encyklopedii Naturalis historia (Přírodověda), mající 37 knih, se kromě vesmíru, lékařství, biologie a dalších oblastí vědy zabýval též nerosty, jejich zpracováním a využitím. Přestože nekriticky převzal mnoho údajů a liboval si zejména v kuriozitách a zajímavostech, podal v díle určitý obraz o názorech, úrovni vědomostí a metodách římské vědy. Ve svém díle popsal i úhoře, který při doteku uděloval zvláštní ránu. Na jedné straně doporučil využívat tento jev k léčení, naproti tomu však vyslovil názor, že jev je snad způsoben jakousi otravnou látkou, kterou ryba z těla vystřeluje. Souvislost jevů vznikajících při tření jantaru s ranami ryb a s bleskem však zůstala až do dob novověku záhadou. Po dobu více než dvou tisíc let zůstalo pouze u těchto elementárních poznatků starořeckých filozofů. Celý středověk nepřidal k poznatkům o elektřině zcela nic. Pro vědu to bylo období „hubených“ let. I novověký název tohoto jevu elektřina má svůj původ ve starém Řecku. Řecký název jantaru je totiž elektron. |
