Recyklace hliníku v rámci sběru a recyklace elektroodpadu výrazně šetří životní prostředí
29. 2. 2020 | ASEKOL a.s. | www.asekol.cz
Elektroodpad je jedním z nejvíce heterogenních odpadů vůbec. V elektrospotřebičích se vyskytují zejména materiály jako železné kovy, plasty, sklo, dále neželezné kovy jako měď, hliník a spousta dalších materiálů a prvků. Úkolem systému zpětného odběru je zajistit co možná největší využití všech materiálů. Směrnice a přeneseně zákon o odpadech ukládají výrobcům povinné cíle sběru a recyklace elektroodpadu.
Co se týče sběru, v roce 2021 bude muset ČR plnit 65% cíl sběru z průměrného ročního množství elektrospotřebičů uvedených na trh v předchozích třech letech, což nebude lehký úkol. Právě z důvodu velké materiálové heterogenity elektroodpadu jsou současné cíle sběru zaměřeny pouze na hmotnost. Tento přístup nezohledňuje materiály, které se díky sběru a recyklaci elektroodpadu opravdu využijí jako druhotná surovina. Z pohledu zákona je dnes stejně přínosná recyklace 1 kg betonu (např. z pračky), 1 kg železa (např. ze sporáku), 1 kg zlata (např. z desek plošných spojů počítačů), 1 kg freonů (z ledniček) či 1 kg rtuti (ze zářivek). Ovšem je jasné, že existuje velký rozdíl v environmentálních přínosech recyklace těchto materiálů.
Evropská unie ohledně oběhového hospodářství stanovila závazné cíle pro recyklaci pouze u obalových odpadů uvedených ve směrnici o obalech a obalových odpadech. Cíl recyklace pro železné kovy je od roku 2025 na úrovni 70 %, od roku 2030 na úrovni 80 %; cíl recyklace pro hliník je od roku 2025 na úrovni 50 % a od roku 2030 na úrovni 60 %. V systému sběru a recyklace elektroodpadu existují také povinné cíle recyklace, ty jsou ovšem vztaženy na jednotlivé skupiny elektrozařízení či elektroodpadu tak, jak je dělí směrnice, potažmo zákon o odpadech. Jaký se naskytne pohled na sběr a recyklaci elektroodpadu perspektivou jednoho materiálu, např. hliníku, a co znamená recyklace hliníku z hlediska úspor životního prostředí?
Recyklace hliníku má výrazné environmentální přínosy
Hliník se jako materiál používá v opravdu široké škále aplikací a snad v každém průmyslovém odvětví, např. ve stavebnictví, v automobilovém průmyslu, v obalovém průmyslu i v elektroprůmyslu. Každý z nás ročně vyprodukuje až 1 kg drobných hliníkových obalů. Hliník se průmyslově vyrábí už od roku 1859 z bauxitu, jehož zásoby se odhadují na 50 bilionů tun. Politika druhotných surovin ČR uvádí, že k získání hliníku z rudy (která obsahuje oxid hlinitý, oxid železitý, křemík, titan a vanad) se používá 40% hydroxid sodný, který dokáže rozpustit oxid hlinitý a z rudy jej tak extrahuje (ostatní prvky zůstanou v odpadním kalu, viz dále, což je nebezpečný odpad). V ČR se neželezné kovy nevyrábějí z rud, avšak producenti používají k výrobě polotovary z primárních výrob a odpady neželezných kovů a jejich slitin.
Z hlediska recyklace je hliník velmi vhodný materiál, jelikož jeho recyklací se ušetří až 95 % energie, která je zapotřebí na výrobu hliníku z primární suroviny (bauxitu). Hliník jako anorganická látka navíc recyklací neztrácí svoji kvalitu, jako je tomu u organických materiálů (plast nebo papír). Při výrobě hliníku vzniká velké množství nerozpustného zbytku, nazývaného červený kal. Odhaduje se, že na celém světě ročně vznikne při výrobě hliníku 70 mil. tun kalů. Na jednu tunu vyrobeného hliníku připadají 2 t odpadu. Tento odpad, resp. kal, má vysokou hodnotu pH, silnou alkalitu, zvýšený obsah radioaktivních látek a obsahuje oxidy různých kovů. V roce 2010 způsobilo protržení hráze odkaliště těchto červených kalů největší ekologickou katastrofu v dějinách Maďarska, při které bylo usmrceno deset osob, 130 jich bylo zraněno a byla zamořena oblast o velikosti 40 km2. Recyklace hliníku tedy rovněž znamená předcházení vzniku takto potenciálně nebezpečného odpadu a obdobných ekologických katastrof.
Podle ČSÚ se produkce druhotného hliníku v ČR v posledních několika letech pohybuje okolo 80 až 110 tisíc tun ročně. Určit přesný původ druhotného hliníku je dosti obtížné, přestože v katalogu odpadů existuje několik katalogových čísel, kde je možné hliník jako odpad evidovat, např. 020110 Kovové odpady, 120103 Piliny a třísky neželezných kovů, 150104 Kovové obaly, 160118 Neželezné kovy, 170402 Hliník, 170407 Směs kovů, 170411 Kabely neuvedené pod číslem 170410, 191203 Neželezné kovy atd.
Velmi zajímavé jsou závěry studie odborníků z VŠCHT, kteří na příkladu hliníkových víček od nápojů dokládají (a to i experimentálně), že při skládkování odpadů obsahujících hliník vlivem kombinace a vzájemného ovlivňování abiogenních a biogenních procesů vzniká metan, který je základem skládkového bioplynu. Hliník se při těchto procesech uplatňuje jako zdroj vodíku, který se dále účinkem bakterií a bakteriální činnosti vzniklého oxidu uhličitého z organických odpadů transformuje na metan. Ten, když není skládka odsávána, difunduje do volného ovzduší. Jelikož má metan 21× vyšší účinnost než oxid uhličitý při vzniku skleníkového efektu, jde o velmi negativní údaje o vlivu skládkování odpadů obsahujících hliník na skleníkový efekt.
Obsah hliníku v elektroodpadu a jeho množství
V elektroodpadu se v průměru nacházejí asi 2,4 % hliníku – záleží na druhu či skupině elektroodpadu. V revizi směrnice z roku 2007 je obsažena následující klasifikace elektroodpadu, která uvádí odhad materiálového složení jednotlivých skupin elektroodpadu. V tab. 1 je ukázána koncentrace hliníku v jednotlivých skupinách elektroodpadu. Z údajů je zřejmé, že relativně nejvíc hliníku se nachází ve fotovoltaickém panelu (kde tvoří rám panelu), a to zhruba 8 % hmotnostních. Nejméně je ho v hračkách; zde relativní hmotnost hliníku v průměru nedosahuje ani 0,5 %.
Tab. 1. Obsah hliníku v jednotlivých skupinách elektroodpadu
Podle Politiky druhotných surovin vzniklo v ČR v roce 2016 přibližně 170 tisíc tun elektroodpadu, což představuje asi 4 tisíce tun hliníku, který je potenciálně k využití. Nejvíce se na této potenciální produkci hliníku podílejí malé spotřebiče, a to asi 30 %. Jejich sběr v ČR díky červeným kontejnerům kolektivního systému ASEKOL každý rok roste. Ale při porovnání účinnosti sběru malých spotřebičů (přibližně 20 až 40 %) a účinnosti manuální nebo mechanické demontáže hliníku (více než 95 %) je patrné, že jsou to spotřebitelé a domácnosti na straně sběru elektroodpadu, kteří mohou životnímu prostředí ulevit výraznějším tříděným sběrem tohoto oodpadu a tím např. zmírnit produkci metanu na skládkách komunálních i průmyslových odpadů.
Na závěr lze ještě konstatovat, že pozitivní ekologická stránka sběru malého elektroodpadu v červených kontejnerech není jedinou motivací pro spotřebitele. Za každý kilogram starého elektra, které lidé vhodí do červených kontejnerů, obdrží Národní rada osob se zdravotním postižením ČR jednu korunu. Takto vybrané finance směřují na podporu hendikepovaných občanů při získávání pracovních příležitostí.
Vyšlo v časopise Světlo č. 1/2020 na straně 48.
Tištěná verze – objednejte si předplatné: pro ČR zde, pro SR zde.
Elektronická verze vyšlých časopisů zde.