Zavádění energetické certifikace budov v České republice

Zavádění energetické certifikace budov v České republice

Ing. Irena Plocková,
Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR

Energetická certifikace budov je jedním z kroků směřujících ke zvyšování energetické účinnosti, které tvoří důležitou část programů a opatření nutných k dodržení závazků vyplývajících pro jednotlivé země z Kjótského protokolu. Způsoby, kterými jsou budovy navrhovány, stavěny a provozovány, výrazně ovlivňují spotřebu energie, a tedy i množství emisí oxidu uhličitého. Proto Rada ES již 5. prosince 2000 schválila akční plán týkající se účinnosti využití energie, v němž jsou požadována zvláštní opatření ve stavebnictví. Směrnice č. 2002/91/ES, o energetické náročnosti budov, požaduje vytvoření jednotného rámce metody výpočtu celkové energetické náročnosti budov, uplatnění minimálních požadavků na energetickou náročnost nových budov a velkých stojících budov, které jsou ve větší míře renovovány, na energetickou certifikaci budov, pravidelné inspekce kotlů a klimatizačních systémů v budovách a posuzování otopných zařízení, v nichž jsou kotle starší než patnáct let.

Evropská a tuzemská legislativní úprava hodnocení staveb

Hodnocení staveb podle jejich provozní energetické náročnosti upravuje ustanovení směrnice č. 2002/91/ES. Požadavek vykonávat toto hodnocení, které vyjadřuje kvalitu stavby, vychází ze směrnice Rady ES č. 89/106/EHS, o sbližování předpisů o stavebních výrobcích, která stanovuje nutná opatření k zabezpečení co nejmenší spotřeby tepla a energie na provozování budov, a to s přihlédnutím k místním klimatickým podmínkám při respektování ostatních základních požadavků na budovy.

V České republice je navrhování a zřizování budov v současné době legislativně upraveno zejména vyhláškou č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu. Tím jsou dána stavebně technická řešení staveb, které náležejí do působnosti obecních stavebních úřadů a orgánů obcí. Posuzování energetické náročnosti budov se řídí ustanovením druhé části (Obecné požadavky na bezpečnost a užitné vlastnosti staveb) oddílu 2 (Ochrana zdraví, zdravých životních podmínek a životního prostředí) § 23 (Denní osvětlení, větrání a vytápění).

Odstavec 1 tohoto paragrafu stanovuje postup při navrhování denního osvětlení. To se posuzuje společně s možností sdruženého a umělého osvětlení, s vytápěním, chlazením, větráním, ochranou proti hluku, prosluněním a vlivem okolních budov a naopak vlivem navrhované stavby na dosavadní zástavbu. Cílem je dosáhnout vyhovujících podmínek zrakové pohody při minimální celkové spotřebě energie v souladu s normovými hodnotami.

Podle odstavce 2 musí být v obytných místnostech zajištěno dostatečné denní osvětlení, přímé větrání a dostatečné vytápění s možností regulace tepla.

Odstavec 3 se týká vnitřního prostředí v pobytových místnostech, kde se navrhuje denní osvětlení v závislosti na jejich funkčním využití a na délce pobytu osob. V odůvodněných případech lze navrhovat sdružené, popř. umělé osvětlení v souladu s normovými hodnotami. Pobytové místnosti musejí mít zajištěno přímé nebo nucené větrání a musejí mít dostatečné vytápění s možností regulace tepla. Ze znění této vyhlášky je vyvozena právní úprava ohledně platnosti českých technických norem.

Speciálním právním předpisem, který se týká navrhování, zřizování a provozování budov s požadovaným vnitřním prostředím, je zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií, ve znění pozdějších předpisů (vyhlášek k provedení § 6 – Účinnost užití energie a § 9 – Energetický audit). Společně s ostatními zeměmi Evropského společenství je ČR povinna od 6. ledna 2006 disponovat právními předpisy upravenými podle uvedené směrnice, a to zejména ve vztahu k budovám pro bydlení a nevýrobní sektor.

Při porovnávání požadavků evropské směrnice a uvedených českých právních předpisů se ukazuje, že nejde o zásadní převratnou změnu, ale o novelizaci existujících zákonů, vyhlášek a technických norem v zájmu sjednocení postupu ve smyslu evropské směrnice o energetické náročnosti budov.

Základním rámcem zavedení evropské směrnice do legislativy ČR je novela zákona č. 406/2000 Sb., konkrétně nově vložený § 6a – Energetická náročnost budov. Požadavky článku 3 směrnice týkající se metodiky výpočtů energetické náročnosti vycházejí z obecného rámce daného přílohou ke směrnici. Podle nich má být do konečné spotřeby energie, vyjádřené v jednotkách primární energie, zahrnuta nejen měrná spotřeba tepla na vytápění, ale i spotřeba energie na větrání, ventilaci, klimatizaci nebo chlazení prostor a osvětlování a také tepelné zisky ze slunečního záření.

Terminologie obsažená v zákoně o hospodaření energií se ve smyslu evropské směrnice upřesňuje takto:

• Energetická náročnost budovy – vyjadřuje množství energie, které se skutečně spotřebovává, nebo se předpokládá, že se spotřebuje, na splnění různých potřeb spojených se standardizovaným využíváním budovy; to může zahrnovat mj. vytápění, přípravu teplé vody, chlazení, větrání a osvětlení.

• Certifikát energetické náročnosti budovy – jako dokument uznaný státem udává energetickou náročnost budovy vypočtenou podle jednotné metody. Obsahuje klasifikaci energetické kvality budovy a výčet opatření, která mají být učiněna při budoucí renovaci, aby budova dosáhla stanoveného energetického standardu. Certifikát se stane důležitou součástí dokumentace k budově, zejména při jejím prodeji nebo pronájmu. Nebude moci být starší než deset let. Ve veřejných budovách, jako jsou školy, správní budovy, divadla apod., bude certifikát umístěn na veřejně přístupném místě, což podpoří obecnou informovanost o hospodárnosti provozování budov.

Zavádění energetické certifikace budov

V dosavadní praxi se podle původního § 6 zákona č. 406/2000 Sb. při stavebním řízení předkládal energetický průkaz budovy, obsahující výčet tepelnětechnických vlastností konstrukcí a budov a statisticky důležité údaje podle přílohy k vyhlášce č. 291/2001 Sb.

Podle nové legislativní úpravy bude ve stanovených případech (při změně vlastnických vztahů k budově ve vlastnictví fyzické nebo právnické osoby) součástí dokumentace ke stavbě i její energetický certifikát – průkaz energetické náročnosti budovy.

Základem hodnocení energetické náročnosti budovy je metodika výpočtů podle norem EN ISO 832 a 13790. Předpokládá se, že vyjádření energetické náročnosti bude srozumitelné a že bude zahrnovat i míru snížení emisí oxidu uhličitého. Podle ustanovení směrnice bude průkaz platit maximálně deset let a v celém Evropském společenství bude vypracováván v jednotném tvaru a shodným postupem podle připravované normy EN 15217.

Průkaz bytových jednotek nebo vytápěných zón uvnitř budovy vytvořených pro oddělené užívání vychází ze zhodnocení celé budovy. V budovách sloužících státnímu a veřejnému sektoru má být průkaz trvale umístěn na veřejně přístupném místě; to podpoří zapojení veřejnosti do procesu snižování energetické náročnosti budov. Očekává se, že právě zaváděná energetická certifikace budov vzbudí značný zájem veřejnosti.

Průkaz energetické náročnosti budovy

Energetický průkaz má dvě části – popisnou a grafickou. Popisná část obsahuje údaje o tom, k jakému základu byla certifikace vztažena, dále výčet spotřeby energie pro vytápění, chlazení, mechanické větrání, přípravu teplé vody a osvětlení a také údaje o množství energie získané z obnovitelných zdrojů nebo z kogenerace. Je v ní uvedena roční spotřeba energie, vyjádřená v jednotkách primární energie, množství produkovaných emisí oxidu uhličitého a náklady na energii. Pro jednotlivé druhy staveb se stanoví klasifikační třídy energetické náročnosti A až G, obdobně jako u energetických spotřebičů. Součástí popisné části průkazu je také soubor doporučených opatření ke snížení energetické náročnosti. V současné právní úpravě ČR tomu odpovídá zpráva o energetickém auditu, která také obsahuje doporučený soubor opatření vedoucích ke snížení energetické spotřeby hodnocené stavby a jejího energetického hospodářství. Uvedená opatření jsou formulována jako optimální z hlediska energetického, ekologického a ekonomického. Zveřejněna bude grafická část průkazu. Tvar a barevné provedení odpovídají štítku používanému u energetických spotřebičů.

V souvislosti se zpracováváním energetických průkazů budov bude u nás třeba zpřesnit některé používané pojmy a zvyklosti. Podle vyhlášky č. 291/2001 Sb., o měrné spotřebě tepla na vytápění, se energetickou náročností budovy rozumí zejména její spotřeba tepla na vytápění a přípravu teplé vody. Přitom při vykonávání energetických auditů budov a jejich tepelných hospodářství se již běžně pracuje s údaji o energetických vstupech a výstupech, stanovených na základě ročních množství nakupovaných paliv a energie. Metodika zpracování energetického auditu nezapomíná ani na zhodnocení energie získané z obnovitelných zdrojů. Novela citované vyhlášky vychází z rozsáhlého souboru nových norem CEN (Comité Européen de Normalisation, Evropský výbor pro normalizaci) v aktuálním stadiu jejich rozpracovanosti.

Pro hodnocení (certifikaci) budovy a vypracování energetického průkazu je nutné:

• stanovit referenční budovu, tj. výpočtově vytvořenou budovu se shodným dispozičně technickým řešením, provozem a jeho režimem,

• vykonat bilanční hodnocení, založené na výpočtech množství energie užívané v budově pro vytápění, větrání, chlazení, klimatizaci, přípravu teplé vody a osvětlení za předpokladu jejího normového používání – normovým (standardizovaným) užíváním budovy se rozumí užívání v souladu s normovými podmínkami vnitřního a venkovního prostředí a provozu, stanovenými v platných technických normách a jiných předpisech,

• vykonat operativní hodnocení, vycházející ze změřených nebo zjištěných hodnot spotřeby energie v budově při jejím normovém používání.

Bilanční hodnocení

Bilanční hodnocení se vykonává při základním hodnocení nové budovy, při prvním hodnocení stojící budovy, při přípravě změn dokončené budovy, při prodeji a nájmu a při vypracovávání průkazu energetické náročnosti budovy.

Při tomto hodnocení je hodnotícím ukazatelem energetické náročnosti budovy vypočtená celková roční vážená dodaná energie Q_d (GJ) potřebná na vytápění, větrání, chlazení, klimatizaci, přípravu teplé vody a osvětlení.

Pro bilanční hodnocení se používá intervalová výpočtová metoda. Jen u budov s malou tepelnou setrvačností bude třeba použít výpočtovou metodu s přiměřeně kratším časovým intervalem, ale také s použitím odlišných metod výpočtu a vstupních údajů podle technických norem a předpisů.

Operativní hodnocení

Operativní hodnocení se vykonává pro účely orientačního hodnocení při prodeji, nájmu apod., pro účely kontrolního hodnocení dokončené budovy a vypracovávání energetického průkazu pro tyto účely.

Při operativním hodnocení je hodnotícím ukazatelem energetické náročnosti budovy celková roční vážená dodaná energie Q_d (GJ) zjištěná měřením dodávek jednotlivých druhů energie a upravená výpočtem na podmínky normového užívání budovy.

Pro vzájemné porovnávání odlišných budov se stanovuje měrný ukazatel energetické náročnosti budovy, vztažený na jednotku celkové podlahové plochy všech podlaží vytápěných nebo klimatizovaných zón budovy.

Požadavky na energetickou náročnost budovy

Podkladem pro hodnocení energetické náročnosti budovy je stanovení celkového množství dodané energie, které tvoří energie dodaná do budovy na její systémové hranici a energie vyrobená budovou z obnovitelných zdrojů a užitá budovou. Dále je třeba určit množství tzv. pomocné energie, tj. energie užívané systémy vytápění, větrání, chlazení, přípravy teplé vody a osvětlení k zajištění provozu zařízení měnících dodanou energii.

Užitečnou energií se rozumí energie dodávaná energetickými systémy budovy k poskytování požadovaných služeb, jako je udržování předepsané vnitřní teploty v budově, osvětlení nebo větrání prostorů, a využitelné energetické zisky a ztráty.

Celková roční dodaná energie se při bilančním hodnocení stanovuje jako součet jednotlivých vypočtených vážených dílčích potřeb dodané energie na vytápění, větrání, chlazení, klimatizaci, přípravu teplé vody a osvětlení pro všechny časové intervaly v roce a pro všechny vytápěné nebo klimatizované zóny budovy. Výpočet se provádí s rozlišením podle druhů (nositelů) energie, které se upraví váhovými činiteli. Operativní hodnocení vychází ze změřených hodnot, které se pro stanovení celkové roční dodané vážené energie zpracují stanoveným způsobem.

Splnění požadavků na energetickou náročnost budovy podle § 6a odstavce 1 zákona č. 406/2000 Sb., ve znění zákona č. 177/2006 Sb., o hospodaření energií, se prokáže porovnáním energetické náročnosti budovy s požadovanou energetickou náročností budovy a splněním těchto podmiňujících porovnávacích ukazatelů:
a) tepelnětechnických a světelnětechnických vlastností stavebních konstrukcí a budovy,
b) vlastností a provozu technického zařízení budovy.

Budova musí být navržena a zřízena tak, aby splňovala tyto požadavky:

• stavební konstrukce a styky mají nejvýše požadovaný součinitel prostupu tepla a ve všech místech nejméně takový tepelný odpor, že jejich vnitřní povrchová teplota nezpůsobí kondenzaci vodní páry,

• jestliže u stavebních konstrukcí dochází k vnitřní kondenzaci vodní páry, tedy jen v množství, které neohrožuje jejich funkční způsobilost po dobu předpokládané životnosti,

• funkční spáry vnějších výplní otvorů mají nejvýše požadovanou malou průvzdušnost,

• ostatní konstrukce a spáry obvodového pláště budovy jsou téměř vzduchotěsné, s požadovanou malou celkovou průvzdušností obvodového pláště,

• podlahové konstrukce mají požadovaný pokles dotykové teploty, zajišťovaný jejich tepelnou jímavostí a teplotou na vnitřním povrchu,

• místnosti (budova) mají požadovanou tepelnou stabilitu v zimním i letním období, snižující riziko jejich přílišného chladnutí a přehřívání,

• budova má požadovaný malý průměrný součinitel prostupu tepla obvodového pláště a požadované osvětlení s nízkou spotřebou energie na sdružené a umělé osvětlení.

Technická zařízení budovy pro vytápění, větrání, chlazení, klimatizaci, přípravu teplé vody a osvětlení, jejich regulace a inteligentní řízení musejí zajistit požadovanou dodávku užitečné energie pro požadovaný stav vnitřního prostředí, dodávku energie s požadovanou energetickou účinností, jakož i nízkou energetickou náročnost budovy.

Náležitosti energetického certifikátu

Energetický certifikát – průkaz energetické náročnosti budovy tvoří protokol, který obsahuje všechny potřebné údaje o uvedených požadovaných vlastnostech a grafické znázornění energetické náročnosti budovy.

Energetický certifikát má obsahovat nejméně tyto údaje:
a) typ budovy nebo její části (pro bydlení nebo ubytování, hotely, školy, zdravotnická zařízení atd.);
b) identifikační údaje:

• jméno osoby odpovědné za vypracování průkazu a identifikační číslo osvědčení o odborné způsobilosti osob oprávněných vypracovat průkaz,
• údaje o budově, zejména adresu, kód katastrálního území a parcelní číslo budovy,
• datum doby platnosti průkazu,
• odkaz na archivní podklady použité při hodnocení a prokazování energetické náročnosti budovy;

• tepelnětechnické a světelnětechnické vlastnosti stavebních konstrukcí a budovy a jejich zhodnocení,
• popis objemů a ploch budovy,
• základní vlastnosti energetických systémů budovy,
• informace o dílčích energetických náročnostech budovy nebo jejích částí a prvků technického zařízení budovy,
• ukazatel celkové energetické náročnosti hodnocené budovy,
• referenční hodnoty,
• klasifikační ukazatel energetické náročnosti budovy a jejích energetických systémů,
• třídu energetické náročnosti hodnocené budovy a jejích energetických systémů,
• měrnou roční spotřebu energie na celkovou podlahovou plochu hodnocené budovy;

• modernizační opatření ve stavební části a v technickém zařízení budovy,
• opatření ke zdokonalení obsluhy a provozu budovy a technického zařízení budovy,
• třídu energetické náročnosti hodnocené budovy po realizaci doporučených opatření.

Ke zpracování průkazu bude možné přiměřeně využít ověřené údaje ze zpracovaných energetických auditů, zejména údaje ohledně velikosti plochy stavebních konstrukcí a jejich orientace, součinitele prostupu tepla jednotlivých stavebních konstrukcí, průměrné účinnosti energetických systémů a podmínek vnějšího a vnitřního prostředí.

Podle energetické náročnosti se budovy zařazují do klasifikačních tříd A až G. Klasifikační schéma vychází ze standardů CEN, zejména z citované normy EN 15217, a odvozuje se od velikosti klasifikačního ukazatele, který tvoří poměr mezi měrným ukazatelem energetické náročnosti budovy a energetickou náročností referenční budovy.

Výpočtové schéma vypadá na první pohled složitě, ale jeho používání bude díky připravenému softwaru snadné.

Popsaný způsob hodnocení energetické náročnosti budov vychází z článku 5 citované evropské směrnice, který u nově stavěných budov s celkovou užitnou podlahovou plochou >1 000 m² zavádí povinnost před zahájením výstavby posoudit a vzít v úvahu technickou, environmentální a ekonomickou proveditelnost alternativních systémů energie, jako jsou místní systémy dodávky energie z obnovitelných zdrojů, kombinovaná výroba tepla a elektřiny, dálkové nebo blokové vytápění nebo chlazení (je-li k dispozici) a za určitých podmínek tepelná čerpadla.

V české praxi tento požadavek opět nebude znamenat zásadní změnu. Předpokládá se využití již zavedeného nástroje, kterým je energetický audit, a informací o předpokládaném rozvoji území v souladu s územními energetickými koncepcemi. Ukáže-li se využití obnovitelných zdrojů energie pro danou oblast výstavby jako reálné, bude to pozitivní impuls k navrhování nových budov s nízkoenergetickým standardem.

Článek 6 evropské směrnice (Dosavadní budovy) ukládá přijmout opatření nezbytná k tomu, aby se u budov s celkovou užitnou podlahovou plochou >1 000 m², u nichž probíhá větší renovace, snížila energetická náročnost. Cílem je splnit minimální požadavky, pokud je to technicky, funkčně a ekonomicky proveditelné. Požadavky mohou být stanoveny buď pro renovovanou budovu jako celek, nebo pro renovované systémy či prvky, jsou-li součástí renovace vykonávané po vymezenou dobu s uvedeným cílem snížit celkovou energetickou náročnost budovy.

Z porovnání s plošnými standardy a spotřebou energie na vytápění u tuzemských budov plyne, že jde o pokračování současné legislativní úpravy, kdy je v návaznosti na zákon č. 406/2000 Sb. a citované vyhlášky nutné při renovaci budovy s roční měrnou spotřebou tepla >700 GJ respektovat dosažení předepsaných měrných hodnot. V rámci českého právního řádu bude třeba rozlišovat opravu budovy bez energetického zhodnocení stavby a rekonstrukci jako změnu stavby s energetickým zhodnocením odpovídajícím předepsaným požadavkům spojenou se zvýšením tepelné ochrany budovy, tedy se změnou technických parametrů ve smyslu posledního znění zákona o hospodaření energií.

(Převzato z časopisu Energetika, č. 7/2006.)