Vývoj názorů na podstatu elektřiny (47)

Vývoj názorů na podstatu elektřiny (47)

Davyho asistent

Brzy potom, co nastoupil Michael Faraday do Royal Institution, dostal Davy navzdory válce mezi Anglií a Francií povolení od Napoleona cestovat za vědeckými účely po Evropě. Vzal s sebou manželku, její služebnou a Faradaye, který byl asistentem, sekretářem, vědeckým spolupracovníkem a komorníkem v jedné osobě. V cestovním pase byl Faraday popsán takto: „kulatá brada, hnědé vousy, široká ústa a velký nos„.

Faraday, věren své zásadě, podrobně popsal téměř dvouletou cestu ve svém deníku.

Obr. 1. Faradayova laboratoř

Společnost nastoupila plavbu v Plymouthu 17. října 1813, a když přijela do Francie, dostalo se jí srdečného uvítání. Za tehdejší situace v Evropě takové uvítání nikdo nečekal. V Paříži je uvedl významný fyzik a chemik Joseph Louis Gay-Lussac (1778–1850) mezi přední vědce. Ohromujícím dojmem působilo na Faradaye setkání s francouzskou autoritou v oboru elektřiny – André Marie Amperem (viz ELEKTRO 10/2003). Ampere při setkání nabídl Davymu k analýze kousek fialové substance pocházející z mořských chaluh, kterou dostal od majitele výrobny ledku. Davy ve své cestovní příruční laboratoři v Hotelu des Princes za Faradayovy asistence látku analyzoval a nazval ji jod – nový prvek byl na světě. Někteří vědečtí hostitelé to pokládali za nepříliš dobrou odměnu za své pohostinství. Po udělení vědecké pocty, jmenování členem korespondentem Císařského institutu, se Davy se svou společností vydal na nelehkou cestu přes zasněžené Alpy. Během jejich putování byl mezi Anglií a Francií nastolen mír. Po návštěvě Říma pokračovala jejich cesta dále na jih a byla korunována výstupem na Vesuv, spojeným s měřením a pokusy. Při zpáteční cestě se v Pávii setkali s Alessandrem Voltou (viz ELEKTRO 11/2002), kterého Faraday nazval „největším žijícím vědcem„. Zastavili se rovněž v Ženevě u profesora Augusta de la Riveho (1801–1873), známého svými výzkumy v elektrolýze.

Ve Faradayově deníku nelze nalézt na cestu s Davym žádnou stížnost. V dopise svému příteli však napsal, že někdy vážně uvažoval o tom, všeho nechat a vrátit se domů. Příčinou pravděpodobně bylo pánovité jednání lady Davyové, která prosazovala svou autoritu v každé situaci. Nelehké také bylo snášet její neustálé švitoření. Davy se choval k podřízeným slušně a Faradaye s ním spojovalo porozumění při vědecké práci. Pro Faradaye byla cesta přínosem i v tom, že se při ní naučil francouzsky a italsky.

Davy se se svou společností vrátil do Anglie na jaře 1815. Michael Faraday byl znovu přijat do Royal Institution jako „asistent v laboratoři a sbírce nerostů a vrchní správce přístrojů“. Jeho týdenní plat byl zvýšen na 30 šilinků. V průběhu následujících čtyř let se jeho činnost neustále prohlubovala a kolem roku 1819 byl již plně zaměstnán laboratorní činností, vědeckými schůzemi a přijímáním žáků. Při experimentech vynikal velkou obratností a s velkým důmyslem též navrhoval a sestrojoval různé přístroje, které potřeboval pro své pokusy (obr. 1). Před rokem 1820 publikoval jen občas vědecké poznámky; v roce 1820 měl svou první přednášku v Royal Society.

V červnu 1821, když byl povýšen na vrchního správce domu a laboratoře, se oženil s jednadvacetiletou dcerou staršího sandemanianské církve, Sarou Barnardovou. Bylo mu dovoleno přivést si svou ženu do místností v podstřeší, kde pak prožili prostě a spokojeně ve štěstí celý svůj společný život. Jejich manželství zůstalo bezdětné.

Po sňatku začala jeho čtyřicetiletá výzkumná práce. Na návrh Davyho byl Faraday roku 1825 jmenován ředitelem laboratoře. Jedním z jeho prvních kroků po jmenování byla organizace pátečních večerních schůzek členů ústavu, z nichž se brzy staly proslulé týdenní rozpravy. Stejně prosluly i vánoční přednášky „pro mládež„, tzv. Christmas Lecture, které se v Royal Institution konají dodnes.

Členem Royal Society se stal roku 1824, a to i proti vůli jejího tehdejšího prezidenta H. Davyho. V temperamentní povaze Davyho začaly v posledních letech jeho života převažovat vznětlivé rysy básníka (psal znamenité verše) a začala se projevovat žárlivost na Faradayovy vědecké úspěchy.

9.3 Objev elektromagnetické indukce

Přeměnit magnetismus v elektřinu

Jak již bylo uvedeno, o elektrické a magnetické jevy se Michael Faraday začal vážněji zajímat až v souvislosti s Oerstedovými pokusy (viz ELEKTRO 7/2003). Když bylo prokázáno, že elektrický proud má magnetické účinky, naskytla se přirozená otázka, zda neexistuje inverzní jev – zda tedy nemá magnet elektrické účinky? To bylo u Faradaye posilováno jeho filozofickým názorem, založeným na přesvědčení o jednotě všech přírodních sil, vycházejícího z kantovské sjednocené teorie sil, z nichž každá se může přeměnit v každou.

Michael Faraday, veden touto ideou, si v roce 1822 ve svém Diary (Deníku) vytkl cíl: „Přeměnit magnetismus v elektřinu!„ Uplynulo však téměř deset let, než vytčeného cíle dosáhl. Faraday zanechal po své smrti Diary pro Royal Institution. Jsou to dva kvartové a dva fóliové svazky, v nichž je celkem více než 4 000 hustě popsaných stránek. Na nich jsou zapsány jeho pokusy a pozorování za 42 let – od roku 1820 do roku 1862. Diary jsou denní zápisy o vykonané práci a jsou v nich zaznamenány, jak se postupně za sebou udály, úspěchy i neúspěchy.

Poznatky ze zkoumání elektřiny shrnul Faraday do svého proslulého celoživotního díla Experimental Researches in Electricity (Experimentální výzkumy elektřiny), které souborně vyšlo roku 1855 v Londýně. V 3 362 odstavcích jsou zde popsány Faradayovy experimenty s elektřinou a magnetismem. Často se stává, že Diary a Experimental Research... jsou zaměňovány. V Experimental Research... Faraday úmyslně změnil svůj postup zápisu, podle zásady, kterou sám vyslovil: „Tyto výsledky chci popisovat ne jak k nim došlo, ale tak, aby daly co nejjasnější obraz o celku.„ V tomto díle tedy jsou jeho objevy podávány ve formě upravené pro přednášky nebo pro předčítání před vědeckou společností.

(pokračování)