archiv Vývoj názorů na podstatu elektřiny (31) Ing. Josef Heřman, CSc. 6.2 Hans Christian Oersted Hans Christian Oersted (viz obr.) byl nejstarším synem lékárníka. Již záhy se u něho i jeho mladšího bratra Anderse Sandoa výrazně projevily intelektuální schopnosti, což stimulovalo rodiče k zajištění jejich výuky. Proto již v dětství získali základy němčiny, latiny, francouzštiny a matematiky. V jedenácti letech začal Hans Christian pomáhat otci v lékárně, čímž se mu dostalo praktické znalosti základů chemie.  Ačkoliv nešlo o příliš metodické vzdělávání, složili oba bratři v roce 1794 vstupní zkoušku na univerzitu v Kodani s vyznamenáním. Jejich představy o životním zaměření se ale začaly lišit; Anders se chtěl stát právníkem a Hans Christian usiloval o kariéru v přírodní filozofii. Pro jeho intelektuální vývoj se stala rozhodující filozofie Immanuela Kanta a proud kritické filozofie. Stal se vášnivým „kantovcem“ a obráncem Kantových filozofických názorů, které měly fundamentální důležitost pro jeho další vědecký vývoj. Na univerzitě v Kodani Oersted studoval astronomii, fyziku, matematiku, chemii a farmacii. V roce 1797 získal farmaceutickou hodnost s vyznamenáním. Dva roky nato mu byl udělen doktorát filozofie za teze s názvem Dissertatio de forma metaphysices elementaris naturae externae. Oerstedova disertace zdůraznila význam Kantova pojetí přírodní filozofie a navíc vytvořila předpoklady pro jeho činnost ve výzkumu elektromagnetismu i ve výzkumu stlačování plynů a kapalin. Po krátkém působení v lékárně se Oersted v létě roku 1801 vydal na studijní cestu po Evropě, která byla pro jeho vzdělání a vědeckou činnost velmi významná. V té době byl vědecký svět nejvíce vzrušen nedávno zveřejněným Voltovým objevem galvanického článku. Oersted při svých návštěvách vědeckých pracovišť v Berlíně, Göttingenu a Výmaru dychtivě shromažďoval informace o galvanismu a jeho vztahu k chemii. Na univerzitě v Göttingenu se seznámil s Johannem Ritterem (1776–1810), který se věnoval chemickému působení elektrického proudu a výsledky svých prací publikoval. Ritter zaměřil Oerstedovu pozornost na vztah elektřiny a chemického slučování. Oersteda významně ovlivnily i Ritterovy vysoce neortodoxní úvahy o hmotě a síle. V Berlíně navštěvoval přednášky přírodní filozofie a setkal se s předními německými přírodními filozofy té doby. Poněvadž Oersteda a další přírodní filozofy přitahovaly a inspirovaly základní myšlenky Kantovy filozofie, není náhodné, že Oerstedova pozdější filozofie byla s těmito myšlenkovými proudy v souladu. Přestože se pro svůj respekt k empirickým poznatkům vyhnul větším filozofickým výstřednostem některých filozofů, bez výhrad přijímal poněkud divoké domněnky Rittera i hypotézy univerzitního profesora medicíny, chemie a botaniky v Pešti (Maďarsko) Jacoba Josepha Winterla (1732–1809). Zcela ho ovládly jejich filozofické úvahy „protichůdných konfliktů“ (např. kyselost a zásaditostv chemii, kladná a záporná elektřina apod.), kterými vysvětlovali základní přírodní jevy. Své první vědecké vystoupení v Paříži dost nešťastně věnoval právě obraně koncepcí těchto dvou badatelů. Setkal se však s pohrdavým odmítnutím francouzských chemiků. To byla pro Oersteda cenná lekce. Trestem za jeho vědeckou pošetilost mu bylo poučení, že pro úspěšnou vědeckou práci je nezbytný kritický postoj. Hans Christian Oersted se roku 1804 vrátil do Dánska s poněkud pošramocenou pověstí nekritického nadšence. Měl sice naději na profesuru fyziky, ale k tomu opomenutím nominace ze strany představeného kodaňské univerzity k Oerstedovu velkému zklamání nedošlo. Přesto začal intenzivně publikovat své přednášky, což mu přineslo velkou popularitu a po dvou letech významně přispělo k získání mimořádné profesury. Započal rovněž s vážnou vědeckou prací. Oersted byl všeobecně uznáván jako vynikající pedagog i popularizátor vědy. Zasloužil se o reorganizaci vyučování fyziky na dánských školách a pozvedl dánskou vědu na úroveň předních zemí Evropy. Významným rysem Oerstedovy vědecké práce byl trvale jednotný názor a konzistentní postup ve všech oblastech jeho zkoumání, počínaje výzkumem chemické slučivosti, přes elektromagnetismus a stlačitelnost plynů a kapalin až k jevu diamagnetismu. Tato vlastnost, ve vědeckých kruzích neobvyklá, pocházela z Oerstedovy filozofie, inspirované studiem Immanuela Kanta, přestože jej ne vždy správně pochopil a vykládal. Jeho postoj k přírodě a přírodním zákonům vycházel z představy, že Bůh stvořil přírodu, jež je ve shodě s „božským rozumem“, korespondujícím s „rozumem lidským“. V konkrétní aplikaci Kantovy přírodní filozofie Oersted vyznával jeho antiatomistickou koncepci hmoty a za podstatu přírodních jevů pokládal Kantovu „základní sílu“. Tyto dvě filozofické doktríny také stimulovaly jeho vědeckou práci; první v oblasti stlačitelnosti plynů a kapalin, druhá ho přivedla k objevu elektromagnetismu. Tomuto Oerstedovu nejvýznamnějšímu a pro náš výklad nejdůležitějšímu objevu budeme dále věnovat hlavní pozornost. (pokračování) | 
