Archiv Vývoj názorů na podstatu elektřiny (25) Ing. Josef Heřman, CSc. Galvaniho inspirace Jak již bylo uvedeno, Galvani svými pokusy vyvolal v devadesátých letech 18. století velký zájem o „animální elektřinu“, což se projevovalo jednak tím, že jeho pokusy se žabími preparáty byly prostě opakovány, a jednak tím, že byly hledány nové oblasti zkoumání tohoto jevu. Jednou z nových oblastí byly různé oživovací pokusy na zvířatech pomocí kovových přívodů k tělesným orgánům. Edmund Joseph Schmuck (1771 – 1792) takto oživil srdce želvy a profesor fyziky a chemie na univerzitě v Kielu, Christian Heinrich Pfaff (1773 – 1852), přivedl dokonce k činnosti srdce psa. Další oblastí, která v této souvislosti bezesporu přitahovala obzvláštní pozornost, byly pokusy na člověku. V této fázi šlo zejména o lidské mrtvoly. Významný francouzský lékař a anatom Xavier Bichat (1771 – 1802) požádal v roce 1799, aby mohl provádět galvanické pokusy na mrtvolách gilotinovaných lidí. Nepochybně neměl v dané době a místě o pokusný materiál nouzi. V odborných časopisech dokonce bylo možné nalézt závěry z těchto pokusů. Například pařížský profesor Froriep v jednom z nich uvedl podrobnou zprávu o svých oživovacích pokusech s mrtvolou člověka patnáct minut po jeho gilotinování. Jeho pokusy trvaly šest hodin, ale téměř všechny orgány zemřelého na galvanické dráždění nereagovaly. Pouze některé části srdce si ze všech orgánů nejdéle podržely citlivost na galvanické dráždění. Rovněž v Itálii se konaly obdobné pokusy. Dne 14. srpna 1802 byla např. v anatomickém divadle univerzity v Turínu takováto demonstrace pro velké množství přihlížejících. Galvaniho synovec, profesor fyziky na boloňské univerzitě Giovanni Aldini (1762 – 1834), podal o rok později, 17. ledna 1803, zprávu do Londýna o svých galvanických pokusech na těle oběšence: „Jeden pól byl zaveden do úst, druhý do ucha. Oční bulvy a svaly vykázaly záchvěvy a oči se otevřely.“ Jak sám prohlásil, základní motivací jeho experimentů a prvořadým cílem jeho bádání byla snaha nalézt způsob, jak „vyvolat zpět potlačení života“. Převažující většinou mezi experimentátory s „animální elektřinou“ byli lékaři. Stejně jako Galvani považovali svaly za zdroj elektřiny.  Otázkami „animální elektřiny“ se velmi intenzivně, i když relativně krátkou dobu, také zabýval proslulý německý přírodovědec Alexander von Humboldt (jeden ze zakladatelů fytogeografie – nauka o rozšíření rostlin a rostlinných porostů na zemi– viz obr.). O svých galvanických pokusech s přikládáním různých kovů i na své tělo, s cílem léčit si nemocná záda, Humboldt referoval např. v roce 1796 v Neuen Journal der Physik. 5.3 Objev zdroje trvalého proudu Předchůdci objevu
Otázka prvenství objevu je průvodním problémem téměř všech velkých objevů a vynálezů. Nastoluje se i u objevu zdroje trvalého proudu – galvanického článku. Uveďme několik případů týkajících se i tohoto objevu. V roce 1936 narazili dělníci při stavbě železnice v Iráku na parthskou hrobku a v ní objevili podivuhodnou věc (od té doby je uložena v Iráckém archeologickém muzeu v Bagdádu). Jde o nenápadnou keramickou baňku, do jejíhož hrdla je zapuštěn měděný váleček utěsněný asfaltem. A tímto válečkem ještě prochází železná tyčinka. V laboratořích muzea tehdy pracoval německý odborník Wilhelm Konig , který nádobku identifikoval jako primitivní elektrický článek. Po návratu do Německa zhotovil kopii nálezu a prostor mezi měděným válečkem a železnou tyčinkou vyplnil zředěnou kyselinou. Mezi oběma kovovými díly skutečně vzniklo nezanedbatelné elektrické napětí. Konig se domníval, že tento zdroj elektrického napětí sloužil v Mezopotámii k elektrolytickému pozlacování předmětů ve šperkařství. Později se o tento předmět začali zajímat američtí vědci a podrobili jej důkladnějšímu zkoumání. Ukázalo se, že když se do takového článku nalije zředěná kyselina vinná nebo citronová, vydrží dávat napětí asi půl voltu déle než dva týdny. Při galvanickém pozlacování se na předmětech vytváří velmi tenká vrstva zlata dokonalého vzhledu. Archeologové se proto začali zajímat o předměty, které vykazovaly takovýto povrch. Výsledky byly překvapující – pozlacené předměty se nenacházely jen v okolí Bagdádu, ale i na jiných místech a pocházely z doby mnohem starší. Na území dnešního Bulharska byly dokonce nalezeny takto pokovené předměty pocházející pravděpodobně z doby více než 2 000 let před našim letopočtem. Na znalost a existenci zdroje trvalého elektrického proudu však lze usuzovat i podle archeologických nálezů na druhém konci světa, na jihoamerickém kontinentu. V údolí peruánské řeky Moche byly nalezeny předměty s precizním zlatým oplátováním o tloušťce menší než jeden mikron. Stáří těchto předmětů je přibližně 2 000 let. Někteří badatelé se domnívají, že zdroj elektřiny tohoto druhu znali i staří Egypťané. Vede je k tomu poznatek, že v prostorách, kam nemůže denní světlo, nikde nenašli začazené stěny od pochodní či podobných zdrojů umělého světla. Byl-li však použit pro tyto účely elektrický zdroj, nutně vyvstává otázka zdroje světla, který by byl článkem napájen. To se však již ocitáme na příliš tenkém ledu fantazie. Pravděpodoně prvním, kdo v novověku zaznamenal jev charakteristický pro činnost galvanického článku, byl člen berlínské Akademie věd, profesor matematiky a fyziky Johann Georg Sulzer (1720 – 1779). Při svém experimentu v roce 1751 současně přiložil olověný a stříbrný plíšek k vlastnímu jazyku. Kromě konstatování, že na olověném plíšku pocítil kyselou chuť a na stříbrném žíravou, nevěnoval jevu již žádnou další pozornost, aniž by jej spojoval s elektřinou. Svůj poznatek pouze uvedl v německy psaném díle Theorie der angenehmen und unangenehmen Empfindungen (1762; Teorie příjemných a nepříjemných pocitů). I v Anglii byly konány obdobné pokusy. V Dodatku Fawlerových Pokusů z roku 1793 popsal John Robinson (1739 – 1805) uspořádání série zinkových kroužků a měděných šilinků, jež po navlhčení působí na jazyku velmi nepříjemně. I když jde bezesporu o zajímavé nálezy či okolnosti, nijak nesnižují Voltův základní objev zdroje trvalého proudu. (pokračování) | 
