Archiv Vývoj názorů na podstatu elektřiny (24) Ing. Josef Heřman, CSc. Luigi Galvani se experimenty s animální elektřinou (obr. 1) zabýval jedenáct let. Podrobně je popsal a svou hypotézu animální elektřiny vyložil v latinsky psaném díle De viribus electricitatis in motu musculari commentarius (Pojednání o elektrických silách při pohybu svalů), které bylo vydáno roku 1791 v Boloni. Historickou zajímavostí je, že první německý překlad Galvaniho knihy vyšel jen o rok později v Praze.  Galvaniho hypotéza animální elektřiny
Nejúplnější výklad své hypotézy animální elektřiny uvedl Galvani ve IV. části zmíněné knihy Commentarius (tak bývá Galvaniho dílo zkráceně označováno). Podle ní pokládal svaly za malé leidenské láhve nabité dvojím elektrickým nábojem – vycházel tedy z druhé, Symmerovy duální hypotézy (ELEKTRO 6/2001). Přívody k těmto předpokládaným leidenským láhvím tedy měly tvořit nervy. Animální elektřina měla být generována krví v mozku a předávána nervy do jádra (vnitřku) svalů. Tím vnitřky svalů získaly kladný náboj, zatímco vnější části svalů získaly náboj záporný. Elektrická rovnováha ve svalu, stejně jako v leidenské láhvi, mohla být narušena přiložením vodivého spoje (kovového oblouku) mezi jeho přívod a jádro nebo vznikem elektrické jiskry, např. z třecí elektriky. Když se pak sval vybíjel jedním z těchto způsobů, jeho vlákna na to reagovala křečovitými stahy. Galvani své názory nevyslovoval nikterak kategoricky, spíše je předkládal jako podněty k zamyšlení „učenějším pokračovatelům“. Vyplývá to i z úvodních vět jeho knihy: „Kéž by tyto mé řádky podnítily nejpřednější učence, aby šli dál v mých pokusech. Pak jistě dosáhnou cíle, po kterém jsem i já toužil, ale zůstal jsem snad od něho ještě příliš daleko. Kéž by se aspoň tak stala má práce užitečnou.“ Reakce učené veřejnosti na Galvaniho myšlenky publikované v knize byla okamžitá a bouřlivá, i když neuspořádaná a zmatená. Doplatila na to nebohá zvířata – žáby, které se staly předmětem velkého množství pokusů řady tehdejších badatelů. Byl mezi nimi i Galvaniho krajan a vrstevník Alessandro Volta. V té době již byl známým a uznávaným vědcem v oboru elektřiny. Patřil mezi první, kteří přejali novou hypotézu „animální elektřiny“, ale v průběhu let 1792 až 1793 se jeho původní podpora obrátila ve skeptickou rezervovanost. V článku publikovaném v roce 1793 v Philosophical Transactions sice vyjádřil víru v Galvaniho teorii, avšak současně předložil tezi, že „kovy použité v experimentu, pokud by byly přiloženy k vlhkým tělům živočichů, mohou samy ... vybudit elektrickou látku z jejího stavu klidu, takže orgány živočichů působí pouze pasivně.“ Mezi oběma badateli se rozhořel dlouholetý spor, o jehož průběhu bude pojednáno v dalších odstavcích. V téže době Galvani rozsáhle zkoumal vlastnosti mořských rejnoků. Zjistil, že silný elektrický výboj vysílaný těmito živočichy je ve strukturách podobných běžným nervům a svalům. Toto zjištění zřejmě bylo další podporou předpokladu existence „animální elektřiny“. Pro úplnost zde připomeňme ještě jednu „animální“ hypotézu, která vznikla v druhé polovině osmnáctého století. Týkala se ale magnetismu. S předpokladem „animálního magnetismu“ přišel o více než třicet let dříve vídeňský lékař Franz Anton Mesmer (1734 –1815). Podle svého přesvědčení magnetismem své vlastní osoby léčil nemocné. Šlo však o účinky hypnotické. Galvani neměl štěstí
Luigi Galvani neměl v životě štěstí. Byl mimořádně skromný člověk i vědec. Ve své vědecké práci se setkal s jevem, který nebylo možné zjednodušit, a již první krok ho zavedl do problémů, v nichž tápaly ještě další generace vědců – a v mnoha z nich tápe věda i nyní. Jakmile pojal úmysl studovat elektrické jevy v živé tkáni, okamžitě se zapletl do komplikací ohledně biologie. Přesto jeho přínos vědě je velký a zásadní. Společenská rehabilitace Galvaniho bohužel přišla příliš pozdě, Galvani se jí již nedočkal. Luigi Galvani zemřel, aniž by se dožil i vyvrácení své hypotézy, přestože vyhlídky na přetrvání jeho koncepce byly v době jeho smrti velmi nejisté. Nicméně koncepce „animální elektřiny“ přežila a v devatenáctém století vedla k základním objevům německých fyziologů Emila du Bois Reymonda (1818 – 1896) a Hermanna von Helmholtze (1821 – 1894). Ti svými pracemi položili základy moderní elektrofyziologie, resp. bioelektřiny. U její kolébky však stál Luigi Galvani. Ani v osobním životě mu štěstěna nebyla nakloněna. V roce 1790 mu zemřela milovaná žena Lucia, dcera jeho učitele anatomie. Po francouzské revoluci v roce 1789 začala prudce stoupat hvězda Napoleona Bonaparta (1769 – 1821). Jeho tehdejší všemocnost zasáhla velmi zle i do života Galvaniho. Když v červnu 1797 obsadilo Napoleonovo vojsko město, již příští den obdržel Galvani pozvání, aby se 5. června v deset hodin dopoledne dostavil do velkého sálu radnice. V určenou hodinu Galvani přišel. Sál již byl hustě zaplněn boloňskými občany. Galvani si všiml, že jsou přítomni význační mužové města, profesorský sbor i univerzitní senát a rektor. Chyběli jen úředníci arcibiskupského dvora a jeho statků. Přesně o desáté hodině vstoupil do sálu vysoký francouzský důstojník se svým průvodem. Rozvinul list papíru a začal číst: „Jménem Francouzské republiky! Pověřenec direktoria, generál Napoleon Bonaparte, rozhodl: z vévodství Milánského, Parmského, Mantovského a Modenského, spolu s církevním státem severně od Rimini, se tvoří pod francouzskou nadvládou republika Cisalpinská.“ Po chvilce pokračoval: „Občané boloňští! Vaše město přestalo být městem církevního státu. Nařídil jsem, abyste složili občanskou přísahu věrnosti nové Cisalpinské republice.“ Galvani byl vyzván k přísaze spolu s jedenácti profesory univerzity. Před stolem stálo dvanáct mužů. „Pozdvihněte pravici k přísaze!“ poručil důstojník. Jedenáct rukou se zdvihlo. Galvani svou ruku k přísaze nepozdvihl a tím odepřel složit přísahu věrnosti Cisalpinské republice. Sankce nové státní moci na sebe nenechaly dlouho čekat. Galvani byl zbaven profesury a doslova byl vyhnán ze všech svých postů. Přestože se prozíravým lidem podařilo dosáhnout nápravy této křivdy, Galvani se toho již nedočkal. Upadal stále více do hluboké deprese a po dvou letech zemřel v naprosté chudobě. Vyprávělo se, že zemřel hlady. Přívrženci Napoleona tvrdili, že trpěl rakovinou žaludku, která byla i příčinou jeho smrti. (pokračování) | 
