| Vodní elektrárna Na Štvanici Na západní špici jistě největšího a jednoho z nejstarších pražských ostrovů – Štvanice (délka 1 250 m, šíře 190 m), stojí výrazná industriální budova secesního vzhledu (obr. 1). Je to budova v nedávné minulosti zrekonstruované „malé nízkotlaké jezové průtočné“ vodní elektrárny. Budova je technickou památkou – elektrárna zde byla postavena již koncem 19. století při řešení zesplavnění Vltavy. Tehdy vznikla myšlenka budování malých vodních elektráren (MVE), které by dodávaly energii pražským domácnostem a osvětlovaly by město. Vodní elektrárna Štvanice je poslední průtočnou elektrárnou na vodní cestě od Lipna do Prahy.  Obr. 1. Budova secesního rázu průtočné elektrárny Štvanice Původně byly na ostrově Štvanice přibližně ve stejné době postaveny dvě elektrárny. Jedna, se spádem 4 m, byla poblíž bývalého nádraží Praha-Těšnov. Voda k ní byla přiváděna podzemním tunelem z Vltavy a odtékala do Rohanského kanálu. V roce 1929 však bylo rameno řeky, do kterého odtok elektrárny ústil, zasypáno a elektrárna byla zrušena. Do současnosti se tedy zachovala druhá štvanická vodní elektrárna, která byla postavena v letech 1913 až 1914 v souvislosti s pracemi na Helmovském jezu. Elektrárnu postavila firma Kapsa a Müller a byla to jedna z prvních betonových staveb v Praze. Projekt její provozní budovy vypracoval Ing. arch. Alois Dlabač, který se inspiroval francouzskou zámeckou architekturou. Na západní straně budově dominuje čtyřhranná pětiposchoďová věž o výšce 22 m s půdorysem 7,5 × 7,5 m (obr. 2). Její poslední patro je kruhové, řešené na způsob altánu, střecha je kopulovitá se špicí výšky 8 m.  Obr. 2. Věž je dominantou západního cípu ostrova Při konstrukci elektrárny bylo k její funkci využito čtyřmetrové převýšení hladiny Helmovského jezu. Původně v elektrárně pracovaly tři Francisovy turbíny (resp. svislá, třístupňová Francisova turbína, obr. 3) vyrobené firmou Kolben a Daněk, každá o výkonu 474 kW, s hltností 16 m3/s a s celkovým výkonem P = 1,4 MW. Generátor byl třífázový, s vertikálním pohonem, P = 350 až 500 kW, U = 3 000 V. Unikátní technické zařízení, jehož součástí bylo převodové kolo s dřevěným ozubením, vydrželo v provozu neuvěřitelně dlouho – až do roku 1972. Tehdy byla elektrárna pro úplné opotřebení odstavena (neopravitelnost ovládání rozváděcích lopatek, špatný stav strojní části a elektrozařízení, nehospodárný provoz). Od 1. ledna 1973 byla elektrárna odstavena mimo provoz a vtoky byly zabetonovány. Rekonstrukce V důsledku energetické krize na počátku 80. let dvacátého století bylo usnesením vlády rozhodnuto o programu rekonstrukcí a výstavbě malých vodních elektráren. V říjnu 1984 byla zahájena rekonstrukce také štvanické elektrárny, a to za podmínky zachování původní podoby provozní budovy a nábřežních zdí. Rekonstrukce byla dokončena v prosinci 1987. Vyšším dodavatelem stavby byl podnik Metrostav. Dodavatelem technické části bylo ČKD Blansko. V září 1988 byl ukončen zkušební provoz a štvanická elektrárna byla nově uvedena do provozu.  Obr. 3. Schéma původního uložení třístupňové Francisovy turbíny Při rekonstrukci bylo zjištěno, že základy budovy byly uloženy pouze na dřevěných pilotách ve štěrkopísku. Ty musely být postupně vybourány až na skalní podklad a zajištěny betonovou injektáží a pomocí mikropilot. Také věž musela být podchycena ocelovými nosníky. Nové zařízení elektrárny je umístěno do podzemí i mimo půdorys budovy. Namísto původních Francisových turbín zde nyní pracují tři Kaplanovy přímoproudé turbíny o průměru 3,5 m a celkovém výkonu 5,7 MW (obr. 4a, b). Ten přibližně spotřebuje pražské pouliční osvětlení. Nové zařízení má nový systém dálkového ovládání. Ze starého památného technologického zařízení elektrárny se podařilo zachránit pouze jednu dvojici oběžných kol původní Francisovy turbíny, která byla opravena a jako umělecký objekt umístěna na podstavec v nábřežní zdi ostrova. Instalaci navrhl Ing. arch. Tomáš Šenberger. Provozovatelem štvanické elektrárny je dnes státní podnik Povodí Vltavy. Technické údaje Kaplanova turbína: typ 4-KPKR-10, průtok 55 m3/s, P = 1,89 MW, horizontální otáčky 107,1/min, oběžné kolo průměru 3,5 m (čtyři lopatky), oběžné kolo (dvanáct lopatek). Generátor: typ H 760 460/56, P = 1,88 MW, U = 6,3 kV, 56 pólů.  Obr. 4a. Pohled na přiváděč vody k přímoproudým Kaplanovým turbínám
Obr. 4b. Schematický nákres řešení přímoproudými Kaplanovými turbínami Řízení provozu elektrárny: automatické, hladinová regulace, místní, skupinové řízení autooperátorem. Soustrojí T62 je řízeno řídicím systémem VÚAP Praha, soustrojí T61 a T63 jsou řízena novým automatem založeným na systému SAIA s rozšířenou diagnostikou provozu soustrojí. MVE Štvanice je vybavena kamerovým a radarovým systémem pro regulaci odběru vody v plavebním kanálu při současném chodu T62 a T63. Stručně z historie ostrova Již v dávných dobách byl ostrov Štvanice jako místo jediného zdejšího brodu důležitým místem pro obyvatelstvo po obou stranách řeky. Ostrov byl proto i strategickým místem při válečných konfliktech. Sloužil však nejen procházejícím vojskům – v dobách míru se vždy na ostrov vrátili rybáři, zahradníci a převozníci a postavili si zde nová obydlí.  Obr. 5. Tři generátorová soustrojí v podzemí elektrárny Ve druhé polovině 17. století vstoupily v Praze po vídeňském vzoru ve známost štvanice se zvířaty. Pro tyto štvanice propůjčil Magistrát Starého Města svůj ostrov Velké Benátky, jak se dříve Štvanice nazývala. Štvanice zvířat byly na ostrově pořádány s většími či menšími přestávkami až do roku 1802, kdy je císař František I. „pro ohyzdnosti na zvířatech páchané a snižování mravů obyvatel„ zakázal. Jen název ostrova Štvanice již zůstal a jméno Velké Benátky bylo postupně zapomenuto. Ještě na rozestavěném zimním stadionu bylo 17. ledna 1931 sehráno utkání v ledním hokeji – v tehdejší Československé republice první na umělém ledě. Proti sobě se postavily týmy pražského klubu LTC a Manitoba Kanada. Za účasti sedmi tisíc diváků vyhrála Kanada 2:0. Oficiálně byl zimní stadion Štvanice za zvuků Smetanovy Libuše otevřen 6. listopadu 1932. V roce 1947 zde byl vybojován našimi hokejisty titul mistrů světa. Pozoruhodné je, že stadion byl zastřešen až v roce 1956. Poslední mistrovství světa se zde konalo v roce 1959 a od 60. let minulého století začala sláva zimního stadionu pohasínat. Společnost HC APEX, která se rozhodla obnovit funkci tohoto sportovního zařízení, chce vtisknout celému areálu nový ráz. (jk) | 
