Technické požadavky na kabelové lávky a rošty – ČSN EN 61537

Technické požadavky na kabelové lávky a rošty – ČSN EN 61537

Ing. Jiří Burant,
OBO Bettermann Praha s. r. o.

Neustálý rozvoj technologií soustavně zasahuje do všech oborů techniky. Nevyhýbá se ani elektrotechnice, včetně souvisejících instalací. Stačí se jen podívat na oblast přístrojové techniky nebo kabelů.

Zmíněný jev se projevuje u většiny dalších prvků elektrických rozvodů. Co se týče kabelových lávek a roštů, původní konstrukce, zpravidla svařované z nosných válcovaných ocelových profilů a plechových částí nesoucích kabely, postupně vystřídala zcela odlišná provedení. Jejich současnou podobu ovlivnily mimo již zmíněný rozvoj výrobních technologií zejména tyto požadavky uživatelů:

• snadná montáž – snaha o zohlednění rostoucí ceny lidské práce i stálého tlaku na zkracování celkové doby montáže elektrických rozvodů staveb,

• variabilita a komplexnost – možnost snadného přizpůsobení kabelového nosného systému okamžité situaci v místě montáže,

• minimalizace hmotnosti – s rostoucím počtem kabelových tras uvnitř moderních budov narůstá i jejich podíl na celkovém zatížení stavebních konstrukcí.

Klasická provedení kabelových roštů z podélných válcovaných profilů tvaru „L„, s příčkami z ocelového plechu nebo ploché oceli proto vystřídaly kabelové žebříky s nepoměrně lehčími, prostorově tvarovanými plechovými bočnicemi a šroubovanými nebo nýtovanými příčkami malé hmotnosti. Standardní kabelové lávky zase v podstatě zcela vytlačily lehčí samonosné kabelové žlaby.

Na domácím trhu působí velké množství výrobců, dovozců a prodejců zmiňovaných produktů. Někteří z nich nabízejí úplný sortiment kabelových lávek i roštů, včetně komplexních závěsných systémů, jiní vystačí pouze s dílčími segmenty této nabídky. Mezi výrobky jednotlivých značek přitom lze zaznamenat velmi podstatný kvalitativní rozdíl. Tato skutečnost může být hlavním důvodem skutečnosti, proč se v České republice dosud příliš nehovoří o ČSN EN 61537 Kabelové lávky a kabelové rošty pro kladení kabelů, která je českou verzí evropské EN 61537:2001.

ČSN EN 61537 pro kabelové lávky a rošty

Zmíněná norma, harmonizovaná podle nařízení vlády č. 17/2003 Sb., specifikuje převážnou většinu základních požadavků na kabelové lávky a rošty určené k podepření nebo uložení kabelů, popř. i jiných elektrických zařízení v silnoproudých a slaboproudých instalacích, a stanovuje většinu jejich zkoušek. Předmětné prvky chápe pouze jako podpěry kabelů, nikoliv jako např. pochozí, a připouští jejich použití ke vzájemnému oddělení kabelů.

V souvislosti s uloženými kabely je důležitá návaznost mezi ČSN EN 61537 a požadavky ČSN 33 2000-5-523 Elektrické instalace budov – Část 5: Výběr a stavba elektrických zařízení – Oddíl 523: Dovolené proudy v elektrických rozvodech. Obě normy shodně uvádějí poměr děrování dna perforované kabelové lávky minimálně 30 a impedance na metr trasy bez spoje nesmí překročit 5 m. Tím je zajištěna dostatečná vodivost kabelové trasy pro elektrické pospojování.

Důležité jsou také požadavky ČSN EN 61537 na rozsah nezbytné průvodní dokumentace. Ta by měla, mimo pokyny pro montáž, instalaci a případné specifické požadavky na okolní prostředí, obsahovat i veškeré údaje nutné pro základní statické výpočty kabelových lávek a roštů jako nosných kabelových konstrukcí. A právě tento poslední požadavek často bývá opomíjen. Trasy kabelových lávek a roštů přitom podléhají stejným kritériím jako nosné konstrukce ostatních technologických zařízení staveb. Jejich špatné statické posouzení může způsobit újmu na zdraví nebo materiální škody.

Nedostatky ČSN EN 61537

Normy vznikají jako určitý kompromis požadavků všech zúčastněných stran. Ten se ale vždy nemusí vydařit. Možná právě proto několik kapitol EN 61537 uvádí pouze sdělení „připravuje se„.

Nepříjemná situace nastává zejména v případě chybějící kap.13.2 – Odolnost proti požáru. Pro zmíněnou oblast dosud není k dispozici příslušná ČSN. K posuzování chování kabelových nosných systémů v případě požáru je proto třeba stále využívat zahraniční předpisy. Nejčastěji jsou v této souvislosti zmiňovány kabelové nosné systémy s časově omezeným zachováním funkčnosti při požáru. Pro ně se u nás, stejně jako v mnoha jiných evropských státech, obvykle používá německá norma DIN 4102 část 12.

V případě kap. 14.2 – Odolnost proti korozi sdělení „připravuje se„ takové problémy již nezpůsobuje. Je tomu tak proto, že obvyklým materiálem kabelových lávek, popř. roštů, byla a stále zůstává konstrukční ocel, jejíž ochranné povlaky jsou již mnoho let v normách podrobně stanoveny.

Základní antikorozní ochranou kabelových úložných systémů v naprosté většině případů je zinkování. Vyznačuje se odpovídající životností i mechanickou odolností. V praxi se lze setkat především se dvěma postupy, které v názvu shodně mají zmínku o žárovém zinkování, ale popisují zcela odlišné technologie s výslednou zinkovou vrstvou o podstatně odlišných tloušťkách:

• ČSN EN 10147 – Plechy a pásy z konstrukčních ocelí kontinuálně žárově pozinkované. Technické dodací podmínky.

• ČSN EN ISO 1461 – Žárové povlaky zinku nanášené ponorem na železných a ocelových výrobcích. Specifikace a zkušební metody.

Evropská norma ČSN EN 10147 platí pro kontinuální žárové zinkování plochých pásů z konstrukčních ocelí všech šířek a pro plechy dělené z těchto pásů s maximální tloušťkou do 3 mm. Ještě nezpracované ocelové pásy pro výrobu kabelových lávek nebo roštů se v tomto případě máčí v zinkové lázni a následně protahují mezi válci. Výsledný povlak je celkem rovnoměrný a má jemnou strukturu. Dosahuje však tloušťky jen 20 až 30 µm. Ta sice vyhovuje použití ve vnitřním prostředí obytných, popř. administrativních budov, uzavřených skladových a výrobních hal nebo obchodních center, ale v žádném případě nezaručí dlouhou životnost ve venkovním prostředí.

Požadavkům na použití v běžném venkovním prostředí odpovídá žárové zinkování podle ČSN EN ISO 1461. Tato norma je českou verzí evropské normy EN ISO 1461:1999 a nahrazuje starší ČSN 03 8558 z 8/1985. Ochranný žárový povlak se zde nanáší až na hotové železné a ocelové výrobky, a to jejich ponorem do zinkové lázně. Zinková vrstva je v tomto případě méně vzhledná, s hrubším povrchem a s možností výskytu okují, avšak její tloušťka spolehlivě přesahuje hodnotu 50 µm.

Oblast povrchových ochran standardních ocelových plechů se díky masovému využití ocelových prvků a konstrukcí nepřetržitě vyvíjí. Průběžně je prodlužována životnost i zlepšovány „ekologické“ parametry používaných technologií.

Budoucnost přitom často bývá přisuzována především kombinovaným, žárově vytvářeným ochranným povlakům, využívajícím vlastnosti zinku a hliníku. Ty mají již dnes, při mírně zvýšených nákladech, oproti klasickému žárovému zinkování ponorem podstatně delší životnost. Je pouze otázkou času, kdy se v hromadném měřítku prosadí i v oboru kabelových nosných konstrukcí.

Lávka/rošt nebo žlab/žebřík

Závěrem drobná připomínka k terminologii. Norma ČSN EN 61537 používá pro předmět svého zájmu označení kabelová lávka, popř. kabelový rošt. ČSN 33 2000-5-523 označuje tytéž prvky jako kabelová lávka a kabelový žebřík. V odborné literatuře a v mnoha zahraničních normách se lze nejčastěji setkat s označením kabelový žlab a kabelový žebřík.

Jelikož se tento článek věnuje především ČSN EN 61537, přednostně používá její označení, které má v České republice historické kořeny. Zůstává však otázka, zda vystihuje současnou podobu popisovaných výrobků, jejichž vzhled se spíše blíží novějšímu pojmenování kabelový žlab a kabelový žebřík. Nicméně, ať si již autoři norem vyberou staré nebo nové označení, bylo by v každém případě vhodné se na některém z nich sjednotit.