Tak jednoduché to nebude – neznalost zákona neomlouvá

Tak jednoduché to nebude – neznalost zákona neomlouvá

Miroslav Dobiáš, Turnov

Přečetl jsem si několik příspěvků do diskuse, kterou jsem inicioval v časopisu ELEKTRO svými články. Konstatuji, že je nutné uvést podstatně hlubší rozbor situace v elektrotechnice, protože především z příspěvků pánů Lojkáska a Zkoutajana je patrná nízká úroveň právního vědomí, pokud vůbec lze o právním vědomí hovořit (uvažuji tak na základě článku v č. 2/02 „Revizní technik kontra projektant?“, kde p. Lojkásek až příliš často užívá termín „nevím proč a nechápu“; dále vyjádření p. Zkoutajana v článku v č. 3/02 „Má být elektrotechnik také zdatným právníkem?“ je také dost výmluvné). I z některých osobních rozhovorů je patrné, že v obecné úrovni si elektrotechnici svoji právní odpovědnost neuvědomují. To je ale hrubá chyba, která může mít poměrně drsné dopady v osobním životě (pozn.: na tuto skutečnost jsem již ve svých příspěvcích upozorňoval). Výše uvedený text jistě nelze vztahovat k příspěvku Ing. Melena „Slovo nejen k revizím“. Ing. Melen je soudním znalcem; jeho příspěvek však ukazuje na složitost právního chápání situace a na dvojkolejnost předpisů vztahujících se k elektrotechnice.

Ing. Melen svoji pozici staví na zákoníku práce (ZP) hlava 5 a zákoně č. 174/68 Sb., o státním odborném dozoru, a také na vyhl. č. 48/82 Sb. Je to pochopitelné, neboť je zaměstnancem ČUBP. Do elektrotechniky ale také vstoupil zák. č. 22/97 Sb., včetně příslušných vládních nařízení, jež podstatně přesnějším způsobem určují požadavky k zajištění bezpečnosti elektrického zařízení. (Pro zdůvodnění dvojkolejnosti situace nebudu užívat čísla jednotlivých novelizací, pro princip to není důležité, a čtenář, který nemá právní znalosti, by se stejně neorientoval.) Argument, že se jedná o zákon, který řeší požadavky na výrobky (ve smyslu spotřebiče), a tudíž se na jiné druhy zařízení nevztahuje, poměrně snadno v následujících větách vyvrátím. Za důležité považuji konstatovat, že z hlediska tohoto zákona je dozorovým orgánem ČOI (Česká obchodní inspekce). Od tohoto úřadu však prozatím postrádám písemné odborné stanovisko k problematice. Další dva úřady, tedy ČKAIT a Hasiči, jsou podle mého názoru na již zmíněné instituce podružně napojeny, a měly by se také k problematice vyjádřit. Tímto se diskuse dostává do kvalitativně vyšší pozice, výsledkem by pak mělo být vyjasnění právní situace v elektrotechnice. Výsledky jednání by měly být podkladem pro zákonodárce, tedy parlament (zrušení vyhl. č. 50/78 Sb., úprava živnostenského zákona atd.).

Zákon 22/97 Sb. a příslušná vládní nařízení

Při aplikaci zák. 22/97 Sb. je třeba vyjít z úvodních ustanovení § 2b), podle kterého se zákon vztahuje na výrobky určené k prodeji a k uvedení do provozu. Při činnostech na elektrických zařízeních jsou obě tyto podmínky splněny. Dochází jak k prodeji základních prvků, tak k jejich uvedení do provozu. Například odvinu-li potřebnou délku kabelu z cívky a osadím jej do instalace, vyrobil jsem výrobek, u kterého jsem povinen určit reálné parametry týkající se bezpečnosti zařízení. Tyto reálné parametry lze získat přepočtem z parametrů charakteristických. Dále také dochází k ovlivňování reálných hodnot parametrů elektrické energie při uvedení kabelu (tedy výrobku) do provozu. Tyto reálné hodnoty jsou vždy jiné, a to podle místních parametrů předřazených v připojovacím bodě. Nelze tedy argumentovat tím, že se jedná pouze o uložení výrobků, jak se někteří snaží tvrdit, čímž se pokoušejí obejít ustanovení zákona. Navíc elektrické zařízení musí být jištěno proti poruchovým stavům, tak aby byla zajištěna jeho bezpečnost. Tato povinnost je zakotvena v § 8 zákona.

Vzhledem k tomu, že se vlastně jedná o kusovou (popř. malosériovou) výrobu výrobků, je dodavatel povinen vydat tzv. Prohlášení o shodě, jak je stanoveno v §13. Struktura prohlášení je upravena vládními nařízeními.

Vládní nařízení č. 168/97Sb.

V tomto nařízení vlády (NV) je v §1 stanoven rozsah platnosti, doslova cituji: „Stanovenými výrobky podle §12 odst. 1 zákona jsou elektrická zařízení určená pro použití v rozsahu jmenovitých napětí od 50 V do 1 000 V střídavého proudu a jmenovitých napětí od 75 V do 1 500 V stejnosměrného proudu (dále jen „elektrická zařízení“), s výjimkou elektrických zařízení uvedených v příloze č. 1.“ V této příloze jsou zpravidla uvedena zařízení, pro která platí jiná NV (např. elektrická zařízení pro použití ve výbušném prostředí).

Velmi důležitá je příloha č. 2 k tomuto nařízení vlády, která stanovuje základní požadavky na elektrická zařízení.

Základní rozsah těchto požadavků je rozvržen do tří odstavců.

1. Všeobecné požadavky:
   v bodě d) je uvedeno, že zařízení musí být navrženo a vyrobeno tak, aby byla zajištěna ochrana před následujícími nebezpečími:
2. Ochrana před nebezpečím, které může způsobit elektrické zařízení:
   a) ochrana před nebezpečným dotykem živých nebo neživých částí,
   b) ochrana před vznikem nebezpečných teplot, elektrických oblouků a záření,
   c) ochrana před nebezpečími neelektrického charakteru,
   d) podmínky pro izolace.
3. Ochrana před nebezpečími, která mohou vznikat působením vnějších vlivů:
   a) odolnost proti mechanickým namáháním,
   b) odolnost proti působení podmínek okolního prostředí (výjimka elektromagnetické rušení),
   c) odolnost proti předpokládaným přetížením.

Z požadavků této přílohy je patrná návaznost na ČSN, především na ČSN 33 2200-3, ČSN 33 2200-4-41, ČSN 332200-4-43 atd. (v daný moment nemá smysl vyjmenovávat všechny použitelné normy).

Požadavky této přílohy jasně určují strukturu prohlášení o shodě, která je uvedena v §5 NV (kdyby nyní někdo chtěl namítat, že se takto dopouštím chybné aplikace zákona, v následných návaznostech dále odůvodňuji, že tomu tak není).

Vládní nařízení č. 169/97 Sb.

V §1 tohoto NV je uvedeno, že pro účely zmíněného nařízení se za přístroj považuje elektrické a elektronické zařízení včetně vybavení a instalací obsahujících elektrické nebo elektronické součásti. V příloze č. 1 tohoto NV jsou stanoveny základní požadavky z hlediska EMC.

Nyní je ale nutné konstatovat, že toto NV je poměrně strohé. K zajištění EMC zařízení je nutné vzít v úvahu návaznost na oblast norem.

Jednou velmi důležitou a doposud značně zanedbávanou oblastí EMC je ochrana proti přepětí.

Tato oblast se tedy týká i přepětí atmosférického, tzn. hromosvodů. Obecně je pro zajištění této oblasti důležité provedení uzemnění, vyvedení ekvipotenciálních přípojnic a velmi pozorná činnost při vyvedení jednotlivých typů ochranných vodičů. Velmi důležité je také mechanické provedení elektrických a elektronických zařízení, kde již z hlediska uvedeného NV v podstatě nelze rozlišovat mezi zařízením pro rozvod energie (silnoproud) a zařízeními sdělovacími (slaboproud).

Nyní poruším chronologii odůvodnění, to proto, abych ještě předešel případným pochybnostem o platnosti zákona.

Vládní nařízení č. 178/97 Sb. (novelizace NV č. 81/99 Sb.)

V této části jsem záměrně uvedl i novelizaci tohoto NV. Novelizace je dosti obsáhlá a jednoznačně v příloze č. 2 oddíl 10. Technická zařízení staveb, pod pořadovým číslem 17 a 18, uvádí název skupiny výrobků takto:

• 17 – součásti pro elektrické rozvodné, regulační a měřicí systémy soustav nízkého napětí,
• 18 – součásti pro elektrické rozvodné, regulační a měřicí systémy soustav malého napětí (tedy i pod limit napětí, který stanovuje NV 168/97 Sb.).

Pozn.: Součást – viz odvinutý kabel potřebné délky.

Dále je uveden postup posuzování shody podle §7.

Osobně si myslím, že zde končí jakékoliv diskuse o rozsahu platnosti zákona č. 22/97 Sb. v elektrotechnice. Je třeba uznat jeho širokou platnost. (Pokud by ovšem ČOI svým písemným prohlášením, opatřeným číslem jednacím, situaci nekorigovala. Jsem ale přesvědčen, že by byl takovýmto prohlášením účel zákona degradován.)

Abych podpořil tento svůj postoj v daném NV, odkázal bych elektrotechniky na publikaci „Právní úprava technických požadavků na výrobky pro stavby“, která vyšla v rámci edice Stavební právo jako svazek 6/2000. V části 6 je uveden seznam harmonizovaných ČSN, které mají vztah k tomuto nařízení vlády.

Vládní nařízení č. 176/97 Sb.

Toto vládní nařízení stanovuje požadavky na zařízení a ochranné systémy určené pro použití v prostředí s nebezpečím výbuchu. V uvedené oblasti lze také zaznamenat značný nárůst obtížnosti.

NV ve svých přílohách určuje požadavky k zajištění bezpečnosti. Následně uvádím výtah požadavků:

• Příloha č. 2 Základní požadavky
  – 1.0.1b) zabránit iniciaci výbušné atmosféry při zohlednění vlastností všech elektrických a neelektrických zdrojů iniciace (zde vidím přímou souvislost např. s oteplováním zařízení – vždyť ve třídě T5 je možné uvažovat s oteplením pouhých 15 °C oproti provoznímu stavu).
  – 1.2.8 Přetížení zařízení

Cituji: „Zařízení musí být provedeno tak, aby bylo zabráněno přetížení zařízení pomocí využití měřicích, regulačních a ovládacích přístrojů, jako jsou nadproudové spouště, teplotní omezovače atd.“ (Zde vidím návaznost na vypínací charakteristiky použitých ochran.)

– 1.3.2 Nebezpečí způsobené statickou elektřinou

Zde je uvedena povinnost zabránit vzniku nebezpečných výbojů.

– 1.3.3 Nebezpečí způsobené rozptylovými a svodovými elektrickými proudy

Zde je uvedena povinnost zabránit těmto proudům, aby nedocházelo např. k přehřátí povrchu.

– 1.5.8 Nebezpečí způsobené softwarem

Cituji: „U zařízení, ochranného systému nebo bezpečnostních přístrojů řízených softwarem musí být věnována zvláštní pozornost analýze nebezpečí vznikajícího při poruchách programu.“

Myslím, že těchto několik požadavků k zajištění bezpečnosti zařízení, které jsem vytáhl z tohoto NV, je také dostatečným důkazem působnosti zák. č. 22/97Sb.

Vládní nařízení 170/97 Sb.

Uvedeným vládním nařízením je řešena bezpečnost pracovních strojů. V tomto případě je podle mého názoru předpisová dvojkolejnost nejvíce patrná, vzhledem k tomu, že bylo vydáno NV č. 378/2001, které je vázáno na zákoník práce. Na tuto oblast se zaměřuje ve svých příspěvcích p. Jiří Hlinovský (např. ELEKTRO č. 2/2002).

Dále jsou v platnosti ještě další NV, např. zdravotnictví. Pro zdůvodnění platnosti zákona č. 22/97 Sb. však již nadále nemá význam působnost těchto nařízení rozebírat.

Průkaz bezpečnosti elektrického zařízení

Ve svých příspěvcích jsem několikrát použil výraz „průkaz bezpečnosti elektrických zařízení“. Vcelku jsem předpokládal, že mnou navrhované pojetí bezpečnosti nebude okamžitě přijato. Jedná se o technicky velmi náročný krok, který se mnohým nebude líbit. Výhrady budou mít především současní revizní technici, kteří tak přijdou o privilegované postavení v elektrotechnice (dnes již neoprávněné). Nebude se to ale líbit ani projektantům, protože pro ně to znamená dramatický nárůst odpovědnosti. Naopak se návrh bude zamlouvat montážním pracovníkům a údržbářům, protože ti by měli obdržet kvalitní podklady pro svůj podíl práce v elektrotechnice. Zavedení takovéhoto průkazu bude znamenat jisté přeskupení sil směrem k tvorbě technické dokumentace. Právě na této dokumentaci je potřebné postavit avizovaný průkaz bezpečnosti.

Ze zmíněných vládních nařízení je možné odvodit tuto potřebnou strukturu:

Návrh struktury

1. obecný popis elektrického zařízení,

2. koncepční návrh,

3. schéma (přehledové, blokové, naukové, funkční, obvodové, náhradní, zapojovací vnitřních i vnějších spojů, svorkovnicové, situační),

4. popisy nutné pro srozumitelnost schémat (do této skupiny bych zařadil vývojový diagram, včetně výpisu programu),

5. výsledky provedených výpočtů (poznámky, které jsou důležité pro vyhodnocení bezpečnosti zařízení),

6. zkušební protokoly (výsledky funkčních zkoušek),

7. seznam technických předpisů a harmonizovaných norem vztahujících se k zařízení,

8. návod k obsluze zařízení (s uvedením požadavků k provádění údržby, včetně měření a potřebných zkoušek a testů).

Jednoznačně je třeba rozlišovat fázi investiční a uživatelskou.

Zpracování takovéhoto průkazu bez využití výpočetní techniky není průchozí. Také podstatný rozdíl oproti dříve zpracovávané zprávě o výchozí revizi je jistě dobře patrný (pozn.: zpracování takovéhoto průkazu bezpečnosti a jeho údržba v minulých dobách v poddstatě nebyly možné; odtud asi pramení jistý konzervatismus elektrotechniků v daném problému).

Ono to totiž bude znamenat velký objem učení, změnu návyků v praxi, větší objem fyzické práce a s tím spojené značné nepohodlí v životě. Také nelze předpokládat, že by postačovala krátká doba pro aplikaci. V neposlední řadě bude nutné investovat velké finanční prostředky do bezpečnosti elektrických zařízení. To se pravděpodobně nebude líbit majitelům, popř. provozovatelům (zde bych se odvolal na odhad p. Hlinovského ve výši asi 50 miliard korun potřebných pro stroje; já bych přidal odhad ve výši několika stovek miliard potřebných na rozvody). Z těchto odhadů bych usuzoval na vysokou zaměstnanost v elektrotechnice pro příští období (předpokládám, že tyto avizované finance budou muset být postupně uvolněny, protože jinak je ohroženo provozování elektrických zařízení, což by mělo negativní vliv na životní úroveň společnosti).

Nyní se pokusím srovnat obě pozice. Tedy tu, kterou Ing. Melen opírá o zákoník práce, zákon o státním dozoru, o vyhlášku 48/82 Sb., základní požadavky k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení, popř. o ČSN 33 1500, a tu, kterou zastávám já, tedy založenou na aplikaci zákona 22/97 Sb., včetně příslušných vládních nařízení.

Podíváme-li se do ZP, zjistíme, že povinnost vykonávat revize je dána § 133 odst. m), který říká, že zaměstnavatel je povinen k zajištění bezpečnosti a bezporuchovosti provozu provádět pravidelné kontroly a revize stavu technických zařízení a plnit další úkoly stanovené právními a ostatními předpisy k zajištění bezpečnosti práce, bezpečnosti technických zařízení a ..., to je ale vše. Potom je ještě zajímavý § 138, který se týká státního odborného dozoru nad bezpečností a ochranou zdraví při práci.

Podívejme se do vyhl. č. 48/82 Sb. § 3, který říká: „Neoddělitelnou součástí technické dokumentace musí být zásady pro vykonávání kontrol, zkoušek a revizí.“ V § 7 stanovuje, že stroje a technická zařízení musí být po dobu provozu podrobeny pravidelným předepsaným kontrolám, zkouškám a revizím. Dále vyhláška pojednává o elektrických zařízeních v jedenácté části od § 194 do § 199. V těchto ustanoveních se jedná opět o všeobecné požadavky. Například § 194/1 elektrické zařízení musí být před uvedením do provozu odborně prověřeno a vyzkoušeno atd.

Dále zákon 174/68 Sb., o státním odborném dozoru, stanovuje náplň činnosti inspektorátů bezpečnosti práce a jejich oprávněnost. Mezi náplň činnosti patří i dozor nad dokumentací a revizemi vyhrazených technických zařízení.

ČSN 33 1500 stanovuje podmínky pro provádění revizí, ve kterých je jednou ze základních podmínek pro vykonání revize existence dokumentace zařízení.

Zdánlivě je tedy vše v pořádku, revize by se dělat měly (myšleno tedy revize, při kterých se určuje bezpečnost zařízení). Podle mého názoru však zmíněné postupy byly aktuální ještě před zaváděním nových norem řady ČSN 33 2000-x-xxx. Tyto normy požadavky k zajištění bezpečnosti elektrických zařízení postupně zpřísnily. Vrcholem bylo zavedení zákona č. 22/97 Sb. a příslušných vládních nařízení, podle kterého se postupy pro určení bezpečnosti zařízení staly podle výše uvedeného schématu neprůchozími. Jak jsem již ve svých příspěvcích zdůvodnil, lze bezpečnost elektrického zařízení podchytit pouze za předpokladu řádného zpracování dokumentace s uvedením výsledků výpočtů, popř. s podporou vyspělé techniky (viz čl. p. Zkoutajana v ELEKTRO č. 3/2002, částečně s obsahem souhlasím – viz dále).

Zákon 22/97Sb. tak ve svých požadavcích pozici, kterou Ing. Melen nastínil, překonal. Při dodávkách nových zařízení zcela určitě. U již provozovaných zařízení bychom snad mohli ještě o revizích hovořit, ale i tak není určení bezpečnosti dostatečně průchozí (viz úvod článku Ing. Sajnera „Revize elektrických zařízení a dokumentace – předpisy a realita“). Termín revize dává smysl pouze v souvislosti s údržbou zařízení, kde sledujeme mechanický stav tohoto zařízení. Podobně jako při technické prohlídce automobilu (za základní návrh odpovídá konstruktér (projektant), na STK se pouze konstatuje mechanický stav). Tento příměr ale pro elektrotechniku není úplně přesný. Elektrické zařízení musí být sledováno průběžně, což je trvalý úkol údržby. Zde je také třeba upozornit na skutečnost, že elektrické zařízení je užíváno i mimo zaměstnanecký poměr. Podle mého názoru zák. 22/97 Sb. podchycuje i tuto oblast. Nyní vezměme v úvahu zdůvodnění působnosti tohoto zákona (viz výše). Ukončení revizí elektrického zařízení, při kterých se má stanovovat bezpečnost tohoto zařízení, není zbožné přání škodolibých lidí, jak uvádí Ing. Melen, ale je to nekompromisní technický požadavek (současná pozice revizí je taková: jako kdybychom postavili most a teprve pak zjišťovali jeho nosnost). V tomto kontextu je pozice zák. 22/97Sb. podstatně důslednější.

Je pravděpodobné, že na základě zákoníku práce budou vycházet další NV (viz článek Ing. Melena). Bylo by pak možné uvažovat o zákonném oddělení investiční výstavby (zák. 22/97 Sb.) od provozu (zákoník práce). Takto by však zůstala nedořešena oblast občanské vybavenosti, po uvedení elektrického zařízení do provozu. V rámci vlivů těchto zákonů ale stejně bude docházet k vzájemné provázanosti, protože za předpokladu, že výstavba neodvede dodávku elektrických zařízení s průkazem bezpečnosti, provoz již nemá téměř žádnou praktickou šanci bezpečnost zařízení stanovit (pouze teoretickou). To by mělo za následek neprůchodnost kontroly bezpečnosti v rámci údržby.

Prioritou tak jednoznačně zůstává tvorba a správa technické dokumentace, a to podle obou zákonných směrů. Situace je značně náročná, myslím si, že její řešení musí převzít stát coby instituce; a stát má také povinnost zajistit kontrolu dodržování zákonů. Není mně jasné, jak tuto povinnost chce naplnit při současném chaosu v elektrotechnice.

Několik slov k článku pana Zkoutajana „Má být elektrotechnik také zdatným právníkem?“

Znalost právních předpisů je obecně důležitý požadavek. Zpravidla každý zná formuli „Neznalost zákona neomlouvá“. Zákony totiž podstatným způsobem ovlivňují život každého z nás. Domnívám se, že ukázka výše nastíněného problému Vás o tom ubezpečí. Těžko však by bylo zvládnutelné právo v celé šíři. To je samozřejmě neprůchozí. Dochází-li však k takovému obcházení předpisů, jako je tomu v současné elektrotechnice, nezbývá než na tuto technicko-právní problematiku upozornit, aby se odstranil chaos, který momentálně vládne. Osobně jsem příslušné státní orgány informoval. Není to tedy otázka oznámení trestného činu.

Příspěvek, který byl otištěn, si za cíl stanovil, upozornit na nesrovnalosti v elektrotechnice i širokou veřejnost, nebylo tedy účelem provést technický rozbor v celé šíři. Zároveň bylo potřeba nastínit směr vývoje. Případné zákonné úpravy jsou prací pro parlament. (Doufejme, že se problematikou bude zabývat a že bude zjednána náprava.) Osobně bych Vám (nejen Vám) doporučil se s problematikou práva seznámit, protože znalost právních předpisů se Vám bude hodit, až budete podepisovat bezpečnost nestandardních (ale i standardních) řešení, o kterých píšete. Zák. 22/97 Sb. to umožňuje.

S technickým obsahem Vašeho článku celkem souhlasím. Nedomnívám se však, že by bylo v dohledné době možné osadit monitorovací systémy v širokém rozsahu. Pojistka a jistič tak zůstanou ještě dlouho základními jisticími prvky. Vyhodnocení impedance smyčky tedy bude nadále základním bezpečnostním požadavkem (podle ČSN 33 2000-4-41 je potřebné zajistit čas vypnutí poruchového obvodu do 0,4 s při napětí 230 V).

To, že toto vyhodnocení nemá smysl ve fázi tzv. revize, jsem (alespoň doufám) dostatečně zdůvodnil.