| Slovo šéfredaktora Sháním-li do redakce ELEKTRO redaktora (a to skutečně sháním!), požaduji za jeden z jeho kvalifikačních předpokladů, aby uměl velmi, ale velmi slušně česky. Nejlépe, aby mu už „zobák narostl„ česky tak nějak sám, od přírody. Neboť nejen elektrotechnická čeština je zaplevelena germanismy a anglosaskými výrazy (leddioda, ígécététyristory, štekr, dedlajn, písíčko ...) a jedním z logických úkolů redaktora bude texty přišedší do redakce z elektrotechnického terénu kodifikovat na přijatelnou úroveň. Nikoliv ovšem za každou cenu, až na samu češtinskou dřeň, to bychom tu dodnes neměli například slova „televize, motor, kabel ...„ a pěknou řádku dalších, dnes již pěkně zaužívaných pojmů, ale prostě v míře odpovídající rozvoji, růstu a potřebě samotné češtiny. Právě péčí o češtinu a její správné používání zhrdlo počátkem května 127 poslanců českého parlamentu, když smetli návrh na uzákonění její spisovnosti ve veřejných médiích. To někteří jejich předchůdci v české historii byli jiní pašáci: na zasedání českého sněmu 13. března roku 1495 bylo zásluhou českého právníka a humanisty Viktorina Kornela ze Všehrd přijato usnesení o přednostním postavení češtiny v tiscích a zemských deskách. Velmi povzbuzujícím způsobem pracoval později pro český jazyk i sněm českých stavů: roku 1615 byl přijat zákon o ochraně češtiny jako státního jazyka s pravidly „jako brus„: 1. každý nový osídlenec musel dát své děti do školy učit česky, 2. osoba znalá češtiny měla přednostní dědické právo na nemovitosti, 3. u soudů byla jako jednací řeč určena čeština, 4. kdo se úmyslně vyhýbal češtině, měl být vyhoštěn ze země, 5. šlechtic nemohl bez znalosti češtiny dostat „inkolát„ – právo obyvatelské. Naši „parlamentáři„ se však opisováním historie zdržovat nebudou, že. Na elektrotechnických seminářích a přednáškách veřejně vystupuje celá řada našich kolegů, kterým ani běžné používání slušně spisovné češtiny nebrání ve fundovaném, a často zároveň i vtipném projevu. Na rozdíl od moderátorů některých rozhlasových stanic je k tomu vede přirozený pocit zodpovědnosti při pohledu do desítek a stovek očí informacechtivých kolegů v hledišti. Zákon spisovné češtiny totiž nese každý z nás v sobě. |
