| Slovo šéfredaktora Sousedi v domě si koupili psa – vzteklého chlupatého ratlíka, který od časného rána až do pozdní noci řve. Opakuji - neštěká, ale ve dvouvteřinových intervalech řve. Jistě i kdo nezažil, pochopí. Sám jsem pejskař, opatřený bystrou kokří fenkou, ale na tohohle sousedovic ztřeštěnce jsem díky jeho neustálému jekotu velmi záhy začal pomýšlet jako na velmi pravděpodobnou oběť zločinu. Na posouzení a toleranci takového neustálého řevu přece musí být nějaké pravidlo, nějaká norma, předpis – říkal jsem si, a stejně jako v oboru elektrotechniky v případě sporu, i zde jsem hledal nějaký záchytný bod, ustanovení, limitní hodnotu. Nenašel jsem, kromě - domovního řádu; ten však pouze obecně konstatuje, že „chov zvířete nesmí narušovat … dobré sousedské vztahy… nesmí znečišťovat …„, a konec. Konkrétní podrobnosti jsou logicky a samozřejmě ponechány na dohodě sousedů a zdravém lidském rozumu. Elektřina mě může zabít, proto je nutná kvalifikace a přesnější pravidla, ale o psu si přece mohu se sousedem promluvit nezávazně, usoudil jsem a příležitostně jsem se o řevu jejich ratlíka zmínil venčící sousedce. Dala si ruce v bok, vzala si na pomoc další sousedku podobného kalibru a spolu se svou štěkotem se zalykající, ječící chlupatou potvorou mi všechny dohromady zle vyčinily. Prý ať jsem rád, že nás všechny hlídá. Nebyl jsem rád, byl jsem velmi naštván a nezůstal jsem oběma sousedkám ani onomu zhůvěřilému psisku nic dlužen. Ve snaze o dohodnutí pravidel a norem slušnosti jsem hlasem sytým porušil všechny možné dobré sousedské vztahy, slovem vulgárním znečistil jasné nebe nad naším domem. Porušil jsem domovní řád, a budu nyní po zásluze utracen, aniž budu moci stihnout vstup do EU. Snad ještě na shledanou na blížícím se veletrhu AMPER 2004. | 
