Slovo šéfredaktora
Lidé mají rádi věci – a právem, které fungují spolehlivě a slouží dlouho a bezpečně. Na takovou kvalitu si člověk rychle zvykne a začne ji považovat jaksi za samozřejmou. Když se však shodou náhod a vlivem vyšší moci takovéto dobře fungující věci jaksi vymknou z rukou a přestanou plnit svou řádnou funkci, začne se o nich pochybovat. To, co ještě včera bylo výborné, je dnes zatraceníhodné, a to i přesto, že jde stále o jednu a tutéž věc.
15. března tohoto roku se konala v Senátu Parlamentu České republiky konference s názvem Kam směřuje energetický výzkum v ČR. Přítomní odborníci, akademici i senátoři se většinou shodli na tom, že energetická budoucnost ČR je v jaderné energetice a v inteligentních sítích. S tímto názorem, který je založen na zralé energeticko-ekonomické úvaze a civilizačních a zdrojových možnostech našeho státu, souhlasí většina odborníků. Tato většinová shoda názorů je potěšující, přišla však – shodou náhod a vlivem vyšší moci – v nevhodnou dobu.
Podle Mayského kalendáře má nastat konec světa v roce 2012, tedy příští rok. Japonsko však jakoby ho prožívalo v březnových dnech již letos. V pátek 11. března zasáhlo severovýchodní pobřeží Japonska zemětřesení o síle 8,9 stupně Richterovy stupnice. Šlo o páté největší otřesy na planetě Zemi od roku 1900 – posunulo ostrov Honšú o 240 cm a zemská osa se vychýlila o 25 cm – a pak přišla další rána v podobě smrticí tsunami.
Japonská jaderná elektrárna Fukušima byla postavena tak, aby vydržela silné zemětřesení a přívalovou vlnu 6,5 m. Dokázala velmi dobře odolat stoletému zemětřesení, ale již nezvládla následnou přívalovou vlnu vysokou 7,5 m. Na mezinárodní stupnici sedmi jaderných událostí se havárie ve Fukušimě pohybuje mezi pětkou a šestkou. Japonsko je v šoku, šokována je laická i odborná veřejnost na celém světě, Česko nevyjímaje.
Najednou se lidé začínají dívat na jadernou energetiku jinýma očima. I zmiňovaná konference o budoucnosti našeho energetického výzkumu měla v důsledku toho nahořklou příchuť. Ta ještě více zhořkla, když se přítomní z úst senátora Vladimíra Špidly dozvěděli, že Česká republika není civilizačně soběstačná, což přeloženo do češtiny znamená, že máme statisticky omezený inteligentní potenciál, a nedokážeme si tedy sami vymyslet dostatečně účinná řešení v oblasti energetiky. Navíc je současná nastupující generace technicky velmi slabá a o energetiku má minimální zájem a její znalosti v této oblasti jsou mlhavé. Možná, že by pomohlo to, co propaguje již nejméně třicet let prof. František Janouch, česko-švédský jaderný fyzik, totiž aby se energetika vyučovala již na základní škole – energetický slabikář – a byla zavedena i do předškolní výchovy jako povídání o energiích. Účinnému plánování koncepce a vývoje energetiky brání sama naše ústava – o budoucnosti energetiky je rozhodováno politicky – princip 4 versus 40 (4 roky mandát vlády, 40 roků nutná doba pro plánování energetické koncepce) není efektivní.
Všichni chceme, aby věci fungovaly spolehlivě a sloužily dlouho a bezpečně. Všichni chceme žít moderně, obklopeni komfortními vymoženostmi techniky. K tomu je však třeba velmi mnoho energie, hlavně té elektrické. Kde ji ale má malý stát, jako je Česká republika, omezený statisticky civilizačním deficitem a docházejícími zásobami fosilních paliv brát? Že by v jádru?!
Havárie jaderné elektrárny Fukušima nepochybně emocionálně ovlivní postoj Evropanů i Čechů k jaderné energetice. Možná se povedou dlouhé debaty o její bezpečnosti a možná, doufejme, se i „o pár centimetrů“ posunou úvahy o účinném energetickém výzkumu a jeho nepolitickém prosazování a naplňování v praxi. Jedno je však jisté, bez jádra to u nás asi nepůjde.
Ing. Josef Košťál
šéfredaktor
josef.kostal@fccgroup.cz
josef.kostal@fccgroup.cz