Slovo šéfredaktora
 | |
| Slovo šéfredaktora Málokdy jsou v rubrice Osobní zprávy zprávy tak osobní jako v tomto aktuálním čísle ELEKTRO na straně 50. Pan profesor Václav Černý byl velkým přítelem naší redakce, velkým přítelem elektrotechniky a s hrdostí hodnou šéfredaktora mohu říci, že i přítelem mým. Když ten velký, krásný člověk nachýlené postavy přišel, ač začasto bez ohlášení, k nám do redakce, nevnesl do redakčního kolotu další neklid, ale právě naopak – spolu s ním do redakčních dveří vešly moudrost, slušnost a laskavé porozumění. Počátkem října nás pan profesor velmi zarmoutil. Zemřel. Myslím, že my, kteří jsme ho znali, jsme měli neobyčejné štěstí. Štěstí znát člověka tak optimistického, tak naplněného životním klidem a tak lidsky opravdového, že osobnost podobných kvalit lze nalézat snad už jen v té nejhodnotnější literatuře. O neutuchajícím zájmu pana profesora Černého o vše nejen v technice nového svědčí například skutečnost, že s přicházející osmdesátkou se velmi zdatně naučil uživatelsky ovládat editor Word i komunikovat elektronickou poštou. To tedy s dovolením uznejte – klobouk dolů! Že byl pan profesor Černý vskutku univerzální osobnost, však alespoň v mých očích dokládá malá historka z letošního jara. To jsem pro pana profesora přijel do jeho bydliště, abych jej odvezl na zasedání redakční rady. Přes pravidelný cvik denními vycházkami mu delší chůze už přece jen dělala potíže. Přijeli jsme před ČVUT, bylo půl deváté ráno a sluníčko se už začínalo pěkně opírat do dlažby. Pan profesor pomaloučku vystoupil z auta, nadechl se čerstvého jarního vzduchu a nechal se chvilenku hřát. Když pak jasným zrakem přehlédl dav spěchajících studentů, pravil: „Jéžiš, to je krásnejch ženskejch,„ a zasedání redakční rady mohlo v ten moment bez obav začít. | |