| Slovo šéfredaktora Již delší dobu vládne v ČR mezi dvěma nejvýraznějšími profesními organizacemi elektrotechniků – Elektrotechnickým svazem českým (ESČ) a Unií elektrotechniků (UE) – unavené příměří. Na české elektrotechnické scéně existuje ještě i několik dalších subjektů, které, tu více, tu méně, sdružují elektrikáře pod hlavičku sdružení nebo cechů. Ty však těžiště své činnosti spatřují převážně v regionální působnosti a čáku na tu celorepublikovou si (chválabohu!) nedělají.  Po pravdě řečeno, nikdo z elektrotechniků nevzhlíží ani k ESČ, ani k UE jako ke spasiteli svých každodenních profesních problémů. Jenom občas si každý z nich zažehrá, jak by to bylo fajn, mít v tom či v onom alespoň pocit profesionální podpory. Základem působení silné profesní instituce by měl být všeobecně projevený mandát příslušníků oboru. Jejím cílem by mělo být vytváření stabilně právního a ekonomicky atraktivního prostředí v oboru. Nikoliv v oboru podnikat nebo řídit jeho ekonomiku. Národ elektrikářský je totiž velká skupina kvalifikovaných, zodpovědných a pracovitých odborníků, která však i přes uvedené klady potřebuje své organizované zastání pro rovnocennou spolupráci se státem. Sdělují tedy představitelé ESČ nebo UE dostatečně naléhavě svou koncepci, svůj názor na to, co by měli jejich lidé v regionech dělat? V čele svazu stojí charizmatický pragmatik s podnikatelským naturelem, v čele unie erudovaný pracant s ideou blaha pro všechny. Zcela určitě lze oběma jejich filozofii věřit. Oba však mají dva společné nedostatky: neschopnost, resp. neochotu věrohodně oslovit regionální elity a absenci dostatečné organizační struktury v krajích. Uznávám, zatraceně těžký oříšek pro leckoho. Národ elektrotechnický si tak svou patovou situaci prožívá už několik let. Proto podobná situace na nejvyšší politické scéně ČR až tak příliš nikoho z elektrotechniků ani nepřekvapuje. jiri.kohutka@fccgroup.cz | 
