Slovo šéfredaktora
To jsem si tedy dal! Komentovat pozadí a souvislosti rozporu mezi stanovisky ESČ a SÚIP ke kontrolám a revizím (viz článek na str. 12 až 15) byl úkol nad jiné obtížný. Co „nad jiné obtížný“, led tenký jako pavučina, barel plný nitroglycerinu, hnízdo sršní!
Jednak pro zcela logickou a do určité míry pochopitelnou zaujatost každé z obou stran sporu, se kterou prezentují své úhly pohledu, a jednak pro nabobtnalost novelizací, které jako by se snažily nikoliv posílit, ale pohřbít účel, ke kterému byly mnohé z právních předpisů kdysi tvořeny. Vždyť v tomto ohledu zákonodárství ČR jako by načichlo vývojem ve výpočetní technice: dva, tři roky ... a už je to zralé k novelizaci. Přitom právě účel je to, co se stále se zvětšujícím se časovým odstupem zamlžuje, zastarává, popř. mění podoby své důležitosti. A právě účel, základní právní potřeba, je to, o co se vede i v tomto našem sporu diskuse. Bohužel, základní právní předpisy, které stojí u kořene námi diskutované problematiky, jsou letité a dnes košatě opředené mnoha novelizacemi. A kdo by si mohl dovolit říct o stavebních kamenech společnosti – zákonech, že jsou špatné? Ne, nejsou špatné, ale zaplevelené určitě.
Rozpor mezi ESČ a SÚIP vznikl z rozdílného nazírání na „duch zákona“. Na to, co má být přes veškerý plevel a plíseň stále nosnou, zastřešující myšlenkou a zásadním sdělením, na to, co je intuitivně nad formulacemi a pojmy. Rozhodně uvedeným článkem nechci posuzovat, nakolik je rozdílnost nazírání té které strany vedena tendenčně, nakolik umělým vytvářením problému tam, kde není, a nakolik nepochopením původního účelu. Totiž i já jsem jenom jeden z pozorovatelů, a jakkoliv jsem se snažil o objektivní komentář, jistě jsem se při tom dopustil chyb i nepřesností. Proto zcela jistě i někoho svými úsudky, vyvozeními a závěry pěkně naštvu. Neomlouvám se! Zdravě naštvat, i to je moje role šéfredaktora!
Takže, četbě zdar!