Slovo šéfredaktora
Šel jsem nedávno navštívit kolegu K. do firmy F., sídlící v dokonale propracované, architektonicky skvostné budově B. Čidlo přítomnosti u čtyřkřídlého otočného vstupního vchodu mě neomylně zaregistrovalo, lopatka vstupu mě nabrala a popostrčila do budovy B jako do mlýnku na maso, uvítací závora mě zakotvila u recepce. Odtud, obdržev čipovou kartu, měl jsem pokračovat k výtahu. Bezpečnostní detektor na cestě k němu však na mně s ječivým pípáním odhalil cosi závadného a teprve po odložení všech terorismem zavánějících věcí jsem propuštěn dál.
Ve výtahu velikosti střední koupelny si několik dalších spolucestujících za chřestotu svých čipových karet a pouzdérek volí cílové stanice, takže po několika zastávkách, přistoupeních a vystoupeních konečně dospívám do patra vysoko nad městem. Zde, tentokrát ve firemní recepci, znovu prolustrován a opatřen další kartou, pročipoval jsem se za asistence kamerového systému ke dveřím kolegy K.
Se zanedlouho přiblíživším se časem oběda nás zastávkový výtah vyplivnul v patře místní stravovny. Vstup na moji propůjčenou čipovou kartu, výběr a obdržení potravy na kolegovu čipovou kartu. Opustit prostor stravovny bez odbavení čipem nelze, taktéž o něco později opustit prostor firmy bez dobrozdání čipu nelze.
Středně velká koupelna mě na pokyn čipu sváží dolů k hlavní recepci. Bezpečnostní detektor tentokrát jenom klidně vrní, však už mě má do poslední molekuly v databázi. Ne tak ovšem závora, poslední to elektronický hlídač mé čipové kvalifikace. Ne… a ne… a nepustí, ať přikládám kartu jakkoliv. Aha! Nepřikládat, ale zcela odložit do polykací škvírečky tady zezadu! To přece ví každý, jenom já ne.
Zdravím uniformovanou dívenku v recepci a už…už se roztáčejí lopatky výstupu, aby mě vyvrhly z tohoto mlýnku. A tu spatřím na zemi něčí čipovou kartu! Bože můj! Tady, a člověk bez karty? Co je to za trestuhodně nedbalého prosťáčka?!