Slovo šéfredaktora
Šéfredaktoři několika významných českých médií doručili počátkem května novému premiérovi Janu Fischerovi naléhavý dopis, v němž ho upozorňují na tzv. náhubkový zákon (resp. jedná se o jednu z novel trestního zákona 140/1961 Sb.).
Podle názoru kolegů šéfredaktorů, pod zástěrkou ochrany práv obviněného náhubkový zákon protiústavně omezuje svobodu projevu a právo veřejnosti na informace. Dopis byl premiérovi adresován při příležitosti Světového dne svobody tisku, který připadl na 3. května. K ústavnímu soudu navíc míří stížnost třicetičtyř senátorů, a to taktéž na některá ustanovení náhubkového zákona.
Na tomto místě se přiznávám, že na mě se kolegové z oněch několika významných médií o podporu jejich dopisu premiérovi neobrátili. Samozřejmě, politika do elektrotechniky jaksi nepasuje a my elektrotechnici uznáváme povětšinou zákony fyzikální. Přesto i elektrotechnika oplývá mnoha pracovněprávními, obchodními a institucionálními vztahy, jež je nutné řešit předpisem různé právní síly, a tu nám v elektrotechnice fungují i zákony judiciální.
Náhubkový zákon, jakkoliv se v redakci zabýváme odbornou žurnalistikou, by se však měl elektrotechniky dotýkat pouze ve velmi, opravdu velmi výjimečných případech. Každopádně však jsem se coby šéfredaktor o problematiku tohoto vypečeného zákona zajímal, co kdyby náhodou …? Elektrotechnika totiž není izolovanou částí společnosti, stejně jako ona i náš elektrotechnický právní rámec trpí řadou neduhů a nedořešeností a sem tam nám i v této naší jinak ryze technické branži zaplane požárek, jenž je hoden investigativního pohledu.
Novela zákona vstoupila v platnost již 1. dubna, po téměř bleskovém schválení Parlamentem ČR, a to i přes velké výhrady médií, Senátu ČR i řady nevládních organizací. Obzvlášť silný klacek v rukou protestujících žurnalistů představuje pojem „veřejný zájem“. Je přeci ve veřejném zájmu, aby byly neprodleně odkrývány nepravosti a aby varovný ukazovák zacílil na nepoctivé politiky či státní úředníky. Náhubkový zákon měl přitom podle původního návrhu chránit soukromí obětí závažných trestných činů. Postupně se však do novely poslaneckou tvořivostí přidávaly paragrafy (zejména proslulý Bendův paragraf 178) a stal se z něho bič na novináře.
Premiér Fischer váhá, ačkoliv některé věci v zákoně „jako problém skutečně vnímá a rozhodně je ochoten zahájit o něm debatu“. A tu přispívám do debaty svým názorem: opět jsme na české scéně svědky situace, kdy je skupinovému zájmu podřizována nadbytečná zákonodárná praxe, přestože situace je už dostatečně řešena jiným paragrafem nebo předpisem. Součástí téhož zákona je totiž paragraf 257, podle kterého může být potrestán ten, „kdo získá přístup k nosiči informací a v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo sobě nebo jinému získat neoprávněný prospěch takových informací neoprávněně užije“.
Jak to, že takto výsostně žurnalistickou disciplínu, jako je poskytování tiskových informací, neřeší dostatečně a kompatibilně s ostatními zákony, tedy i trestním zákonem, tzv. tiskový zákon (zákon 46/2000 Sb.)?
Jak to, že tutéž otázku lze položit i k zá-konu o poskytování informací (zákon 106/1999 Sb.)?
Jakou roli hraje a co doposud v této věci činil například Syndikát novinářů, jehož hlavní úlohou by mělo být vyjasňování vztahů mezi politiky a žurnalisty, resp. měl by garantovat širokou veřejnou diskusi, jež by měla smysl?
Podle mého názoru náhubkový zákon přispívá k zaplevelenosti českého zákonodárství, které celkově „činí dojem jako když vlak vjíždí do nádraží“ (kdo uhádne autora této citace, má bod).
Chatrnost stávajících mediálních právních předpisů na straně jedné a bída českého zákonodárství na straně druhé společně prohlubují nevraživost mezi volenými zástupci a tiskem, zatímco skutečné zájmy občanů, potažmo voličů a čtenářů, dostávají na frak.