Slovo šéfredaktora
Můj strýc Flinta navštívil strojírenský veletrh v Brně. Večer, při posezení ve sklípku, se shodl s kolegy elektrikáři, že z nich současný trh stahuje kůži zaživa. Revizní technik si stěžoval na projektanta, projektant na investora, investor na dodavatele. Všichni společně si stěžovali na nedostatek zakázek a trvající ekonomickou krizi.
Druhý den strýc Flinta potkal ředitele středního odborného učiliště a dozvěděl se o neutěšené situaci odborného školství, a to od personálních problémů (nedostatek mladých odborníků a přebytek důchodců), přes vetché možnosti finančního hodnocení a klesající zájem mladé generace o studia technických oborů až po materiální vybavení dílen a učeben obecně.
Pak se strýc vydal do Prahy, kde mu představitel inspekční instituce TIČR v první řadě vyčetl základní neznalosti právního rámce problematiky, poté nízké povědomí o nových technických normách a předpisech, dále mu předhodil nezodpovědnost investorů ve spolupráci s inspektory již v průběhu stavby (… a to se pak investor při kolaudaci setsakra diví!) a především a v neposlední řadě nejednotnost a roztříštěnost cechovních svazů, sdružení, unií a elektrospolečenstev vůbec. Ještě dnes zní strýci Flintovi v uších ta strašlivá věta: „… a čeho pak chcete dosáhnout, pane, když nemáte ani reprezentativní představitele s konsensuálním názorem!? Jo, tlakaři, plynaři nebo zdvihadláři, to je jiný kafe! Ale elektrikáři …?“ To strýce fakt vzalo!
Když strýc Flinta doklopýtal na ESČ, dostalo se mu přednášky o rezortní nejednotnosti v legislativních předpisech, o zbytečném přezkušování revizáků, snad dostatečně proškolovaných z vyhlášky 50, o korupci ve výběrových řízeních a byrokratické zátěži společně diskriminujících poctivé drobné podnikatele. A strýc Flinta musel uznat, že v jednání ESČ nacházel něco jako nástin koncepce, a to když ten dokonce kriticky zamířil i do řad elektrotechniků, zejména směrem k elektroinstalačním firmám, které často nadhodnocují elektropráce na účet neznalých investorů (… a to se pak firma diví, když si nedůvěřivý investor přizve znalce!).
Ten den strýc Flinta stihl ještě na ÚNMZ, kde se chtěl poinformovat na nejasnosti v normotvorné smršti, schytat výtku za konzervativní přístup elektrikářů k možnostem používání nových norem.
Teprve když se zastavil na kafi na asociaci ElA, dozvěděl se strýc konečně pozitivní zprávu. Náš průmysl přišel na recept proti ekonomické krizi – orientovat se na výrobky s vysokou přidanou hodnotou a dlouhým inovačním cyklem! Tudy vede cesta! Povzdechnutí, že směrnice o ekodesignu se stále ještě nepromítla do zákona o technických požadavcích na výrobky a že v oblasti ekošrotu, zejména v nakládání s historickým odpadem, je vytvářen nekoncepční systém a nedořešené finanční vazby, však po pravdě řečeno nechalo strýce Flintu poněkud chladným.
To víte, strýc, jakkoliv je to šikovný elektrikář tělem i duší, slovem i skutkem, vzděláním i myšlením, je to přece jenom prostý venkovský pařez a fikanost v legislativě mu opravdu není vlastní. Dokonce ta česká ho každou chvíli nadzdvihne, a to pak lítá po baráku a huláká něco o zaplevelenosti, mnohokolejnosti a blázinci.
„Tak chybí, nebo nechybí a je vůbec nutná smysluplná koncepce české elektrotechniky?“, ptal se strýc sám sebe, když ještě týž den mířil na elektrotechnickou fakultu ČVUT. Bohužel, přišel však pozdě. Že fakulta informačních technologií se už od fakulty elektrotechnické oddělila, bylo již hotovou věcí. Vývoj, strécu, vývoj nezastavíš, ale volbu, zda naskočit, či ne, tu máš vždycky. Ovšem, kdyby si informace sháněl každý elektrikář tak důsledně jako strýc Flinta, ubylo by na naší elektrotechnické scéně pěkných pár nezasvěcených sporů.
Strýci Flintovi klokotala hlavou jak láva v islandské sopce Eyjafjallajokull ještě spousta otázek. Ale jedna se čiperně připomínala nejvíc: Kam vlastně dospěla česká elektrotechnika po dvaceti letech vývoje?