Slovo šéfredaktora
Česká elektrotechnická scéna připadá mně jako v oné židovské anekdotě, kdy za rabínem přišel žid s prosbou o vyřešení problému svého malého obytného prostoru. K šesti už tak se v prostoru tlačícím osobám poradil rabín židovi postupně přikoupit krávu, kozu a ovci a pak, po jednorázovém odstranění všech zvířat, bylo prostoru habaděj a problém „vyřešen“.
Též našim elektrotechnikům se problémy řeší jejich neřešením a navršováním dalších a dalších … jen na to zavýsknutí radostí nad novým prostorem stále ještě marně čekáme.
A tu k anekdotě napadá mě další mudrosloví: „Co nejhoršího dělá ďábel lidem v pekle? Nechává je čekat!“
Za dvacet let čekání se elektrotechnická očekávání poněkud vyprázdnila. Kdo z elektrikářů v terénu ještě dnes očekává nějakou zásadní změnu? Je zapotřebí něco měnit a jestliže ano, v čem by měla tato změna nastat?
V české elektrotechnice prostě ubylo pozitivních šťouchů, podnětů, příběhů, které by inspirovaly, o které bychom se mohli jako o pevný bod opřít, které bychom mohli prohlásit za řešené a vyřešené.
Pod nánosem nových problémů nám ubylo prostoru, který by nám ukázal, že mozek i srdce společnosti stále fungují. Prostoru,
kde vznikají a drží se hodnoty nikde nekodifikované. Kde vzniká a drží se tmel společnosti. Prostor mimo vysokou politiku, kde, přestože nejrůznější zákony či novely vznikají jak na běžícím pásu, vznikají v podstatě na objednávku těch, kteří si je vylobují.
Současná česká elektrotechnika, a společnost obecně, má čím dál, tím méně zdravých podnětů k realizaci dobra, ale má naopak spoustu podnětů k realizaci zla. No, nebuďme pesimisti a řekněme k realizaci nedobra.
Přitom jednotlivec, má-li chuť a schopnosti se rozvíjet, potřebuje žít v prostředí inspirativních, doporučených podnětů, všeobecně platných rozhodnutí a doložitelných, zdravých příkladů, protože bez těchto návodů a příkladů se nelze samostatně orientovat ve všech složitostech správně. Zdravý jednotlivec potřebuje sepjetí s prostředím původní vitální energie vzniklé z reálné a konkrétní objednávky a poptávky, protože teprve takové prostředí jednak ocení jeho připravenost, za druhé oddělí zrno od plev.
Žádný z nás není ve všem tak zběhlý, aby nepotřeboval občas v něčem trknout. Dokonce bych řekl, že snad většina našeho pracovního dne, snad polovina celého života, se pro vnímavého člověka skládá ze šťouchů a podnětů, které ho posouvají od řešení k řešení, od problému k problému. Když tu druhou polovinu času vyplníme samostatným rozhodováním, můžeme prožívat docela fajn období.
Proto i český elektrotechnik potřebuje návody, potřebuje příklady, potřebuje příběhy. Pak teprve přijme žebříček hodnot a může se sám správně rozhodovat.
Jaké příklady, návody a inspirace dostal za posledních dvacet let český elektrotechnik?
Proto redakce Elektro připravila do příštího čísla tři otázky pro deset představitelů české elektrotechniky: Co je podle vás
v české elektrotechnice problém? Co očekáváte, že by se tento rok mělo zásadně změnit? Co nejvýznamnějšího nám přineslo období od roku 1989?
Předpokládáme, že podněty z těchto odpovědí přispějí k další plavbě české elektrotechnické scény do teplejších vod.