Slovo šéfredaktora
Na nedávné konferenci o globálním oteplování v Kodani, která skončila neslavnou blamáží v podobě neslané nemastné zprávy, mohl docela dobře proběhnout asi takovýto rozhovor.
„Hallo, Same! Poslyš, nevíš, co tu vlastně máme vyřešit?“
„To nevím, Ivane, snad něco s tím oteplováním … Takže tuším co, ale nevím jak. Ale zatím tady v té Kodani mají pěknou zimu …“
„Nu vot, a což teprve u nás v Moskvě …!“
„Vy nevyrábíte na plný pecky? Oh, yes, vy se řídíte Kjótským protokolem.“
„Neřídíme, jenom to říkáme. To vy a Čína se neřídíte …, a proto taky nemáte starosti, kolik CO2 vypustit do ovzduší.“
„Protože nechceme poroučet větru, dešti …, ale vyrábět, co to jen dá.
„… ale větru, dešti my už taky dávno neporoučíme, Same. Máme teď jiné starosti. Tahle demokracie, Evropská unie, pluralita …“
„No, protože jste vyměkli a teď namísto jasného bipolárního světa máme multipolární!“
„Ale, do čorta multipolární, vždyť je bezpolární … Nět gospodina!“
„Jak kde, Ivane, jak kde. Třeba támhle jeden zrovna jde – gospodin Hugo Chávez.“
„Tak na toho si dej pozor, Same. Zrovna ten doufá, že náklady spojené s omezováním emisí a na obranu před oteplením budou tak tučné, že zadusí ten váš kapitalismus.“
„My si musíme dát spíš pozor na Roberta Mugabeho. Ten si zase myslí, že peníze na omezování emisí skončí v jeho kapse. A to si představ, že jsme ho léta podporovali, damned!“
„Mělo by se vymyslet, které chudé zemi poskytnout do roku 2012 těch 30 miliard dolarů a do roku 2020 dalších 100 miliard na boj s klimatickými změnami. A taky jakým způsobem je čerpat.“
„Poslyš, Ivane, a ty víš, která země bude v roce 2020 chudá? Na tuhle konferenci přijeli sice zástupci 193 zemí, ale bez konkrétního zadání problému co řešit, a už vůbec ne jak! A o roce 2020 nevědí už vůbec nic.“
„Nikdo pořádně neví nic, Same. Zatímco dřív bylo pěkně jasné, kdo je kdo, dnes není jasného vůbec nic. Oteplování klimatu – nejasné. Ekonomická krize – nejasná. Nástup nových světových ekonomik – nejasný. Prasečí chřipka, masová migrace, mezinárodní terorismus, moc nadnárodních firem a bank, mediální politika a toky informací, rovnoprávnost a uplatnění národních menšin … nic není jasné. První dekáda 21. století je dekádou strategického zmatku!“
„Nerozčiluj se, Ivane. Jsou pořád lidé, kterým je jasné všechno.“
„Tak to mi laskavě někoho ukaž.“
„Třeba ten Klaus z Česka.“
„Da, takyže ten je náš! A jestlipak víš, Same, že v tom Česku se s tím nepářou. Počítají s prolomením již stanovených limitů těžby uhlí, s obnovením těžby uranu, a dokonce s loužením uranových vrstev v Podještědí, s dostavbou Temelína a s otevřením těžby nových ložisek uhlí v Beskydech.“
„Pašáci, Ivane! Radar nám sice blokovali, ale jak je vidět, vyrábět budou ostošest! Ti těch 100 miliard potřebovat nebudou, ti nebudou chudí.“
„Tak komu je dáme, Same, co myslíš?“
„Víš co, Ivane? Rozhodnutí hodíme zítra na Baracka. Pořád ještě má tu aureolu spasitele. Navíc nabídne snížení našich emisí CO2 až o 17 %. Mělo by to sice být nejméně třikrát víc, ale to víš … Musí zachovat dojem, že v americké politice dochází ke změnám, ale ve skutečnosti nedopustit pokles produktivity amerických firem. A kdyby na něj tlačili, přihodí dalších pár procent na období 50 let. Co by ne, to už přece prezidentem nebude a my energii potřebujeme. Co myslíš Čína! Číně by nákup emisních limitů prodražoval výrobu, a to už by se nemohla stát ekonomickým zázrakem. Navíc by do ní přestali investoři utíkat před drahou Evropou.“
„Nu vot, Same, tak nepřijmeme ani žádný závazný dokument. Svět si musí na pluralitu nejdřív zvyknout. Je pořád lepší, aby se říkalo, že bychom to dokázali, ale neměli jsme šanci, než, že jsme šanci měli, ale nedokázali jsme to.“
Co nejvíce dobrých informací v roce 2010 vám přeje časopis Elektro.