Slovo nejen k revizím

Slovo nejen k revizím

Ing. Jaroslav Melen,
soudní znalec z oboru bezpečnosti práce se specializací v elektrotechnice

V poslední době zvířilo poklidnou hladinu elektrotechnické veřejnosti hned několik věcí. Mám na mysli jak články Ing. Václava Honyse o revizích v číslech minulého ročníku časopisu ELEKTRO – např. v čísle 6: „Revize elektrických zařízení včera a dnes“, tak i aktivity ESČ a IN-EL, spol. s r. o. – např. v čísle 5: „Až padesátka skončí, co bude dál?“, a v neposlední řadě i slova pana Miroslava Dobiáše v čísle 11, že: …revizní technici nebudou zapotřebí žádní. To vše, umocněno nenaplněním zmocnění ministerstva práce a sociálních věcí obsaženém v odstavci (1) §7b zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění jeho změny provedené zákonem č. 124/2000 Sb., tj. stanovit:

a) která technická zařízení v působnosti orgánů a organizací státního odborného dozoru se považují za vyhrazená, zároveň určit jejich zařazení do tříd, popřípadě skupin,

b) bližší podmínky kladené na vyhrazená technická zařízení, pokud jde o úroveň jejich bezpečnosti, umístění, výrobu, montáž, opravy, provoz, prohlídky, revize, zkoušky a průvodní a provozní dokumentaci,

a blíže vymezit předpoklady kladené na odbornou způsobilost

c) organizací a podnikajících fyzických osob z hlediska potřebného technického vybavení a odborné způsobilosti jejich pracovníků a stanovit způsob prověřování jejich odborné způsobilosti,

d) fyzických osob z hlediska předepsané kvalifikace a doby odborné praxe v oboru a stanovit způsob prověřování jejich odborné způsobilosti,

stejně tak jako prosáklými informacemi o pracích téhož ministerstva na návrhu věcného záměru zákona o bezpečnosti provozovaných technických zařízeních, logicky vyústilo ve vzniklou fámu o zrušení revizí a revizních techniků elektrických zařízení.

Nemíním komentovat tento stav daný podpokličkovým varem na legislativním poli a vůbec ne vést přes odborný tisk polemiku s názory pana Miroslava Dobiáše. Tím méně se stát podle jeho slov „dalším odpůrcem“. O jeho názorech nechť si každý udělá – pokud tak již neučinil – svůj názor.

V těchto zeměpisných šířkách, bohužel ke škodě nás všech, stále platí, že když má někdo jiný, a hlavně nedej Bože svůj názor, že je odpůrcem názorů jiných, odpůrcem v tom pejorativním slova smyslu. Za daleko důležitější pokládám to, aby si z publikovaných názorů vzali přinejmenším inspiraci ti, co mají v pracovní náplni tvorbu předpisů upravujících danou oblast. Chtěl bych naopak elektrotechnické veřejnosti ukázat pohled na problematiku revizí elektrických zařízení, a nejen jich, trochu z jiného úhlu pohledu. Z pohledu údržby a kontrol elektrických zařízení, včetně lhůt těchto úkonů, revizí nevyjímaje.

V částce 144 Sbírky zákonů ČR z roku 2001 vyšlo pod č. 378 nařízení vlády, kterým se stanoví bližší požadavky na bezpečný provoz a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí. Jde o nařízení vlády vydané na základě jejího zmocnění podle odst. (2) § 134a zák. č. 65/1965 Sb. – zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů – konkrétně změnou z roku 2000 danou zákonem č. 155/2000 Sb., které nabude účinnosti dnem 1. ledna 2003.

Nebude na škodu si připomenout odst. (1) § 134a zákoníku práce. Ten říká, že zaměstnavatelé jsou povinni zajistit, aby stroje, technická zařízení, dopravní prostředky, přístroje a nářadí byly z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vhodné pro práci, při které budou používány, a dále pak, pod písmenem c), byly: pravidelně a řádně udržovány, kontrolovány a revidovány.

Myslím si, že komu nestačila novela zákona č. 174/1968 Sb., provedená zákonem č. 124/2000 Sb., kdy byl vložen nový § 6c, z něhož připomínám první část odstavce (1), ukládající organizacím a podnikajícím fyzickým osobám: „zajistit při uvádění do provozu a při provozování vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení prohlídek, revizí a zkoušek ve stanovených případech“, a tomu, kdo s rozechvěním, či snad se škodolibou radostí naslouchal řečem o zrušení revizí a jejich nahrazení „něčím“ jiným, by snad již mělo být jasné (ač si o tomto zákonu, stejně tak jako o zákoníku práce samém můžeme myslet své), že to jsou jen zbožná přání.

Co vlastně mohl říci a řekl zákoník práce a co zmíněné nařízení vlády

Zákoník práce mohl říci jen to, co řekl, tedy to, co jsou povinni zaměstnavatelé zajistit v zájmu bezpečnosti a ochrany zdraví svých zaměstnanců při práci. Nemohl říci žádné lhůty údržby či kontrol, a tím méně revizí. Proč? Jednoduše proto, že je za námi doba, kdy všemocný stát vedl za ruku každého z nás, tedy i zaměstnavatele, v jeho nanejvýš svébytně výsostném postavení. Postavení, jež mu vyplývá z ustanovení hlavy páté zákoníku práce, nadepsané Bezpečnost a ochrana zdraví při práci.

Nařízení vlády zase řeklo jen to, k čemu byla vláda citovaným ustanovením zákoníku práce zmocněna. Je jen věcí názoru, zda toho mohla vláda říci víc. Osobně jsem přesvědčen, i když limitující byla Směrnice Rady 89/655/ES, o minimálních požadavcích na bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při používání pracovního zařízení při práci, že mohla. Pohled na výčet jejích čtyř příloh mnohé napoví. Po bitvě se však vždy najdou lepší generálové.

Podívejme se podrobněji na to, co, z pohledu údržby, kontrol a revizí, říká uvedené nařízení vlády

Předně v § 2 jasně definuje pojmy. Doporučuji podrobně se s nimi seznámit. V této chvíli zdůrazním pro náš účel jen čtyři pojmy:

• průvodní dokumentace – soubor dokumentů obsahujících návod výrobce pro montáž, manipulaci, opravy, údržbu, výchozí a následné pravidelné kontroly a revize zařízení, jakož i pokyny pro případnou výměnu nebo změnu částí zařízení,

• provozní dokumentace – soubor dokumentů obsahujících průvodní dokumentaci, záznam o poslední nebo mimořádné revizi nebo kontrole, stanoví-li tak zvláštní právní předpis, nebo pokud takový právní předpis není vydán, stanoví-li tak průvodní dokumentace nebo zaměstnavatel,

• místní provozní bezpečnostní předpis – předpis zaměstnavatele upravující zejména pracovní technologické postupy pro používání zařízení a pravidla pohybu zařízení a zaměstnanců v prostorech a na pracovištích zaměstnavatele,

• normová hodnota – konkrétní technický požadavek obsažený v příslušné české technické normě.

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že:

a) již vyhl. č. 48/1982 Sb. (její osud je postupným vydáváním nařízení vlády k zákoníku práce zpečetěn) v § 3 uváděla: „Neoddělitelnou součástí technické dokumentace musí být zásady pro vykonávání kontrol, zkoušek a revizí“,

b) z oblasti norem (tj. oblasti nezávazné) se nám místní provozní bezpečnostní předpisy dostávají do oblasti právních předpisů a stejně tak to, že se nezatracují samotné ČSN.

V odstavci (1) § 3 definuje nařízení vlády minimální požadavky na bezpečný provoz a používání zařízení v závislosti na příslušném riziku vytvářeném daným zařízením. V této chvíli zdůrazňuji, opět pro náš účel, jen tři požadavky. Jsou jimi:

v písmenu a) – používání zařízení k účelu a za podmínek, pro které je určeno, v souladu s provozní dokumentací, přičemž uvádí, že zaměstnavatel může stanovit další požadavky na bezpečnost místním provozním bezpečnostním předpisem, a to minimálně v rozsahu daném normovou hodnotou,

v písmenu f) – ochrana zaměstnance proti nebezpečnému dotyku u zařízení pod napětím a před jevy vyvolanými účinky elektřiny,

v písmenu g) – ochrana zařízení, které může být vystaveno účinkům atmosférické elektřiny, zejména zasažení bleskem.

Konečně z našeho pohledu z nařízení vlády to nejdůležitější. Je jím § 4, který cituji v doslovném znění jeho odstavců:

(1) Kontrola bezpečnosti provozu zařízení před uvedením do provozu je prováděna podle průvodní dokumentace výrobce. Není-li výrobce znám nebo není-li průvodní dokumentace k dispozici, stanoví rozsah kontroly zařízení zaměstnavatel místním provozním bezpečnostním předpisem.

(2) Zařízení musí být vybaveno provozní dokumentací. Následná kontrola musí být prováděna nejméně jednou za 12 měsíců v rozsahu stanoveném místním provozním bezpečnostním předpisem, nestanoví-li zvláštní právní předpis, případně průvodní dokumentace nebo normové hodnoty rozsah a četnost následných kontrol jinak.

Zde tedy vláda využila svého zmocnění vyčerpávajícím způsobem. Šla až na termíny kontrol, přičemž respektovala širší právní aspekty a rovněž do českých technických norem zakotvené provozní zkušenosti.

V této souvislosti je namístě připomenout např. čl. 24 ČSN 34 3191 – pojednávající o pravidelných kontrolách průmyslového vf elektrotepelného zařízení (alespoň jedenkrát za měsíc).

Při tom respektovala realitu a nepustila se na tenký led tím, že by stanovila lhůty revizí, natož údržby, a vůbec ne, kdo tyto činnosti má, případně smí vykonávat. To čeká až na nařízení vlády k realizaci jejího zmocnění podle odst. (4) § 134b zákoníku práce.

Podívejme se společně na otázku, kdo má a co smí vykonávat

Pokud jde o údržbu, mají k jejímu provádění zaměstnavatelé dnes k dispozici jen své zaměstnance za předpokladu, že jim různou formou školení apod. doplní jejich kvalifikační předpoklady a stanoví v rámci určení prostředků pro zajištění údržby i požadavky pro výkon takovéhoto druhu práce. Požadavky lze rozdělit do tří skupin:

a) všeobecné požadavky – pečlivý výběr a efektivní výcvik,

b) požadavky na kvalifikaci – na základě hodnocení složitosti a četnosti úloh obsažených v analýze zajištění údržby a

c) požadavky na výcvik – na základě zjištěného rozdílu mezi specifickými kvalifikačními požadavky a skutečnou kvalifikací.

I když by samozřejmě mohli využívat formy externích služeb na základě smluv o dílo, a i tak se tomu různě a s různou úrovní děje.

Záležitosti zvláštní odborné způsobilosti k výkonu této činnosti na elektrických zařízeních jsou zatím upraveny známou „padesátkou“. Jak jsem již uvedl výše, je jen otázkou času, kdy naplní vláda zmocnění a stanoví nařízením, která technická zařízení a které činnosti představují zvýšenou míru ohrožení života a zdraví, a stanoví bližší předpoklady zvláštní odborné způsobilosti zaměstnanců podle odstavců (1) až (3) § 134b zákoníku práce.

Pozornému čtenáři jistě neuniklo, že obdobně hovořil v úvodu citovaný odstavec (1) § 7b zák. č. 174/1968 Sb. ve znění pozdějších předpisů. A to je i jeden z důvodů, proč jsme se do dnešního dne nedočkali očekávaných změn stávajících vyhlášek o vyhrazených technických zařízeních. Na doplnění je třeba ještě uvést, že nás, míněno Českou republiku, čeká transpozice Směrnice Evropského parlamentu a rady 1999/42/ES. Jde o směrnici stanovující mechanismus pro uznávání kvalifikací ohledně odborných činností zahrnutých směrnicemi o liberalizaci a přechodných opatřeních a doplňujícími obecné systémy pro uznávání kvalifikací. Jinými slovy, vymýšlet vymyšlené je zbytečné.

Co se týče kontrol, platí přinejmenším to samé co pro údržbu. I když by samozřejmě i v tomto případě mohli zaměstnavatelé využívat formy externích služeb na základě smluv o kontrolní činnosti podle obchodního zákoníku. Ovšem pokud by takové služby skutečně na trhu byly.

Ohledně revizí mají k jejich provádění zaměstnavatelé dnes k dispozici:

a) vlastní zaměstnance s odpovídající odbornou způsobilostí – revizní techniky – fyzické osoby s osvědčením vydaným organizací státního odborného dozoru podle zmocnění ve stávajícím zákoně č. 174/1968 Sb., ve znění pozdějších předpisů – § 6a odst. (1) písm. d),
nebo

b) na volném trhu služeb subjekty s oprávněním k těmto činnostem (zákon říká i ke zkouškám) vydaným organizací státního odborného dozoru podle zmocnění ve stávajícím zákoně č. 174/1968 Sb., ve znění pozdějších předpisů – § 6a odst. (1) písm. c).

Jak to bude v budoucnu, ukáže čas, a snad tomu napomůže i chystaná změna živnostenského zákona ve věci vázaných živností. Ta již s výše uvedenou Směrnicí 1999/42/ES počítá, když v návrhu uvádí, že odbornou způsobilost lze prokázat, stanoví-li tak tento zákon, též:

a) dokladem o šestileté nepřetržité praxi v oboru v nezávislém postavení nebo v postavení ředitele, nebo

b) dokladem o tříleté nepřetržité praxi v oboru v nezávislém postavení nebo v postavení ředitele a dokladem o nejméně tříletém vzdělání v oboru, nebo

c) dokladem o tříleté nepřetržité praxi v oboru v nezávislém postavení a dokladem o nejméně pětileté praxi v oboru v postavení zaměstnance, nebo

d) dokladem o pětileté nepřetržité praxi v oboru ve vedoucím postavení; z toho nejméně tři roky v technické funkci představující odpovědnost alespoň za jedno oddělení a dokladem o nejméně tříletém vzdělání v oboru.

Ukazuje se, že prověřování odborné způsobilosti, a to nejen k revizím (získání osvědčení), by neměl provádět stát prostřednictvím dnes ITI Praha. Zmíněná směrnice totiž předpokládá, že členský stát nesmí z důvodů neodpovídající kvalifikace odmítnout povolit příslušníkovi jiného členského státu zahájení nebo provozování v její příloze vyjmenovaných činností (jsou tam i opravy, montáž a instalace elektrických zařízení) za stejných podmínek, které platí pro jeho vlastní státní příslušníky, aniž by nejprve porovnal znalosti a dovednosti osvědčené diplomy, certifikáty nebo jinými doklady o formální kvalifikaci, kterou tato osoba získala za účelem provozování stejné činnosti kdekoliv jinde ve Společenství s těmi, které jsou vyžadovány podle jeho vlastních vnitrostátních norem. Dále směrnice stanoví, že v případě, kdy srovnávací zkouška ukáže podstatný rozdíl, musí se dát takovéto osobě příležitost dokázat, že získala znalosti a dovednosti, které jí chyběly, a to její volbou mezi adaptační lhůtou a testem schopností.

V případech, kdy tatáž osoba hodlá vykonávat takovouto činnost (činnost vyžadující znalosti a aplikaci konkrétních vnitrostátních právních předpisů stejně jako v případě vlastních státních příslušníků) jako samostatně výdělečnou nebo jako vedoucí podniku, má členský stát právo požadovat adaptační lhůtu nebo test schopností. Přitom směrnice předpokládá, že se členské státy budou snažit vyhovět individuální preferenci těchto osob mezi uvedenými alternativami.

Transpozicí výše uvedené směrnice tedy vyplyne nutnost ctít správní řád jako nástroj práva na odvolání proti rozhodnutí nebo absenci takového rozhodnutí. Stát proto musí být výhradně regulátorem požadavků na odbornou stránku způsobilosti – stanovením požadavků a způsobu, jakým tato odborná způsobilost má být prokazována. Při jejich formulování by, při respektování role ministerstva školství, měla podle mého názoru sehrát důležitou roli profesní společenstva.

Cesta, jak změnit systém prověřování odborné způsobilosti k revizím (získání osvědčení – certifikátu), tu je prostřednictvím Českého institutu pro certifikaci (ČIA), jako národního akreditačního orgánu. Odkazuji na ČSN EN 45013.

Jak je to s revizemi z hlediska jejich informační hodnoty pro provozovatele

Na stránkách tohoto časopisu jsem v čísle 2/2000 publikoval článek: Definice pojmu „Bezpečnost elektrického zařízení“ podle Přílohy A ČSN 33 1500 a její dopad na rozsah požadovaných úkonů při provádění pravidelných revizí. V článku jsem poukázal na to, že pravidelné revize elektrických zařízení prováděné v duchu této definice nedávají provozovateli potřebnou záruku, že bezpečnost elektrického zařízení byla posuzována komplexně.

Provozovatelé jsou, pokud revizní technik v revizní zprávě jasně neuvede čeho, v jakém rozsahu a pro jaký účel byla revize provedena, uváděni v omyl. Do dnešního dne jim totiž neměl nikdo odvahu říci, že revize, za kterou zaplatili, jim nedává úplný obraz o celkovém stavu jejich elektrického zařízení z hlediska bezpečnosti – bezpečnosti nejen před úrazem elektrickým proudem, ale i v podobě přiměřené ochrany před nebezpečími neelektrického charakteru, která mohou elektrická zařízení způsobovat. Způsobovat zprostředkovaně při nedostatečné funkční bezpečnosti (např. nouzového zastavení transportního zařízení, pohyby robotů apod.). To vše v důsledku při revizi možného neodhalení závady elektrického prvku zajišťujícího takovouto bezpečnost. Odhalování takovýchto závad reviznímu technikovi totiž ze stávající definice bezpečnosti nic neukládá. V článku jsem navrhoval dvě řešení. Obě řešení byla se všemi výhodami i nevýhodami možná.

Pro první řešení, předpokládající provedení změn v ČSN 33 1500, hovořila např. německá norma DIN VDE 1000-10 – Požadavky na osoby činné v oblasti elektrotechniky, z května 1995. Ta v informativní Příloze A pod pojmem „elektrická bezpečnost“ rozumí (tak jako naše norma ČSN 33 1500) v prvé řadě všechna ohrožení způsobená elektrickým proudem lidským tělem nebo ohrožení elektrickým obloukem. Dále pak k tomu přiřazuje (opět jako naše norma) elektrotechnické účinky, které mohou způsobit požáry nebo exploze či nebezpečí zprostředkovaně při nedostatečné funkční bezpečnosti. Zde je již rozdíl.

Pro druhé řešení, předpokládající říci, kdo půjde po revizním technikovi ověřovat požadavky technických předpisů, stejně tak jako požadavky „elektrikářských“ či „neelektrikářských“ norem eliminujících nebezpečí neelektrického charakteru, která mohou elektrická zařízení způsobovat, dnes hovoří výše zmíněné nařízení vlády. Přitom otázka nestojí, díky uvedenému odstavci (2) § 4 nařízení vlády, již tak, jak jsem to původně napsal, tedy kdo půjde „po revizním technikovi“. Dnes je již jasné, že povinnost provádět kontroly, jako nástroj k zajištění bezpečného provozu a používání strojů, technických zařízení, přístrojů a nářadí, v jasně definovaném rozsahu leží nikoliv na revizním technikovi, ale na zaměstnavateli.

Podle mého názoru se přibližujeme k technické inspekci. Pozor, nezaměňovat s Institutem technické inspekce jako organizací státního odborného dozoru. Inspekce je podle čl. 2.1 ČSN EN 45004 zkoumání procesu nebo zařízení, zda jsou ve shodě se specifickými požadavky nebo zda podle odborného posouzení splňují všeobecné požadavky. Pod pojmem technická inspekce rozumíme provádění kontrol a revizí výrobních a pracovních prostředků a zařízení. Takovouto inspekci nikdy jak organizace SOD, tak ani orgány SOD neprováděly a jistě provádět ani nebudou.

Co, resp. jaká má být náplň a periodicita úkonů technické inspekce

Stanovování náplně revizí a kontrol
Náplň úkonů revizí u vyhrazených technických zařízení, stejně tak jako zkoušek, tehdy, kdy tyto jsou potřebné, je doposud ve většině případů dána ČSN a výrobci se vždy na ně odvolávali. Dnes jim tuto berličku definitivně vzalo zmíněné nařízení vlády z ruky. Stejně tak náplň kontrol, a to nejen u těchto zařízení, ale i u všech výrobních a pracovních prostředků a zařízení, musí opět stanovit výrobce. Stanoví je nejen od účinnosti zákona č. 22/1977 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů. To říkala již zmíněná vyhl. č. 48/1982 Sb. ve shora citovaném § 3.

Představa, že by náplň těchto úkonů měla být zakotvena v zákoně, je zcestná. Technika jde vždy o krok před legislativou. Proto zmíněné nařízení vlády č. 378/2001Sb. v § 4 odst. (2) řeklo to, co bylo uvedeno výše. To je i to, že je věcí zaměstnavatele stanovit si podle svých poměrů další požadavky na bezpečnost již zmíněným provozním bezpečnostním předpisem.

Proto je třeba, aby revizní technik v rámci přípravy na revizi podrobil prioritnímu zkoumání také místní provozní a bezpečnostní předpisy daného prostoru – stavby a v návaznosti na výsledek takovéhoto zkoumání si stanovil podle čl. 5 ČSN 33 1500 postup revize, resp. její části, prohlídky. Není třeba snad připomínat, že dodatečná instalace nového zařízení ne vždy bývá prováděna s řádnou projektovou přípravou.

Co se týče nových neelektrických zařízení, platí to s větším důrazem pro prostory s vnějším vlivem BE3N2 – Nebezpečí výbuchu hořlavých plynů a par a vnějším vlivem BE3N1 – Nebezpečí výbuchu hořlavých prachů.

V případě vnějších vlivů BE3N2 a BE3N1 není snad nutné připomínat, že nestačí jen určení pravděpodobnosti výskytu výbušné atmosféry a jejího rozsahu (zóny 0, 1, 2 nebo 20, 21 a 22), ale i určení přítomnosti a pravděpodobnosti zdrojů iniciace, které jsou schopny iniciovat výbušnou atmosféru. Rizikovost se stanovuje podle ČSN EN 1050.

Co se týče účinných zdrojů iniciace identifikovaných jako rizika, je třeba následně věnovat pozornost splnění požadavků ČSN EN 1127-1 u rizikových faktorů, kterými jsou:

Je zřejmé, že jde o rizikové faktory, jejichž hodnocení jde mimo působnost revizního technika elektrických zařízení, a jistě nikdo nebude pochybovat o tom, že je třeba ověřit, zda opatření přijatá zaměstnavatelem v rámci prevence rizik (viz § 132a zákoníku práce) k jejich eliminaci byla a jsou v provozu zařízení trvale respektována. To již musí být náplní kontrol.

Stanovování period revizí a kontrol
Starý přístup byl charakterizován mottem: „Co musí být vykonáno k naplnění povinností uložených ČSN“, ČSN v té době závaznými – viz zákon č. 22/1997 Sb. Při stanovování period preventivní údržby (pokud jde o revize a kontroly) se proto braly v úvahu:

1. ČSN,
2. provozní zkušenosti,
3. pokyny výrobce.

Pokyny, pokud je výrobce vůbec dodal a/nebo lépe řečeno, pokud je provozovatel vůbec našel.

Nový přístup naopak říká: „Co musí být vykonáno, aby bylo zajištěno, že zařízení bude za daných podmínek plnit bezpečně požadované funkce.“ Při stanovování period preventivní údržby (revizí a kontrol) se proto berou v úvahu:

1. pokyny výrobce (průvodní dokumentace),
2. provozní zkušenost (místní provozní bezpečnostní předpis),
3. ČSN.

Pozorný čtenář, pamatující si citované ustanovení druhé věty odstavce (2) § 4 nařízení vlády, by mohl namítnout, kde se ztratil právní předpis. Je samozřejmé, že v průvodní dokumentaci musí výrobce respektovat okolnosti, jež jsou obsahem právního předpisu, proto jej v této chvíli neuvádím.

Potvrzením tohoto přístupu i v oblasti tvorby ČSN dokumentuje např. čl. 12.3 Údržba, ČSN EN 50 281-1-2, cituji: „EZ pro prostory s hořlavým prachem musí být pravidelně revidovány a udržovány. Lhůty pro revize a údržbu závisí na prostředí, četnosti používání zařízení a doporučení výrobce.“

Jinými slovy, pryč je doba, kdy jsme se museli všichni striktně držet tabulkových hodnot lhůt pravidelných revizí podle ČSN 33 1500 (ještě dříve podle ČSN 34 3800). Proto také zákoník práce ani zmíněné nařízení vlády nehovoří o periodách pravidelných revizí a rovněž proto prozíravější zaměstnavatelé využili pro lhůty pravidelných revizí zavedení preventivní údržby, a v důsledku toho možnosti dané čl. 3.3 ČSN 33 1500. Možnosti pro prodloužení lhůt pravidelných revizí některých zařízení až na dvojnásobek oproti lhůtám uvedeným v tab. 1.

Dnes navíc nastupuje nový směr, a to preventivní údržba zaměřená na spolehlivost zařízení – RCM (Reliability Centred Maintenance)

Tento směr zdánlivě obrací vše naruby. To se však může jevit jen tomu, kdo v roce 1996 nezaregistroval, že pro revize např. elektrických zařízení v prostorách s vnějším vlivem BE3N2 neplatí podle změny č. 1 8.96 článku 3.1 ČSN 33 1500 lhůty uvedené v tabulce 1, kdo v roce 2000 nestrávil, že energetika šla díky změně Z2 u zařízení distribuční a přenosové soustavy ještě dál – viz změna čl. 3.2 ČSN 33 1500, a kdo se dívá stále prizmatem klasických revizí a myslí v dimenzích tabulky 1 ČSN 33 1500. Ten pak z toho všeho vyvodí absolutní závěr: Revize nebudou a revizní technici jsou zbyteční.

Při úvaze o zavádění takto zaměřené preventivní údržby se vychází z těchto postulátů:

1. Rozhodujícím kritériem pro vykonávání preventivní údržby (a nejen jí jako takové, ale i údržby následné) je následek případné poruchy zařízení, ne porucha sama o sobě.
   Příklad:
   Vypadnou-li pro poruchu rozváděče X obvody osvětlení ve skladu hutního materiálu, je následek takovéto poruchy jiný, než když z téhož rozváděče bude napájena v témže skladu např. i dělicí linka pro kontinuální zásobování výroby tyčovým materiálem.

2. Klasifikace poruch zařízení – odhalování rizik spojených s jejich následkem je důležitější než jejich technický charakter.

3. Budu-li vykonávat perfektní práci, neznamená to ještě, že dělám práci dobrou (užitečnou).
   Příklad:
   Budu-li v rámci preventivní údržby provádět úkony nepodložené rozborem rizik následků poruch (zařízení budu čistit a povrchově upravovat tak, že by se na něm dalo i jíst, ale nebudu se např. věnovat pravidelné, výrobcem předepsané výměně komponent podléhajících nadměrnému opotřebení – viz naleštěný automobil s opotřebovanými brzdovými destičkami), bude to jen mrháním sil a finančních prostředků.

4. Management provozovatele bude spokojen s preventivní údržbou jen tehdy, když zařízení díky ní nebude selhávat tak, že by jeho selháním byl ohrožen jeho spolehlivý (dopad na produktivitu) a bezpečný provoz v tom nejširším slova smyslu (bude zajištěna ochrana života a zdraví zaměstnanců a ochrana životního prostředí – dopad viz zákon č. 353/1999 Sb., o prevenci velkých havárií).

5. To vše při efektivním vynakládání nákladových i mzdových prostředků.

Jak a kde začít při rozhodování o takto orientované preventivní údržbě a řádu preventivní údržby – fáze I:

Ta je představována analýzou funkcí daného zařízení – jednotky preventivní údržby (možná počínaje i předmětem preventivní údržby)^{1), 2)}.

Přičemž za:
řád preventivní údržby – ŘPÚ je považován soubor pravidel pro preventivní údržbu v podobě normativně-technické dokumentace vydané provozovatelem elektrického zařízení;

jednotku preventivní údržby – JPÚ se považuje objekt, prostor nebo konkrétní druh elektrického zařízení nebo jeho dílčí část identifikovatelná inventárním číslem, popř. jiným rozlišovacím znakem používaným v organizaci (např. slovní či jiné značení objektů), pro kterou jsou cíleně stanoveny úkony preventivní údržby. Například: sklad hutního materiálu;

předmět preventivní údržby – PPÚ se považuje jednotlivý druh elektrického zařízení nebo jeho dílčí část, jíž se provozovatelem nepřiřazuje žádný identifikační znak nesoucí na sobě pouze označení výrobním číslem, nebo je bez jakékoliv identifikace a jako takový je, jako nedílná součást dané JPÚ, záměrně vybrán pro provádění preventivní údržby. Například: tlakový nebo koncový spínač.

Analýza by měla dát odpovědi na tyto otázky:

1. Jaké jsou základní funkce JPÚ v daném provozním souboru (rozváděč nn slouží k napájení objektu skladu hutního materiálu).

2. Jakým způsobem(y) může JPÚ selhat při plnění těchto funkcí (výpadek jištění na přívodním vedení do tohoto rozváděče).

3. Jaká je (jsou) příčina(y) funkční poruchy (nevhodně volený – použitý jisticí prvek).

4. Jaký bude následek takovéto poruchy (přerušení dodávky elektrického proudu, mj. i pro dělicí linku materiálu).

5. Jaký bude důsledek takovéhoto následku (zastavení dodávky polotovarů do obrobny).

6. Jaká je závažnost takovéhoto následku (ztráta ve výrobě).

7. Co se může a/nebo musí udělat pro předpovědění poruchy a/nebo pro předejití jí (kontrolovat vhodnost použitých jisticích prvků, dbát na odbornou způsobilost údržby, zajistit, aby byly k dispozici požadované jisticí prvky).

8. Co se musí udělat v situaci, kdy nejsem schopen kroky podle bodu 7. zajistit (zajistit záložní přívod napájení objektu skladu hutního materiálu, popř. pouze pro obvod dělicí linky materiálu).

Odpovědi na otázky 4 až 6 by měly být uvedeny u každé JPÚ. To by vedlo i k uvědomělému přístupu k vykonání úkonů preventivní údržby. Neboť je reálný předpoklad, že když je znám důvod konání, je takovéto konání vždy odpovědnější. Odpovědí na 7. otázku je vlastně určení úkonů na JPÚ.

Úkony na zařízeních nacházejících se na kritické cestě (porucha těchto zařízení ve svém důsledku povede k níže uvedeným následkům) by měly mít prioritu a s ní by ŘPÚ měl počítat. Počítat nejen při plánování úkonů PÚ, ale i při plánování odstraňování závad a kontrole jeho plnění.

Přitom následky poruch mohou a musí být tříděny na:

a) následky ovlivňující bezpečnost a životní prostředí,

b) provozní následky – ovlivní výkonové parametry ve všech možných formách (např. množství a kvalita výroby, provozní náklady apod.),

c) poruchy bez provozních následků – ovlivní jen náklady na jejich odstranění (např. zkorodované rozváděčové skříně).

Fáze II: Rozhodnutí o potřebných krocích preventivní údržby

Odpověď na 4. otázku by měla ukázat užitečnost PÚ:

• u poruch s následky dopadu na bezpečnost nebo životní prostředí – ta bude jen v případě, kdy se sníží úroveň rizika, její ohrožení buď zcela nebo na tzv. akceptovatelnou míru rizika (vyvolávající nutnost přijetí náhradních opatření),

• u poruch s provozními následky – ta bude jen v případě, kdy náklady na preventivní údržbu budou nižší než náklady provozních následků (ztráta ve výrobě) zvýšené o náklady na opravu (následnou údržbu),

• u poruch bez provozních následků – ta bude jen za situace ekonomicky odůvodněných nákladů na preventivní údržbu v daném časovém období ve srovnání s náklady na následné opravy za srovnatelné časové období.

Kromě zřejmých poruch je třeba počítat i s poruchami „skrytými“ (např. snížení izolačního stavu vinutí transformátoru).

Při rozhodování o užitečnosti preventivní údržby ve vztahu k těmto poruchám je třeba zvážit náklady na vyhledávání takovýchto stavů (diagnostika) opět ve vztahu k následkům transformace skrytých poruch na poruchy zřejmé, ať již charakteru poruch s následky dopadu na bezpečnost nebo životní prostředí, s provozními následky a/nebo poruch bez provozních následků.

Je zřejmé, že bez sledování nákladů na údržbu³⁾ (obojího druhu) nelze dojít k objektivnímu zdůvodnění preventivní údržby.

Fáze III

Odpovědi na otázky 6 a 7 by měly vést ke stanovení úkonů a periody preventivní údržby na dané JPÚ a současně k rozhodnutí, kdo by měl takovéto úkony provádět – údržba vlastní, a/nebo dodavatelská.

Každý řád preventivní údržby, stejně tak jako každý program preventivní údržby, by proto měl obsahovat možnost zadávání skutečně naběhlých nákladů na preventivní údržbu u každé JPÚ. Protože asi ve většině případů nebudou k dispozici přehledy o nákladech na údržbu před zavedením preventivní údržby (v takovémto členění), nezbude každému, kdo bude chtít měřit její efektivnost, nic jiného, než sledovat náklady až po jejím zavedení.

Závěr

Tento trend nelze generalizovat. Tam, kde nebude preventivní údržba, tam musí být revize; avšak v moderním pojetí péče o provozovaná zařízení se uplatňují cílené kontroly a údržba (platí to nejen pro elektrická zařízení), která se nejen co do lhůt řídí zcela jiným přístupem, než na který jsme byli zvyklí u revizí podle ČSN 33 1500 a její předechůdkyně. Kdo tento trend nevzal v úvahu, jedno zda tím, že jej nepochopil, nebo pro svůj konzervatismus chápat nechce, maje představu, že vše je třeba a možné, tak jako tomu bylo dříve, stanovit předpisem (zákonem či vyhláškou) je přinejmenším naivní.