Samostatný zdroj elektrického napětí

Vědecká úroveň poznatků v oboru elektřiny dlouho byla dána mj. i absen­cí samostatného zdroje elektrického na­pětí pro výzkumné účely a napájení. Až do konce 18. století byla k dispozici elektřina pouze jako víceméně přírod­ní jev – elektrostatická, jako elektrický náboj těles.

 

Do poloviny 17. století byla elektři­na získávána třením dvou látek. Vznikaly proto různá mechanická zařízení na „vý­robu elektřiny“ – elektrofory, např. skle­něné válce či koule, třené vepřovicemi či jinými přírodními látkami (známý liščí ohon a ebonitová tyč).

 

Později vznikaly různé točivé a jiné elektrostatické generátory-kondenzáto­ry nejrůznějších konstrukcí, pracující na principu influenční (indukční) elektřiny (např. Leidenská láhev, 1745–1746).

 

Vývoj chemie přispěl k vytvoření prvního zdroje elektrického napětí – Voltova sloupu. Byl to první samostat­ný elektrický článek, produkující elek­trické napětí. Sestavil ho Alessandro Guiseppe Antonio Anastasio Volta, pro­fesor na univerzitě v italské Pavii, a to až v roce 1799 (publikováno 1800). Již dříve, v roce 1791, se dozvěděl o poku­sech Luigiho Galvaniho se žabími ste­hýnky, jejichž svaly se stahují při doty­ku kovovým skalpelem. Odhalil, že se nejedná o „živočišnou elektřinu“, ale o reakci kovů.

 

V případě jeho sloupu se jednalo o galvanickou baterii tvořenou několika sériově zapojenými elektrickými člán­ky se zinkovou a měděnou elektrodou. Skládal se z navrstvených měděných a zinkových plíšků, proložených plát­ky kůže, které byly provlhčeny okyse­leným roztokem.

 

Voltův sloup mohl při dostatečném po­čtu navrstvených článků dávat napětí až 200 V.