Rozloučení s Ing. Václavem Honysem

Rozloučení s Ing. Václavem Honysem

Jsem přesvědčen, že v České republice není elektrotechnika, který by neznal jméno a osobu Ing. Václava Honyse. Bohužel mám smutnou povinnost Vás, kolegové, informovat o skonu tohoto všem nám blízkého člověka a odborníka.

* 5. prosince 1925 † 22. listopadu 2001

Ze své pozice šéfredaktora si dovolím se o panu Václavu Honysovi krátce zmínit, neboť to byl právě náš časopis ELEKTRO, a do roku 1991 Elektrotechnik, který pro pana Ing. V. Honyse jako autora představoval „domovský přístav“.

S panem V. Honysem jsem se s coby jedním z redakčních autorských „pilířů“ setkával často. První moje setkání s ním se však odehrálo zcela jinde, a pravděpodobně velmi podobně tak, jaká byla většina Vašich setkání s ním – na školení o vyhlášce 50/1978, dnes již před více než 25 lety. Do učebny před nás, „našprtané“ a vykulené sedmnáctileté mladíky, vešel drobný, vitální muž s plavou kšticí a tichým, uklidňujícím hlasem rozfoukal matnou jiskřičku informací z ČSN 34 1010 v čiperný plamínek vědomostí. Na rozdíl od našich pedagogů a mistrů na nás nepouštěl hrůzu, nedával najevo svou převahu, ale vysvětloval, uváděl příklady a důvody, ptal se za nás „proč“ a vzápětí odpovídal „proto“. Tento jeho dar, dokázat zcela lidsky a přitom odborně, bez stínu ošizení obsahu normy předat její myšlenku do vědomí posluchačů, provázel pana V. Honyse na stovkách dalších jeho seminářů a přednášek, ale i v psaném textu mnoha jeho odborných článků a publikací. Je-li mezi námi elektrotechniky někdo, kdo nezažil přednášku pana Honyse, nebude snad jeho „kvalifikace“ nikdy zcela úplná.

Ing. Václav Honys se právě díky tomu stal výraznou osobností a v oboru elektrotechniky pojmem. Jako takový měl samozřejmě i své odpůrce, neboť k „osobnosti“ logicky patří i polarizace názorů. Navíc neoddiskutovatelná složitost a odbornost elektrotechniky vždy sama o sobě představovala široké pole pro střetávání a tříbení názorů.

Pan Ing. V. Honys rozdmychal stovky, tisíce plamínků, přesvědčil zástupy pochybovačů a naučil mnohému stovky dnešních odborníků. Byl schopen o svém názoru polemizovat, své případné omyly opravovat, o své přesvědčení si to s kýmkoliv otevřeně „rozdat“ a zároveň byl ochoten „rozdat sebe sama“. Pan Honys se rozdal nám všem.

Čest jeho památce

Ing. Jiří Kohutka, redakce ELEKTRO

Ing. Václav Honys se narodil v Mnichově Hradišti. Tam také s výborným prospěchem vychodil obecnou a měšťanskou chlapeckou školu. Rodiče s blížící se II. světovou válkou trvali na tom, aby měl seriózní a jisté zaměstnání. Vyučil se proto nejprve elektrotechnikem. Jeho záměr ve studiu plynule pokračovat na střední průmyslové škole překazil světový válečný konflikt. Maturitní zkoušku složil proto až roku 1949 na Průmyslové škole střední v Praze. Po ukončení středoškolského studia byl povolán na vojnu. Tu si v hodnosti nadporučíka krátce prodloužil jako voják z povolání, což mu umožnilo dosáhnout finanční nezávislosti na stárnoucích rodičích.

České vysoké učení technické v Praze na Elektrotechnické fakultě v oboru silnoproudá elektrotechnika ukončil s červeným diplomem v roce 1966. V té době již sám publikoval. V roce 1978 ještě absolvoval postgraduální studium bezpečnosti práce na Strojní fakultě ČVUT v oboru energetické stroje a zařízení.

Práci v oboru silnoproudé elektrotechniky se Ing. Václav Honys naplno věnoval od roku 1955, kdy v Pardubicích nastoupil do Rozvodných závodů. Později své zaměření vyprofiloval v ČÚBP v Praze. Podal několik zlepšovacích návrhů. Publikoval nepřetržitě od začátku šedesátých let. Na zasloužený odpočinek odešel s koncem roku 1985 z postu ředitele Státního odborného dozoru Spojů Praha. Ruce do klína však nesložil, naopak. Konečně mohl veškerý čas věnovat tomu nejdůležitějšímu ve svém životě – bezpečnosti práce při manipulaci se stroji a přístroji pod napětím. Dál působil jako soudní znalec, revizní technik a odborný poradce. Dál publikoval v odborných časopisech a vydával publikace, na jejichž psaní se konečně mohl plně soustředit. V roce 1990 využil nové příležitosti a veškeré své odborné aktivity soustředil pod hlavičku vlastní firmy Elektroskop. Své odborné ostří zaměřil především na výklad předpisů a norem. Mnoho odborných seminářů na toto téma sám zorganizoval, na stovky dalších byl pozván jako přednášející. Nepřetržitě byl oslovován vydavateli. Práce mu byla vším, takže ji nedokázal odmítat.

Ačkoliv největším koníčkem Ing. Václavu Honysovi byla jeho odborná práce, takže dalšímu vzdělávání, znalecké, revizní a publikační činnosti věnoval téměř veškerý volný čas, měl i své soukromí. Dvě dcery pocházejí z prvního manželství. Ve druhém manželství ovdověl nečekaně na začátku roku 1995. Činorodý a pracovitý byl i v rodinném lůně. Odpočíval zásadně aktivně. Psaní kompenzoval prací na zahradě nebo okolo domu. Určitá umíněnost, která mu v profesi napomáhala dosahovat vytčených cílů, ho v soukromí motivovala k mnoha rozličným manuálním aktivitám při úpravách vlastního příbytku. Při všech těžkých životních situacích se opakovaně upínal ke své odborné práci. Bez zbytečného patosu mu práce byla družkou nejvěrnější a také nejmilejší.

Odborně erudovaný, aktivní a vysoce výkonný zůstal Ing. Václav Honys téměř do svého skonu na sklonku roku 2001. Těžká nemoc se přihlásila uprostřed plné práce na několika projektech. Ačkoliv se vzdát nechtěl, nikdy je již nedokončí. Zemřel tiše 22. listopadu 2001. Třináct dnů před svými 76. narozeninami. Pohřeb se na přání rodiny uskutečnil v kruhu nejbližších. Ačkoli smrt byla pro Ing. Václava Honyse v jeho nemoci vysvobozením, pro nás je jeho odchod obrovskou ztrátou. Volné místo, které nám tu po něm zůstává, bude velmi dlouho připomínat jeho výjimečnou osobnost, protože bude velice obtížné je plnohodnotně vyplnit. Dokázat to pouze jedinou osobou se však dnes jeví jako holá utopie.

Mgr. M. Jiráková, dcera