Rizika, elektrická zařízení, dotazy k předpisům a normám
 | |
| Rizika, elektrická zařízení, dotazy k předpisům a normám Ing. Michal Kříž, IN-EL, spol. s r. o. Umíme pracovat s riziky? Smyslem této otázky není to, zda umíme určitou činnost vykonávat při očividně hrozícím nebezpečí, nebo dokonce vykonávat činnost naprosto nebezpečnou a úspěšně ji zvládat (viz adrenalinové sporty a jejich neblahé následky, které plní nejen zdravotní zařízení, ale i stránky „populárních periodik„), ale pravý opak. Umíme v rámci své pracovní činnosti, tzn. od projektu, přes montážní po údržbové práce, rizika správně vyhodnocovat a činit proti nim příslušná opatření? Takto formulovaná otázka je v současné době velmi příznačná. Možná, že je poučné sledovat, co elektrotechniky v poslední době trápí do té míry, že se na to ptají v rámci jim poskytovaného informačního systému. V mnoha případech je jim zřejmé, co by mělo být z hlediska bezpečnosti splněno. Bývalo to totiž obsaženo v dříve platných normách, které byly zrušeny buď celé, nebo některá jejich část s explicitními požadavky, protože se uvážilo, že byly nahrazeny mezitím zavedenou evropskou normou. Například: Proč se dveře rozvodny nebo prostoru s rozvodným zařízením musí snadno otevírat směrem ven a musí být bráněno přístupu dovnitř. Důvod je zřejmý. Do elektrické provozovny, která je pro laickou veřejnost a koneckonců i pro elektrotechnické odborníky prostorem se zvýšeným rizikem, nesmí nikdo nepovolaný vstupovat. Naproti tomu z elektrické provozovny, ve které může dojít v důsledku zkratu k ohrožení její obsluhy, musí být snadný únik. Splnění tohoto požadavku tedy již není předepsáno těmi technickými normami, na které jsme byli zvyklí, nicméně rizika musí být zvážena a opatření proti nim musí být učiněna.  Uvedený příklad ukazuje, že je nutné hledat opatření pro to, aby se zabránilo nebezpečí, a to opatření, která v normách již uvedena nejsou. Je to logické, zatímco dříve existovalo jenom několik druhů zařízení, které bylo možné požadavky předpisů snadno obsáhnout, dnes může být přijato množství řešení, která však mohou vytvářet jiná rizika. Proto se odpovědnost přesunuje na výrobce a provozovatele (podle zákoníku práce zaměstnavatele). Ti především musí volit vhodná opatření k zabránění nebezpečí. A dělají to ve stále větší míře svobodně, aniž by byli svazováni různými předpisy. Z uvedeného je zřejmé, že potřebujeme zákony, normy, ale do značné míry především zdravý rozum. Jeho používáním posílíme i vzájemnou výměnou názorů – třeba i v rámci internetu na některých jeho stránkách. Svoboda rozhodování a různá omezení Na jedné straně sice máme svobodu rozhodování, na druhé straně jsme však omezováni složitostí světa, ve kterém žijeme. Svoboda představuje nejen radostné možnosti řídit si svůj život, plnit si to, po čem jsme toužili, ale nese s sebou také značnou míru odpovědnosti. Ani ve svobodné společnosti si nemůže každý dělat, co chce. Je třeba brát ohledy na to, zda svým jednáním, svými činy nebo svou činností někoho neohrožujeme, nepácháme škody. Svoboda našeho jednání je omezena. Tato omezení sice vyplývají z dosti abstraktních vyšších zásad morálky a mravů, nicméně můžeme se s nimi konkrétně setkat v podobě vyšších právních předpisů – zákonů. V jednoduchých případech je plnění zákonů jednoduché, snadno pochopitelné a také vymahatelné. Ve složitých případech, což jsou např. právě otázky bezpečnosti technických zařízení a technologických postupů, řešení již tak jednoduché není. K plnění zákonů je možné uplatnit množství postupů, ale který z nich je ten správný? Za jeho volbu je odpovědný ten, na něhož se zákon vztahuje. Může to být výrobce technického zařízení, jeho provozovatel, ale i další osoby odpovědné za technické zařízení. Do osobní odpovědnosti se však obvykle nikomu příliš nechce. Většinou ji považujeme za nutné zlo (kterým ve skutečnosti také zřejmě je). Málokdo nese dobrovolně svoji kůži na trh. A tak nás může napadnout téměř kacířská myšlenka, zda je to vždy výhoda užívat si svobody, která je nám poskytnuta a kterou musíme dopřávat i ostatním, když musíme činit svá vlastní rozhodnutí a za ně z hlediska zákona a právního řádu také nést svou plnou odpovědnost. Normy a předpisy nás svazují, nebo nám pomáhají? Po první vlně euforie v době, kdy bylo rozšiřováno obecné povědomí, že nyní ve svém jednání již nejsme svazováni např. technickými normami ani dalšími pravidly a předpisy nižšího řádu, se dostavilo vystřízlivění. Na někoho dopadly důsledky jeho vlastního svobodného jednání, kdy nebyla respektována určitá pravidla, a tak většina dospěla k závěru, že je přece jenom dobré se o svou vlastní odpovědnost nějak podělit. To lze obvykle realizovat (za předpokladu, že nějaká pravidla sestavená na základě zkušeností existují a jsou někde ukotvena) tak, že se jimi člověk řídí nebo je alespoň vezme v potaz. Zjišťujeme, že dost různých ustanovení, nejen norem, ale i různých jiných předpisů, mělo svůj smysl a že při jejich porušení vzniká nebezpečí porušení i základních pravidel, která jsou dána platnými zákony. Proto pro svá rozhodnutí, která se nám podle našeho úsudku zdají docela logická, sháníme podklady. Proč náš názor většinou nestačí a proč pro něj hledáme oporu v tom, co je psáno? Nikoho totiž nelze přinutit, aby náš názor přijímal bez výhrad. Jsme totiž zvyklí přijímat názory a stanoviska kohokoliv jiného s určitou rezervou. A je to zcela správné. Vždy se můžeme, a lze říci, že i musíme, ptát s dávkou určité kritičnosti: „Je to tak doopravdy? Nemýlí se ten prorok? Vzal v úvahu veškeré aspekty dané otázky? Vždyť pro nás se třeba jeho řešení vůbec nehodí.„ To je tedy důvod, proč většina z nás chce mít potvrzení své myšlenky na papíře, a to v normě nebo v jiném podkladu, pokud možno na papíře podepsaném nebo potvrzeném nějakou autoritou. Každý hledá jistotu a takový potvrzený názor vlastně představuje mínění ne jedné zkušené osoby, ale velkého počtu účastníků jednání, která k vydání určitého stanoviska vedla. Koneckonců takový dokument z nás určitou část odpovědnosti snímá, protože jak jsem mohl já volit lepší řešení, když na ně nepřišlo odborné grémium, které příslušnou normu či jiný dokument schválilo? Lze aplikovat jedno potvrzené řešení na všechny případy? Ovšem ani takový potvrzený a vydaný papír nemusí představovat ideální řešení pro veškeré případy. Jednak je poplatný době svého vzniku, jednak záměrům, pro které byl vytvořen. Například do technických norem se na jedné straně dostávají stále podrobnější pokyny, popisy a požadavky, na druhé straně se však od mnoha podrobných pokynů zase upouští. Technika totiž, jak se přesvědčujeme na každém kroku, prochází poměrně rychlým vývojem, a co platilo včera, již nemusí být dnes při použití nových materiálů a technologií aktuální. Kromě toho podrobná řešení, právě proto, že jsou podrobná, nemohou být univerzální, nemohou platit v celé škále možných případů. Proto některá provedení zařízení, postupy činností atd. nelze „napasovat„ na případ řešený normou. Norma nemusí předvídat veškeré možné okolnosti. Kromě toho se mohou objevit i neřešené otázky, a to nejenom tak, že nejsou řešeny některé okrajové podmínky, ale že se daná otázka ještě nikde ani neobjevila. V takových případech nezbude obvykle výrobci nic jiného, než aby napnul své duševní síly a problém s využitím všech dostupných poznatků vyřešil.  To jsou tedy praktické důvody, proč jsou technické normy dobrovolné. Z uvedeného přístupu vyplývá také základní hierarchie, kterou je třeba si uvědomit. Hierarchie předpisů, norem a dalších dokumentů Právní předpisy, především zákony, předepisují (nebo by měly předepisovat) zásadní požadavky. Ty se musí dodržovat. Na to, jak aplikovat zákony, existuje několik pomůcek. Bývají to předpisy nižšího řádu – např. místní, regionální nebo oborové či pracovní předpisy. Pro některé případy to může být i místní provozní bezpečnostní předpis. V oblasti techniky to jsou technické normy. Ani technické normy, ani různé druhy předpisů nižší úrovně nesmějí být se zákony v rozporu. Technické normy uplatňované v technických aplikacích, jak bylo již zmíněno, jsou dobrovolné. To znamená, že pokud se shledá rozumný důvod, není nutné je aplikovat. To je však většinou provázeno určitými pochybnostmi, které je možné obvykle shrnout do těchto otázek: Jak prokázat, že zvolené řešení je technické normě alespoň rovnocenné? Jak prokázat, že zvolené nové řešení, které zatím nemá obdobu, vyhovuje zákonům? Platí sice, že co není zakázáno, to je dovoleno. Nicméně, co když z nějakého ustanovení zákaz vyplývá? I pro účely tohoto hledání a prokazování se uplatňuje množství prostředků, kterými mohou být technické dokumenty, technická literatura a někdy i dobrá rada přítele, spolupracovníka nebo i konkurenta v boji o získání pozice na trhu. Zákoník práce a vyhodnocování rizik Ze strany zákonodárců – zdá se, že alespoň v některých případech – existuje představa, že aplikace zákonů není obtížná a průměrný občan ji zvládne. To může být pravda v jednoduchých případech, avšak jindy to tak zcela jednoznačné není. Jako příklad si můžeme vzít současné platné znění zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb.). Tam je velký počet ustanovení zabývajících se bezpečností a ochranou zdraví zaměstnanců a prevencí rizik. Například jeho § 132 odst. 1 uvádí: „Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce.„ § 132a předepisuje: (2) Prevencí rizik se rozumí všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a z opatření zaměstnavatele, která mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik. (3) Zaměstnavatel je povinen vyhledávat rizika, zjišťovat jejich příčiny a zdroje a přijímat opatření k jejich odstranění.„  Zvědavého občana může při tom napadnout otázka: Co jsou to ta rizika? Abychom mohli odpovědět na tuto otázku, je třeba si objasnit některé pojmy související s danou problematikou. Vyjdeme-li z terminologie základní normy pro bezpečnost strojních zařízení ČSN EN ISO 12100-1 (nevím, kde jinde příslušné definice hledat), vidíme, že: Riziko je možné si představit jako kombinaci (jinými slovy součin) pravděpodobnosti toho, že dojde ke škodě, a velikosti té předpokládané škody. Za škodu se přitom považuje fyzické zranění nebo poškození zdraví. První část vyhodnocování rizika může být srozumitelná. Pravděpodobnost toho, že dojde ke škodě, bychom možná jako podíl známého počtu případů, kdy ke škodě došlo, k celkovému počtu případů uměli na základě statistických dat vyhodnotit. Ta druhá část je poměrně neurčitá. Škodu sice umíme vyhodnotit jako ztrátu hmotných statků, máme však doposud značné potíže při určování škod na zdraví. Přestože na uvedených definicích je založena celá systematika ochrany před riziky a odvracení rizik, je možné ji aplikovat vždy na určitý druh zařízení, které je po této stránce dostatečně zmapováno. V běžném životě ve většině případů vycházíme pouze z poměrně hrubého úsudku o tom, jak by vzniklá škoda mohla být velká a jak je asi pravděpodobná. Rizika a opatření k jejich eliminaci v praxi Proto ani v technických normách, které jsou určeny pro praxi, není příliš analýza rizik citována (i když ji tvůrci norem na mysli jistě mají), a ve velmi propracované oblasti bezpečnosti elektrických zařízení a instalací můžeme postup odhalování rizika (např. nebezpečí úrazu elektrickým proudem) a opatření na jeho odvrácení (různé druhy ochranných opatření na ochranu před úrazem elektrickým proudem) vysledovat. Většinou však jsou v technických normách předepsána přímo opatření, kterými se příslušné riziko buď úplně odstraňuje, nebo – není-li to zcela možné – se jimi alespoň omezí způsobené škody. Nikde se však nejde do větších podrobností, a tak se ani nedočteme (a snad by to z hlediska běžné technické praxe bylo také zbytečné), pomocí jakých opatření se má zabánit čemu nebo pomocí jakých opatření se zmírní následky působení nějakého jevu. Za vrchol pro většinu praktiků lze považovat to, že nebudou mechanicky aplikovat předepsané požadavky, ale že si uvědomí alespoň to, z čeho vycházejí. Proto se v dalším textu bez hlubších rozborů zaměříme jenom na návrhy řešení některých otázek, které souvisejí především s požadavky elektrotechnických norem. ČSN 33 1610:2005 Revize a kontroly elektrických spotřebičů během jejich používání – dotazy a odpovědi Proč právě k této normě. Jednak v březnu 2005 vyšlo nové vydání této normy, jednak potřeba kontrolovat a revidovat elektrické spotřebiče vychází právě z výše uvedených ustanovení zákoníku práce. Přitom ČSN 33 1610 je příkladem aktualizovaného vydání normy, ve které upřesňování a odstraňování nedostatků z předchozího vydání vedlo ke vzniku nových dotazů, dohadů a připomínek. Ve většině případů se nejedná o technické požadavky normy např. z hlediska postupů měření apod. (pokud se toho týče) – zdá se, že požadavky i technické zajištění ověřování je vcelku bez problémů. Jde o otázky související s provozem a zajištěním kontrol a revizí spotřebičů. Dále si některé z nich uvedeme. DOTAZ ODPOVĚĎ I další skupina dotazů se vztahuje k tabulce lhůt pravidelných kontrol a revizí elektrických spotřebičů. Týkají se otázky přiměřenosti lhůt pravidelných kontrol a revizí pohyblivých přívodů. V poznámce 5 k tabulce 1 normy je vysvětleno, že pevně připojené pohyblivé přívody se zásadně revidují ve lhůtách stanovených pro příslušný spotřebič; ostatní pohyblivé přívody se z tohoto hlediska považují za spotřebiče držené v ruce. Polemiku vyvolává případ, kdy odpojitelné pohyblivé přívody zůstávají ležet spolu s pevně připojenými pohyblivými přívody přenosného nebo nepřenosného či upevněného spotřebiče. Pak by na lhůty revizí odpojitelných pohyblivých přívodů, které jsou namáhány stejným způsobem jako pevně připojené pohyblivé přívody, byla vyžadována podstatně kratší lhůta kontrol a revizí než na neodpojitelné pohyblivé přívody. DOTAZ ODPOVĚĎ DOTAZ ODPOVĚĎ Kontroly spotřebičů Rovněž další úlevy provedené v normě týkající se kontrol spotřebičů nevyvolaly jenom očekávané uspokojení elektrotechnické veřejnosti, ale především další diskuse. Kromě toho, že norma již nevyžaduje dokladování vykonávaných kontrol, byla ustanovení o kontrolách zjednodušena tak, aby je mohl provádět ten, komu je spotřebič svěřen. Všichni totiž zacházíme se spotřebiči, které nám jsou svěřeny na určité, někdy i delší období. Proto je v normě, co se kontrol týče, stanoveno, že provozovatel elektrického spotřebiče prokazatelně poučí uživatele o rozsahu kontrol spotřebičů, které používá. Lhůty kontrol spotřebičů držených v ruce a přenosných spotřebičů jsou dány tabulkou 1 v normě. V podstatě u veškerých těchto spotřebičů je uvedeno, že se kontrolují před použitím. Výklad termínu „před použitím„ není v normě podrobněji rozepsán. To vyvolává dohady, zdali to znamená, že spotřebič je třeba zkontrolovat např. před jeho každým uchopením do ruky, nebo zda postačí kontrola na počátku směny apod. Určitým vodítkem v daném případě může být poznámka 6 pod uvedenou tabulkou 1 v normě, že pro elektrické spotřebiče skupiny D se lhůta „před použitím„ vztahuje na zahájení činnosti (např. výuky ve škole atp.) nebo před poskytnutím dalšímu uživateli (např. dalšímu hostu v hotelovém pokoji apod.). Uvedené vysvětlení lze aplikovat i na další případy, např. na spotřebiče používané při administrativní činnosti. V ostatních případech může zaměstnavatel rozhodnout o termínu kontroly podle charakteru činnosti i úrovně zaměstnanců. Přitom obvykle přenechá vykonávání kontrol na pracovnících, kterým spotřebič svěřil do používání. Jinak, pokud nemá k provádění kontrol zaměstnanci přílišnou důvěru nebo je-li výhodnější provádět kontroly hromadně (např. v celém závodě nebo podniku), může provádění kontrol svěřit určitému pracovníkovi. V této souvislosti se může jako mírně zavádějící jevit informace v informativní příloze D k normě, kde se uvádí, že kontroly elektrických spotřebičů mohou provádět pracovníci poučení, je-li u svěřených spotřebičů běžné, že je mohou kontrolovat i osoby seznámené (tj. s kvalifikací odpovídající § 3 vyhlášky č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice), pokud se pracovníkovi vysvětlí, co vlastně má u spotřebiče kontrolovat. V podstatě není třeba vyžadovat, aby kontrolu krytů, nepoškozenosti pohyblivých přívodů a izolace, nezaprášenosti a nezakrytosti větracích otvorů u svěřeného spotřebiče prováděla osoba poučená, ale postačuje, aby tato činnost byla na základě instrukce zaměstnavatele svěřena osobě seznámené, která se spotřebičem pracuje. Je třeba si uvědomit, že uvedená norma – natož pak její informativní příloha – nepokrývá veškerou problematiku spotřebičů vyčerpávajícím způsobem. Uvedená norma není závazná, a je tedy možné se od ní odchýlit za předpokladu, že budou splněny požadavky závazných právních předpisů, tj. především zákoníku práce. Zaměstnavatel je podle něj (viz § 132a odst. 3) povinen zjišťovat příčiny a zdroje rizik a přijímat opatření k jejich odstranění. K tomu mu napomáhají i technické normy, jako je ČSN 33 1610. Jestliže však zaměstnavatel shledá, že ustanovení normy pro jeho podmínky nevyhovují, je třeba, aby určil úroveň technické prevence na základě svých poznatků a vlastních zkušeností. Může tedy na základě zjištěných rizik stanovit opatření jiná, a to podle potřeby přísnější, nebo naopak zmírňující oproti opatřením uvedeným v normě. Je však zapotřebí, aby tento svůj postup měl (jednoduchou formou) zdokumentován – např. svým vlastním předpisem. Podotýkáme, že zodpovědnost za bezpečnost je na zaměstnavateli. V případě, že je technická norma na jeho případ aplikovatelná, postupuje podle ní a to mu poskytuje oporu i v případě sporu v otázkách bezpečnosti. Další otázkou vztahující se k elektrickým spotřebičům je i otázka vztahu uvedené normy k normě na elektrické ruční nářadí, tj. k ČSN 33 1600. Požadavky na revize elektrického ručního nářadí podle ČSN 33 1600 jsou podstatně jednodušší než na revize spotřebičů, jak jsou stanoveny v ČSN 33 1610. Důvodem k tomu mohlo být to, že i konstrukce běžného ručního nářadí sice byla robustnější, ale jednodušší než konstrukce leckterých spotřebičů. V současné době to však již v mnoha případech není pravda. U nových typů ručního nářadí se setkáváme s obdobnými problémy při jejich revizi jako při revizi spotřebičů. Ani u některého ručního nářadí nemůžeme bez jeho rozebrání změřit izolační stav, protože je není možné zapnout, pokud není připojeno do zásuvky a není pod napětím. V takovém případě měříme jenom izolační stav přívodní šňůry, což naprosto není dostačující, a je tak nutné použít obdobné metody k prověření stavu nářadí, jako je tomu u spotřebičů. Proto je v čl. 6.2 normy u popsaného základního postupu měření (bod 2 ab) doplněna poznámka, že omezující podmínky pro měření izolačního odporu se mohou týkat i elektrického ručního nářadí. Proto v návaznosti na ČSN 33 1600 lze při jeho revizích využít ustanovení ČSN 33 1610 podle jejích článků 6.6 až 6.8, týkajících se měření unikajícího proudu (tj. měření proudu ochranným vodičem, dotykového proudu i náhradního unikajícího proudu). Uvedené omezující podmínky se mohou týkat rovněž nepřenosných a připevněných spotřebičů. Proto v návaznosti na ČSN 33 1500 lze při jejich revizích využít rovněž ustanovení uvedených článků týkajících se měření unikajícího proudu. Z výše uvedeného je zřejmé, že požadavky zmíněných norem pro revize elektrických spotřebičů i elektrického ručního nářadí se prolínají a vcelku je zřejmé, že by bylo vhodné uvedené normy (tj. ČSN 33 1600 a ČSN 33 1610) sloučit. Závěr V jednotlivých oborech existují propracované koncepce vyhodnocování rizik. Přes sebelépe aplikovanou koncepci však zůstává jedna věc neoddiskutovatelná, a to, že: na nic se nesmí zapomenout. Jedno zapomenuté riziko může znamenat ohrožení bezpečnosti osob nebo majetku. I z tohoto hlediska je výměna zkušeností z praxe nenahraditelná. Další informace k uvedené problematice nebo k oboru elektro na: www.iisel.com | |