Revizní zpráva, autor: revizní technik (9. část)

 

 

 

Tento díl plynule navazuje na předchozí, 8. část tohoto seriálu a pokračuje v komentářích příkladů položek kontrolovaných při prohlídce elektroinstalace podle přílohy G.2 normy ČSN 33 2000-6: 9/2007 jako v části 8 tohoto seriálu. Připomínám, že i zde platí stálý požadavek na dokumentaci skutečného provedení a vlastní fotografickou dokumentaci. Po dokončení díla v podstatě nelze některé položky zkontrolovat, zejména nemá-li revizní technik možnost zúčastnit se průběhu montáže.

 

 

Tyto položky se týkají prohlídky především spínacích prvků, resp. zásuvek. Výčet položek je nutné brát jen jako skutečný namátkový výběr (platí ostatně pro všechny ostatní položky). Jinak by bylo třeba mluvit o poněkud nesystémovém přístupu. Namátkou vyberu např. položky 68 a 75. (Spojovací jednotky jsou mimo dosah osob ve vaně nebo sprše, resp. spínače mimo dosah osob ve vaně nebo ve sprše.) Mohu-li svým kolegům, zejména začínajícím, poradit, držte se především definice prohlídky uvedené pod článkem 61.2 v nové normě ČSN 33 2000-6. A připomínám svou radu uvedenou v předchozích dílech. Stanovte si svůj vlastní postup prohlídky podle vašich zkušeností a revidovaného zařízení, samozřejmě v intencích výše uvedeného článku, a věnujte pozornost zejména požadavkům části 7 souboru ČSN 33 2000. I samotná norma totiž říká, že se při prohlídce musí ověřovat veškeré speciální požadavky na tyto jednoúčelové elektrické instalace nebo na jejich umístění ve zvláštních objektech (ČSN 33 2000-6, str. 9).

 

 

Je-li součástí prohlídky zjišťovat dovolený počet vodičů v trubce, její uložení, stupeň ochrany odpovídající vnějším vlivům atd., nelze to dělat bez příslušné dokumentace skutečného provedení. A v některých případech ani to nestačí, jak jsem již psal v předchozích dílech, zejména u částí, které jsou na konci montáže již skryty nebo jsou nepřístupné. Nemá-li tedy revizní technik možnost provádět prohlídku již během montáže, měl by v revizní zprávě její rozsah upravit podobným způsobem, jaký jsem uvedl v předchozí části tohoto seriálu (vymezení rozsahu prohlídky z důvodu nepřístupnosti).

 

 

Zde bych chtěl upozornit na zásadní omyl, kterému podléhá, i přes veškerou osvětu, nejen velká část elektromontérů, ale i mnoho revizních techniků. Naskládat do typové skříně typové jističe, chrániče či svorky, zapojit je a označit, ještě není rozváděč ve smyslu požadavků ČSN EN 60439-1. Přestože mnoho mých kolegů na různých seminářích hřímá, že toto není rozváděč, protože nejsou vykonány příslušné zkoušky pro provedení rozváděče typu PTTA či TTA, neustále se opakují stejné problémy. Montážní firma takto provede rozváděč, zákazníkovi to je v podstatě jedno, jenže revizní technik to musí uvést ve výchozí revizní zprávě (např. přiložením protokolu o kusové zkoušce). A bohužel mnoho revizních techniků vykoná výchozí revizi zapojení rozváděče (což je chvályhodné), aniž domyslí, že při revizi nejsou naprosto schopni posoudit např. oteplení (oteplovací zkoušku) a věci z něj vyplývající. Nejčastější argument montážní firmy: „Proč bych měl platit firmě za provedení rozváděče, když osadit typovou skříň umím také, a možná za lepší peníze?“ To je sice pravda, ale podobný přístup vede k podobným rozváděčům jako např.: „Skříň Hensel 180 modulů, plně osazena 180 moduly, skříň v provedení IP66, většina prvků jsou stykače a relé, všechny prvky připojeny, rozváděč navíc umístěn v malé místnosti s vytápěním a bez větrání.“ A výsledek? Při asi čtvrtinovém zatížení je nejmenší teplota na povrchu jisticího nebo spínacího prvku v zavřené skříni 56 °C. Že jističe nevypínají, jak by vypínat měly, je montážní firmě úplně jedno, pojem „prázdný modul“ je pro ni prázdný pojem, dokumentace je asi také „nedostatkové zboží“, rozváděč předala a zákazník „neřval“, jenže revizní technik musí vypracovat výchozí revizní zprávu! A jen tak mimochodem, v mezidobí „rozváděč“ opakovaně „vzplanul jasným plamenem“ z důvodu totálního přehřátí vybavení skříně!

 

Bohužel jde o naprosto běžnou praxi, která v podstatě nikoho nevzrušuje, bohužel až do prvního „průšvihu“. A pak všichni nic, přesně podle hesla „já nic, já muzikant“, jen revizní technik je ten poslední prokazatelný na konci řetězce dodávky elektrické instalace. Pak zbývají jen dvě rozhodnutí, přesně ve smyslu okřídleného výroku „Být či nebýt“. Za prvé revizi takového rozvodu vůbec nedělat (což nám mimochodem doporučují někteří inspektoři ITI či IPB), nebo v druhém případě zapsat tento stav přímo do revizní zprávy:

 

„Rozváděč není opatřen štítkem s údaji výrobce ve smyslu ČSN EN 60439-1 v platném znění a ani předložená technická dokumentace skutečného provedení (dokumentace k rozváděči) tyto údaje neobsahuje.“

 

Jsem si vědom toho, že sebelepší text v revizní zprávě neřeší merito věci. Jenže jsem toho názoru, že není tak úplně povinností revizního technika za každou cenu „vyrazit“ z provozovatele (dodavatele montáže) protokol o kusové zkoušce rozváděče podle ČSN EN 60439-1 (včetně typové zkoušky). Dodat protokol a další údaje je především povinností montážní firmy, což v naší praxi téměř vůbec nefunguje. Ale proč má revizní technik odnášet neplnění povinností jiných tím, že neprovede revizi jen proto, že chybí doklad? A jiný kolega, nemající tyto skrupule, takovou revizi klidně provede, aniž ho obtěžuje případný postih. Takže se naskýtá otázka: „Revizi neprovést (ke své škodě), nebo ošetřit chybějící doklady v revizní zprávě tak, aby se odpovědnost za provedení rozváděče přenesla na jeho dodavatele, popř. provozovatele?“ Ať si zde každý odpoví sám. Podíváme-li se na obsah položek v bodech 101 až 119 části 5, je většina položek vyřešena onou kusovou zkouškou rozváděče spolu s příslušnou dokumentací. Jenže realita roku 2008 v českých zemí je bohužel jiná!

 

 

Výběr položek opět odpovídá již uvedeným připomínkám. Většina světelných vývodů bývá při revizi již zakončena svorkou, není-li na konci vývodu přímo pevně připojeno svítidlo. Doporučuji zejména mladším kolegům jasně v revizní zprávě vyznačit, že revizní zpráva končí u této svorky (oficiálně upevněné) a upozornit zákazníka, že svítidlo musí připojovat příslušný odborník, především tedy v prostorách zvláštních podle části 7 souboru ČSN 33 2000. Vzhledem k lidové tvořivosti a dostupnosti různých svítidel v obchodech typu Baumax, Hornbach a dalších nelze zabránit amatérskému připojení těchto svítidel, především v koupelnách, majitelem se všemi negativními důsledky pro bezpečnost elektrické instalace. A není-li to již uvedeno v revizní zprávě, těžko se potom dokazuje, že svítidlo v „krytí IP mínus jedna“ připojené ze světelného vývodu a zavěšené přímo nad vanou tam při revizi vůbec nebylo. Zákazník pak reviznímu technikovi do očí tvrdí, že to svítidlo nad vanou při revizi viděl, že neměl námitek a ani ho neinformoval, že postříkat vodou při sprchování rozžhavené svítidlo s holou žárovkou je pitomost, mající za následek zranění skleněnými střepy z „vybuchlé“ žárovky či svítidla.

 

A další upozornění, jestliže do revizní zprávy píšete typ a výkon svítidla, uvádějte vždy jmenovitý výkon svítidla a nikoliv momentálně použitý výkon žárovky. A v případě většího než jmenovitého výkonu toto uveďte do revizní zprávy jako závadu. Hasiči by mohli říct, kolik požárů vzniklo od nesprávně instalovaného svítidla, popř. od silnějšího světelného zdroje použitého ve svítidle, než je pro dané svítidlo povoleno. A to právě v souvislosti se svítidly nakoupenými v různých supermarketech. Věnujte také pozornost normám souboru ČSN 33 2000 část 7, a to části 713 z října 2005 (Nábytek), popř. části 715 z března 2006 (Světelná instalace napájená malým napětím), které uvádějí požadavky právě na kritické instalace svítidel v těchto zvláštních prostorách, ve kterých při neodborné montáži vzniká velké riziko požáru.

 

Tady odkazuji čtenáře na text o vymezení rozsahu revize nazvaný: Při revizi nerevidováno (Elektro, č. 8-9/2007, str. 120, bod 4.)

 

 

Zde bych chtěl především upozornit na veškeré požadavky na elektrické topení v podlahách a stropech podle části souboru ČSN 33 2000-7-753 z roku 2003, zejména na požadavky na dokumentaci požadované na dodavatelích tohoto topení.

Dodavatel po ukončení musí:

Nejste-li tedy přímo dodavatelé této speciální instalace, ale pouze revizní technici tuto instalaci revidující, zkuste se zamyslet nad tím, jak byste dokladovali tyto požadavky normy v případě, že se vám nepodaří z provádějící firmy „vyrazit“ příslušné doklady. Protože v opačném případě jste to právě vy, kteří za správnou a bezpečnou funkci topení zákazníkovi odpovídáte, a to nemluvím o tom, kdyby došlo k nějakému úrazu či požáru vlivem tohoto topení. Já vím, možná to někomu připadá přitažené za vlasy, jenže si představte náš denní tisk, který naše zákazníky dopředu upozorňuje na to, že řemeslníci jsou již předem považováni za nejen nekvalitní, ale i přímo za ty, kteří je okrádají. A radí jim, jak se nejlépe proti „naší nekvalitní práci“ bránit, nejlépe u soudu (např. Mladá fronta Dnes 16. ledna 2008). Tohle ostatně platí i v ostatních oborech naší činnosti.

 

 

 

Stálý požadavek na dokumentaci skutečného provedení. Totéž o vlastní fotografické dokumentaci. Vzhledem k tomu, že většina požadavků na „povinné“ použití proudových chráničů se vyskytuje v části 7 souboru ČSN 33 2000, doporučuji při prohlídce v těchto prostorách si pečlivě připomenout požadavky uvedené v této části. Vzhledem k tomu, že je již v podstatě předepsáno použití proudových chráničů i u zásuvek pro všeobecné použití, doporučuji svým kolegům pečlivě dbát při prohlídce na provedení instalací s proudovými chrániči, zejména na případy selektivního zapojení (trojnásobek vybavovacího proudu u nadřazeného chrániče spolu se zpožděním či selektivitou).

 

Zde v podstatě není co říci v případě, kdy není k dispozici dokumentace skutečného provedení, jak jsem již několikrát upozorňoval v předchozím textu.

 

Zaznamenat vykonanou prohlídku do revizní zprávy tak, abychom mohli minimalizovat riziko revizního technika, je velmi obtížné, což je ostatně z předchozího textu patrné. Ve zprávě lze uvést nepřístupná zařízení, zařízení bez technické dokumentace skutečného provedení, neprofesionálně provedený rozváděč, popř. další části zmiňované v předchozím textu. Vždy se však objeví nějaká část instalace, kterou jsme neviděli, nemohli zkontrolovat, nebo její správná funkce nebyla dostatečně doložena doklady dodavatelských firem. Každý ze čtenářů určitě najde ve své praxi několik dalších příkladů. Právě prohlídka elektrické instalace před zkoušením klade největší požadavky na znalosti a hlavně zkušenosti revizního technika. Požadavky na obsah prohlídky jsou uvedeny v normě, rozpracovány v doporučené příloze G.2. Přesto musím konstatovat, že nejlepším způsobem minimalizace rizik je vytvoření vlastního systému postupu při prohlídce, doplněného vlastní fotografickou nebo i videodokumentací. A to zejména v případech, kdy jde o zařízení složité, s vysokými riziky, zařízení pro vás neznámé a další podobné případy. S rostoucím rizikem roste i požadavek na co nejpečlivější dokumentaci a ostatní doklady potřebné k revizi. Již mnohokrát jsem zvažoval, zda vůbec provést revizi na elektrické instalaci, při níž jsem již při první prohlídce měl tzv. divný pocit, který zná každý z nás, především ti s delší praxí. Zejména v případech, kdy provozovatel požaduje jen onen známý „PAPÍR“ a má jen jediný zájem: mít revizní zprávu nejlépe jen s kladným výsledkem, bez ohledu na stav zařízení a rizika z toho plynoucí pro revizního technika. Tady lze řešit situaci pouze dvěma způsoby, revizi odmítnout, nebo ji udělat tak, aby byla pro revizního technika co nejméně riziková, což je někdy skutečně problém.