Revizní zpráva, autor: revizní technik (13. část)

 

 

Paradoxně lze nesprávným určením rozsahu revize vyrobit závadu, která v konečném výsledku jde na vrub revizního technika. Již jsem o tom psal dříve, lépe je napsat do úvodu revize a následně do zjištěných závad, že některé elektrické zařízení nebylo provozovatelem zpřístupněno, takže nebylo možné vykonat revizi, včetně přesného vymezení nepřístupného místa. To, že vám provozovatel neumožnil přístup, je jedna věc. Nebudete-li to mít uvedeno v závadách a v předmětných prostorách se něco stane, těžko budete dokazovat, že jste tam neměli přístup. A jestli si myslíte, že to provozovatel dobrovolně přizná, tak se dejte na politickou dráhu, tam vám projde v podstatě jakákoliv hloupost – pak ale přestaňte dělat revizního technika!

 

Takže lze do revizní zprávy napsat toto vymezení např. takto:

Pro pravidelné čtenáře doporučuji, aby si znovu přečetli úvodní části tohoto seriálu o vymezení rozsahu a chybějící dokumentaci a dokladech. Dokumentace by neměla chybět nikdy, bohužel v české kotlině to není až tak dodržované pravidlo.

 

Nemít dokumentaci a příslušné doklady při vykonávání výchozí revize je pouze otázkou odvahy revizního technika (a obavy ze ztráty práce). Jak ošetřit chybějící dokumentaci v revizní zprávě, jsem již psal dříve, teď se podívejme na nebezpečnost této závady v případě, kdy dokumentace chybí nebo je nedostatečná.

 

V žádném případě tady ale neříkám, že vykonávat revize bez těchto dokladů je správné. Nakonec požadavek na dokumentaci, včetně dokumentace skutečného provedení ve smyslu nového stavebního zákona a vyhlášky o dokumentaci staveb (č. 499/2006 Sb.), je jasně dán.

 

Narazíme zde především na fenomén tzv. dokumentace ke stavebnímu povolení, kdy lze říci, že „každé řešení je vždy správné“. Jak jsem již několikrát psal, podle takové dokumentace nelze vlastně vykonat objektivně žádnou revizi. Je tedy i tato dokumentace zjištěnou závadou, i když bude investor (provozovatel) tvrdit, že si jenom vymýšlíte. A teď je na stole otázka, jak je to s nebezpečností takové závady? Myslím si, že již pro revize v prostorách nebezpečných (podle ČSN 33 2000-3) se začíná nebezpečnost této závady zvyšovat. V prostorách zvlášť nebezpečných je závažnost již taková, že by se

měl revizní technik takříkajíc „cukat“, když má k revizi pouze takovýto typ dokumentace. A to nemluvím o podobné dokumentaci v prostorách s nebezpečím výbuchu, kde podle ní reviduje jen „revizák s dobrou a velkou pojistkou na blbost“. Určujícím problémem všech těchto dokumentací je skutečnost, že všechno posuzování je hozeno na hlavu reviznímu technikovi. Provozovatel zaplatil zlomek ceny z částky, kterou by dal za prováděcí dokumentaci a její úpravu na skutečné provedení. Projektant ví, že „každé jeho řešení je správné“, a že „černý Petr“ je jen na revizním technikovi. A když se k tomu přidá chybějící určení prostředí (vnějších vlivů) a popř. ostatní chybějící doklady, především tedy bezpečnostní údaje o médiích používaných v revidovaném prostoru, pak se i z tak jednoduchého problému může vytvořit ohrožující závada. Výše uvedené závěry se týkají především pravidelných revizí, u revizí výchozích by dokumentace skutečného provedení vlastně neměla chybět vůbec, jenže realita roku 2008 je tomu na hony vzdálená.

 

Jak lze alespoň částečně zmírnit případný dopad na revizního technika a částečně přesunout odpovědnost na původní „pachatele“? K tomu lze použít dále uvedený text v revizní zprávě, který jsem v tomto seriálu sice již jednou použil, ale který se sem právě v této souvislosti dobře hodí.

O chybách při měření samotném jsem již psal v předchozích dílech. Zde tedy předpokládáme, že revizní technik měření vykonal podle zásad platných předpisů a také je podle nich vyhodnotil.

 

Takže např. snížení izolačního odporu v novostavbě rodinného domu nemusí být až tak kritické jako v mokrých prostorách a v prostorách s lehce vznětlivými látkami a hořlavými konstrukcemi. A co teprve v prostorách s nebezpečím výbuchu, nebo naopak ve starých instalacích ještě z dob kolektivizace venkova!

 

Závady související s hodnotou přechodového odporu u spojení ochranného vodiče a s ní bezprostředně související nevyhovující impedance vypínací smyčky se prakticky vždy řadí mezi závady ohrožující, zejména ve starých prostorách či v prostorách silně namáhaných prostředím s již nevyhovujícím a starým jištěním, hliníkovým rozvodem apod. Nejčastější problém se objevuje v nedokonalých spojích v krabicích, které se jakoby náhodou ukrývají pod omítkou, protože zedník pospíchal a nějaká krabice mu přece nemůže brzdit jeho těžce vydělané peníze.

 

Závady zjištěné při měření uzemnění jsou někdy rozporuplné, vesměs dané použitým přístrojem a metodou. Tady si dovolím upozornit své kolegy na to, aby pečlivě četli návod k postupu a výběru měřicí metody při měření uzemnění např. klešťovými přístroji bez sond. Zde nebezpečnost závady určuje mnoho souvisejících podmínek, jako např. počasí, druh půdy, účel použití apod.

 

Závady související s použitím proudových chráničů jsou ve smyslu jejich výskytu poměrně nové, dané krátkou dobou používání chráničů. Zcela jasná je nefunkčnost chrániče jako takového, to se většinou řeší přímo při revizi výměnou. Zákeřnější závady tvoří nevyhovující hodnoty reziduálního proudu, doby vypnutí a zejména dotykového napětí. Tady určit závažnost závady bez kvalitního měřicího přístroje, znalostí instalace a prostředí spojené s nezbytnou revizáckou intuicí je dost problematické i náročné. Kdo někdy stál před dvoupatrovým domem s instalací chráněnou hlavním chráničem a se dvěma pětipatrovými rozváděči s dalšími chrániči a řešil problém, kdy příslušný chránič za žádnou cenu nešel nahodit, ten mi dá za pravdu. Většinou to bývá naprostá banalita, ale někdy to může signalizovat daleko nebezpečnější závadu, než to na první pohled vypadá.

 

Při revizi se měří daleko více parametrů (tedy mělo by se měřit), než uvádím v tomto seriálu, např. jmenovité proudy, napětí, vzdálenosti vedení, nastavení ochran aj. Jejich vyhodnocování z hlediska nebezpečnosti by značně překročilo rámec tohoto příspěvku. Podrobněji bude toto rozebráno v připravované příručce.

O rozsahu prohlídky a o komplikacích s jejím záznamem do revizní zprávy jsem již psal v předchozích dílech seriálu. A při rozsahu, který se uvádí např. v ČSN 33 2000-6 ed. 2, je zřejmé, že při kontrole požadavků této normy se skoro vždy nějaká závada najde. Původně jsem měl v úmyslu popsat typické závady a jejich hodnocení z hlediska jejich závažnosti v jednotlivých odvětvích našeho průmyslu a domácností, se kterými přijde do styku většina revizních techniků. Jenže tento soubor se rozrostl do takových rozměrů, že značně přesahuje rozsah tohoto seriálu. Většina těchto informací tak bude použita v připravované příručce na stejné téma.

Celkové vyhodnocení stavu elektrického zařízení na základě zjištěných závad je samo o sobě vědou. Přesto lze najít několik společných míst. Je to především podmiňování bezpečnosti provozu odstraněním zjištěných závad. I přes soustavnou mediální masáž (datující se již od mých začátků na pozici revizního technika) ze strany orgánů státního dozoru stále nacházíme v závěrech revizních zpráv tyto podmiňující závěry, nezřídka i u závad bezprostředně ohrožujících.

 

Další specialitou jsou celkové revizní zprávy složené z řady samostatných revizních zpráv od různých revizních techniků, které jsou však sestavovány dohromady jedním z nich. Právě zde může dostat revizní technik sám sebe do potíží tím, že v revizní zprávě neošetří to, že neodpovídá za závěry zpráv svých kolegů. Závady v této části budou blíže ošetřeny v závěru základní části tohoto seriálu.

 

Opět připomínám, že vyhodnocení závady se nelze naučit z knížek, ale pouze praxí spolu se znalostmi všech souvislostí s revidovaným prostorem a s přispěním i té mýtické revizácké intuice, kterou získáváme se zvyšujícím se počtem vykonaných revizí spolu s rozšiřujícími se znalostmi technických předpisů a norem, ale také dalších zákonných ustanovení.

(pokračování)