Revizní technik kontra projektant?

Revizní technik kontra projektant?

Jan Lojkásek, IN-EL, spol. s r. o.

Po přečtení odpovědi pana Dobiáše na můj příspěvek, kterým jsem reagoval na jeho článek „I mistr tesař se utne“, jsem dost na rozpacích. Názory pana Dobiáše a jejich vehementní prosazování mi připomíná příběh o „dobývání se krumpáčem do otevřených dveří“. Protože: sice nechceme revizní techniky, jelikož údajně nemohou mít dost informací k posuzování bezpečnosti (elektrických zařízení), ale když je pojmenujeme jinak (projektanti?), tak najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, tito pracovníci budou mít informací dost. Nechceme mít revizní zprávy, jelikož... (nevím proč), ale chceme mít průkaz bezpečnosti (bude zřejmě obsahovat totéž, co revizní zpráva), jelikož... (též nevím proč).

Rovněž o dokumentaci elektrických zařízení se píše, jako kdybychom na její důležitost a nezbytnost již desítky let neupozorňovali a jako kdyby o tom v žádném stávajícím předpisu nebyla zmínka.

Také technické normy se vyvíjejí, resp. se zavádějí stále nové, již téměř sto let a budou se vyvíjet a nové zavádět i nadále. Přesto nikdy a nikde nebylo stanoveno, že zavedením nové normy se musí původní zařízení okamžitě zahodit a nahradit novým (a doufám, že tomu tak nikdy ani nebude). Technické normy na tento vývoj totiž pamatují (viz např. čl. 23 v ČSN 34 3100 nebo čl. 11N6 v ČSN 33 2000-1).

Nevím také, proč se v souvislosti s elektrickými instalacemi a elektrickými zařízeními v provozu uvádí zákon č. 22/1997 Sb. Vždyť ten přece platí pouze pro výrobky, a to před jejich uvedením do provozu. Irelevantní tedy je zmiňovat u elektrických instalací ČOI.

Možná autorovi těchto názorů scházejí zkušenosti z praxe, povědomí o úloze revizí a revizních techniků, znalosti skutečností, jež vyplývají z našeho členství v CEN a CENELEC (jinak by přece nemohl jen tak uvést, že naše „státní orgány a instituce by mohly podat protest proti zavádění ustanovení některých norem...“), a hlavně schopnosti uvažovat v souvislostech a reálně.

Domnívám se, že důkazem o nereálnosti názorů pana Dobiáše jsou jeho vlastní slova, zjednodušeně řečeno, že se s ním nikdo nechce vážně bavit (ČÚBP, Hasiči, ČOI, ESČ).

Rozdělení odborné způsobilosti, které pan Dobiáš navrhuje, to sice může být námět k diskusi, nicméně nedomnívám se, že by tady bylo něco revolučního – viz např. hlava pátá zákoníku práce, zákon č. 174/1968 Sb. a navazující vyhlášky atd. To zásadní rozdělení odborné způsobilosti však nepochybně stanoví až nové legislativní předpisy. Diskuse o tomto rozdělení již určitou dobu vedou pracovníci a instituce (např. ČÚBP, ESČ, naše firma). A tady se hledá konsensus, vycházející hlavně z reality, ale také z poznatků z paxe našich i evropských institucí.

Žijeme v jednadvacátém století a snažíme se zvykat si na evropské pojetí legislativy, které preferuje odpovědnost jak jednotlivců, tak podniků, živnostníků atd. Tedy ukládá-li zákon nějakou povinnost někomu, je za dodržování této povinnosti odpovědný právě ten, komu je uložena. Zřizovat orgány, zejména státní, jejichž pracovníci budou chodit, upozorňovat a dávat podrobné pokyny, jak přesně musí být ta povinnost splněna, to není na pořadu dne (v podstatě to mělo skončit rokem 1989). Čili to, zda si provozovatel zřídí funkci “osoby pro provádění měření a zkoušek”, bude plně v jeho kompetenci a není účelné mu to nařizovat zákonem nebo vyhláškou.

Jestliže je provozovatel povinen např. vést dokumentaci odpovídající skutečnému stavu elektrické instalace (to ukládá např. vyhláška č. 48/1982 Sb.), je jen na něm, zda a jak to plní a koho tím pověří. To pověření vyplývající např. z vnitropodnikové směrnice je důkazem pro orgány dozoru (nedovedu si totiž představit inspektora IBP nebo ITI, jak chodí v objektu s výkresem v ruce a kontroluje, zda instalace výkresu odpovídá).

Za bezpečnost provozovaného elektrického zařízení odpovídá jeho provozovatel. Opět je pouze na něm, jakým způsobem tuto bezpečnost zajistí. Legislativní předpis nebo technická norma mu pouze dávají určitý návod (legislativní předpis závazný, technická norma nezávazný).

Konkrétních technických problémů je v praxi mnohem více, než uvádí pan Dobiáš. Rovněž k jejich řešení přispívají např. technické normy a vedou se o nich odborné diskuse mezi projektanty i revizními techniky. Nechápu však, proč by řešení konkrétního problému mělo být ve výlučné kompetenci projektanta.

Musím se přiznat, že s názory pana Dobiáše se (alespoň mně) diskutuje obtížně. Vyberu-li z těchto názorů to podstatné, musím konstatovat, že v současné době existují legislativní nástroje pro řešení problémů, které pan Dobiáš nastínil (jsou to vůbec problémy? – asi jak pro koho). Jsou to nástroje všeobecně známé (aspoň doufám, že pro většinu elektrotechniků). Pokoušet se uměle konstruovat jiné nástroje, jejichž účel bude stejný, mi připadá zbytečné. Jde jen o to, stávající nástroje využívat a posilovat vědomí odpovědnosti jak u osob, tak u firem. K tomu však, podle mého názoru, nemůže přispět transformace revizních techniků na projektanty, zkušební techniky nebo údržbáře.

Redakce časopisu ELEKTRO označila tuto polemiku jako spor. Ptám se: Je to vůbec spor? (Spíše to chápu jako názory někoho, kdo danou problematiku zcela dobře nezná.) O co se vlastně přeme? (Domnívám se, že se ani tak nepřeme, spíše se snažím pana Dobiáše upozornit na známé skutečnosti. Možná právě proto nepovažuji za účelné podrobně diskutovat o jednotlivostech – pro většinu elektrotechniků by to mohlo být docela nudné.)

Závěrem s uspokojením konstatuji, že ani po přečtení odpovědi pana Dobiáše nemusím na svém stanovisku vyjádřeném v č. 12/2001 nic měnit. Jsem přesvědčen o tom, že nejen na stránkách tohoto časopisu budou i nadále prezentovány diskuse, názory a polemiky k různým problémům týkajícím se elektrotechniky. I když ani v budoucnu zřejmě nelze vyloučit ojedinělé excesy, jsem přesvědčen o tom, že, stejně tak jako doposud, to budou v drtivé většině diskuse, názory a polemiky, které budou vycházet ze znalosti konkrétní problematiky, budou logické, věcné, snažící se o prospěch a usnadnění činnosti elektrotechniků.