Revize elektrických zařízení a jejich problematika

Revize elektrických zařízení a jejich problematika

Ing. František Brantál,
dozor a revize elektrických zařízení

V poslední době se na stránkách časopisu ELEKTRO rozvinula (naprosto oprávněně) diskuse na téma: co má být obsahem revizí elektrických zařízení. Jako pracovník, který v této oblasti pracuje již přes 30 let, bych chtěl k tomuto tématu rovněž vyslovit svůj názor (vzhledem k tomu, že od roku 1993 pracuji s legislativou Slovenské republiky (SR), je v článku vícekrát uveden stav v SR).

Původ revizí

Jak se technika vyvíjela, přinášela společnosti užitek, ale rovněž i některá rizika. Jedná se o rizika, která člověk může svými smysly vnímat a dopředu se jim vyhnout, jako např. blížící se vozidlo, jež lze postřehnout zrakem, popř. i sluchem, a vyhnout se jeho dráze. Pak jsou ovšem rizika, která smysly není možné rozpoznat a která se projeví náhle, bez předchozího varování, např. kotel náhle vybouchne. Podobně neživá část elektrického zařízení, jež se dostala pod napětí, nevydává žádný signál postřehnutelný lidskými smysly. Jakmile však člověk tento předmět uchopí, bývá často v ohrožení života.

Stát uznal za potřebné uvedená rizika eliminovat a zavedl určitý systém státní kontroly těchto rizikových zařízení nebo dozor nad nimi (před více než 100 lety byl zaveden dozor na kotle a později k tomu přibývaly i jiné druhy zařízení). Stát ke zmíněnému dozoru využívá orgány státní správy. V ČR je to Český úřad bezpečnosti práce, zřízený zákonem č. 174/1968 Sb., a jeho obdobou v SR je Národný inšpektorát práce, zřízený zákonem č. 95/2000 Z. z. Dále jsou to speciální orgány dozoru na drahách a v hornictví.

Stát však nemůže překontrolovat všechna zařízení a navíc by zodpovědnost za provozované zařízení stát neměl přebírat za provozovatele. Proto byl vytvořen určitý kompromis – část činností vykonává stát a podstatnou část potřebných činností přenáší na provozovatele, což jsou právě diskutované revize.

Orgán státní správy vydává pro jejich výkon pracovníkům osvědčení na základě zkoušek, kontroluje vykonávaní revizí apod.

Účel revizí

Zamysleme se, co se od revize elektrických zařízení požaduje. Podle čl. 1 normy ČSN 33 1500 – 1990, v SR označená jako STN 33 1500, a podle definice bezpečnosti v příloze 1 uvedené normy je účelem revize ověřit stav elektrického zařízení z hlediska „neohrožovat lidské zdraví, užitková zvířata ... elektrickým proudem nebo napětím nebo jevy vyvolanými účinky elektřiny„. Zjednodušeně lze říci, že se jedná o ochranu před úrazem elektrickým proudem a před nežádoucím iniciováním výbuchu elektrickým proudem anebo elektrickou jiskrou.

Jiné názory na pojem bezpečnosti při revizích

Na stránkách tohoto časopisu se objevují i názory, aby pod pojem „ověření bezpečnosti„ byly zahrnuty i „elektrické účinky, které mohou způsobit nebezpečí zprostředkovaně, při nedostatečné funkční bezpečnosti„. Autorem tohoto názoru je soudní znalec Ing. J. Melen (naposledy v č. 4/2003) s odvoláním se na německou normu. Ze strany státu je logická snaha zajistit co největší bezpečnost zařízení – pod pojmem zařízení je nyní myšleno zařízení obecně, nejen elektrické zařízení. Je to logické a lze s tím pouze souhlasit. S tím jasně koresponduje uvedené stanovisko Ing. J. Melena.

Poněvadž elektrické zařízení je velmi přizpůsobivé (např. elektrické vedení lze instalovat s menším počtem problémů než potrubí s daným médiem či mechanické páky a táhla) a především z důvodu mimořádně velkého rozvoje elektroniky a rychlosti reakce, používají konstruktéři při návrhu zařízení elektrické obvody pro zajištění jeho bezpečného provozu. Rozeberme si toto sdělení v další části.

Jiný je názor p. M. Dobiáše v článcích v ELEKTRO v č. 11/2001, 2/2002 a 6/2002, podle kterého by se měla značná část zodpovědnosti přenést na projektanta; zařízení by se ověřovalo měřením a zkouškami, zda vyhovuje parametrům stanoveným projektantem, a poté by se vydal průkaz bezpečnosti elektrického zařízení.

Zajišťování bezpečnosti pomocí řídicích obvodů

K zajištění bezpečnosti se používají různé elektrické snímače. Jsou to klasické kontaktní polohové snímače, ale čím dále více se používají různé elektronické snímače, např. snímače polohy, ale i různé převodníky neelektrických veličin na elektrické s analogovým nebo digitálním výstupem, popř. jen s dvoustavovým výstupem, např. pro snímání tlaku, rychlosti apod. Signály jsou pak zpracovány běžnými elektronickými obvody nebo programovatelnými logickými automaty (někdy se označují zkratkou PLC, převzatou z anglické literatury), popř. bývají zpracovány pouze mikroprocesory (dále jen automaty).

I kdybychom pominuli elektroniku a uvažovali pouze klasický reléový systém, který – pokud je v rozsahu desítek relé a obsahuje i časová relé (což je běžné) – vytváří při různé kombinaci vstupních signálů množství různých spínacích pochodů. Tyto spínací pochody většinou zná (a má nastudováno) jen několik lidí v závodě (provozu), kteří pracují na údržbě zmíněného zařízení – jiný pracovník nemá šanci vyhodnotit toto zařízení z hlediska bezpečnosti, nechce-li studiem uvedených obvodů ztratit spoustu času. A pak – jako revizní technik – přejde k jiné technologii a bude stát před stejným problémem. A informace o předcházejících zapojeních postupně zapomene.

Před vydáním povelu k činnosti proběhnou v automatech procesy, při kterých se v jednoduchých případech zpracují stovky, ve složitějších případech až miliony bitů. Po rozhodnutí automatu vyslat povel je tento dvojstavově (v jednodušším případě) vyslán, jindy je vyslán např. po sériové lince, často v množství desítek bitů. Stačí jeden chybný bit, vyvolaný např. vadou v polovodičovém prvku nebo rušením, a může se stát, že nenastane reakce, která má zajistit požadovanou bezpečnost, tzn. např. zastavit pohyb, nebo naopak bude vydán povel k uvedení určité části zařízení do pohybu, ačkoliv nebudou splněny podmínky pro jeho bezpečnou činnost. Samozřejmě, že existují ochranné prvky, jako kontrolní součty, redundance apod., ale vždy i zde zůstává větší či menší zbytkové riziko.

Kromě toho bezpečnost závisí na hardwaru a softwaru automatů. Spolehlivost (a zálohování) automatů může vyhodnotit pouze odborník v tomto odboru. Bezpečnost softwaru může vyhodnotit rovněž jen ten, kdo absolvoval studium informatiky (a tito odborníci se zpravidla ještě specializují). Kolik lidí je např. schopno orientovat se v softwaru pro zajištění bezpečnosti dopravy a kolik z nich zná software pro zajištění bezpečnosti leteckého provozu? Navíc je běžné, že dodavatel zákazníkovi vůbec nepředá dokumentaci k softwaru, a naopak mu k němu blokuje přístup, ať již jednoduchým způsobem, jako je heslo, nebo i podstatně složitěji. Kdo chce trochu nahlédnout do problematiky bezpečnosti softwaru, nechť si laskavě přečte, když ne celou normu ISO/IEC 15408-1 Informační technologie – Bezpečnostní požadavky – Kritéria hodnocení bezpečnosti IT – Část 1: Úvod a všeobecný model, vydané jako ČSN i jako STN, aspoň článek 1 Předmět normy.

Co se týká řízení strojů a technologií, je vcelku běžné, že elektronické řídicí obvody opravují a seřizují (dolaďují) specializované servisní organizace, a pracovníci elektroúdržby, kteří na tomto zařízení – řečeno s trochou nadsázky – pracují denně, tyto obvody neznají a vidí v nich jenom desky, připojené konektory nebo „černé krabičky„ se svorkovnicemi. Jak potom toto zařízení může znát revizní technik, který je přijde zrevidovat jednou za několik let? Navíc i technologie, jejichž výstupem jsou stejné výrobky, se velmi liší podle výrobce technologie, rovněž i technologie od jednoho výrobce podléhají průběžné inovaci. Stejně tak i snímače, které vyhodnocují existenci rizika, se taktéž neustále vyvíjejí. Vždyť jenom kolik různých principů se používá pro dálkové snímače, jež pracují s různými hodnotami napětí a s různými úrovněmi výstupů.

Požadavky na revizního technika pro revize řídicích obvodů

Aby mohla být revize v dosavadním rozsahu vykonána kvalitně, je nutné, aby revizní technik znal zapojení zařízení, znal napěťové soustavy zařízení, trasy vedení, umístění spotřebičů, oddělení napěťových soustav mezi sebou, např. oddělení obvodů SELV a PELV od ostatních obvodů, nejen oddělení zdroje apod. To znamená, že ještě před započetím revize revizní technik potřebuje určitou dobu k seznámení se se zařízením, jež má revidovat. A to všechno se týká jen silnoproudých částí. V případě, že by náplní revize mělo být i ověření elektrických obvodů, které zajišťují funkční bezpečnost, musel by tento pracovník znát i zapojení uvedených řídicích obvodů a jejich funkci. K tomu by musel být elektronikem, odborníkem na informační technologie (na použitý hardware a software), odborníkem na pohony, na řízení polovodičových měničů atd. Lze říci, že revizní technik by musel mít několik dalších odborností.

Z těchto důvodů nevidím reálně, že by revizní technik mohl být podle stávajícího pojetí současně odborníkem v několika dalších oblastech (odbornostech) elektrotechniky a z těchto odborností by byl i zkoušen na technické inspekci i orgány státní správy, poněvadž s tak širokým rozsahem odborných znalostí nemohou existovat ani zkoušející.

Jak dál?

Je možné, že bude převažovat počet těch elektrotechniků, kteří se budou zasazovat za ponechání dosavadního systému revizí a nebudou na něm připouštět podstatné změny. K tomu přispívá zájem na zachování kompatibility revizí s jinými druhy vyhrazených technických zařízení. Tuto záležitost zřejmě ohlídá v ČR ČÚBP a v SR NIP. Mám však názor, že i v tomto případě by se měly více rozvinout specializace podle druhů zařízení. „Univerzálnost„ v budoucnu zřejmě nebude stále více únosná, hlavně z důvodu prudkého nárůstu nejen počtu, ale především obsahu norem, s kterými by měl revizní technik konfrontovat revidované zařízení. Stačí si např. přečíst normu EN 50178 v rozsahu 160 stran, vydanou jako STN pod názvem Elektrické zariadenia určené na použitie v silnoprúdových inštaláciách, ve které tvoří podstatnou část – zjednodušeně řečeno – ochrana před úrazem elektrickým proudem, ale jsou v ní pozměněná kritéria – anebo alternativní kritéria v porovnání s ČSN/STN 33 2000-4-41.

Zasazuji se o to, aby takovému reviznímu techniku nebyly přidávány další povinnosti. Nepochopitelná je např. výtka, že při revizi nebyla změřena intenzita osvětlení. Od revizního technika by se neměla vyžadovat ani kontrola protipožární ochrany jsou samostatné studijní obory na středních i vysokých školách stavebního směru. Jak lze jejich znalost vyžadovat od elektrotechnika? Uznávám, že intenzita osvětlení je důležitá jednak z hlediska hygieny práce, jednak z důvodu bezpečnosti práce, důležitá je i protipožární ochrana. Ale ať všechno nepadá na hlavu pracovníkovi, který právě „přijde pod ruku„, tj. reviznímu technikovi elektrických zařízení, poněvadž ten musí být všude, protože dnes již téměř neexistuje zařízení bez elektrických obvodů.

Jestliže se ustanoví, že je nutné pravidelně kontrolovat i bezpečnost z hlediska „elektrických účinků, které mohou způsobit nebezpečí zprostředkovaně při nedostatečné funkční bezpečnosti„, tyto kontroly, anebo revize, když je tak nazveme, budou moci dělat jen specialisté na určité druhy řídicích obvodů. Nevidím jiné řešení, než nechat na provozovateli zařízení, aby určil pracovníka se znalostí funkce konkrétních řídicích obvodů a se znalostí předpisů vztahujících se na zmíněná zařízení, který takovou kontrolu (revizi) vykoná. Často toho nebude schopen se zhostit jeden pracovník provozovatele, ale bude nutná účast více pracovníků podle specializace, anebo tuto činnost dokonce budou muset zvládnout externí pracovníci, např. zaměstnanci specializovaných servisních firem. Vzhledem k jejich vysoké specializaci zřejmě nebudou zkoušeni orgánem státní správy.

Jistě nezůstanou osamocené ani názory p. M. Dobiáše, možná časem budou i zesilovat.

Několik slov k ČSN/STN 33 2000-6-61

V článku Ing. M. Kříže na téma revize ČSN 33 2000-6-61 (v ELEKTRO č. 5/2003) se konstatuje, že změnu ČSN 33 2000-6-61 ze závažných důvodů nikdo nenavrhl. To ale neznamená, že byla kvalitní. Tato norma byla vydaná též jako STN. V době jejího vydání byla téměř nepoužitelná, možná to byl důvod, proč nepřišly návrhy na změny. Obsahuje množství odvolávek na tehdy ještě nevydané normy nebo např. podmínky, že vidlice nelze zasunout do zásuvek obvodů tam uvedených, které nemají žádné vysvětlení, dokonce ani odkaz na nevydanou normu. Obsahuje množství národních doplňků, jež jsou obsažnější než obsah původní normy a přitom nejsou v kontextu příliš slučitelné. Nastává i dilema, který doplněk patří ke kterému článku.

Vzhledem k velké aktuálnosti problematiky se jistě vyskytnou i další názory a návrhy, jak dále postupovat s revizemi.