Průmyslové právo v praxi (1. část)

Ing. Josef Zima

Každé materiální lidské dílo, tedy i každý výrobek, je sekundárním výsledkem lidské duševní činnosti. Od toho je odvozen i běžně užívaný termín duševní vlastnictví. Duševní vlastnictví je vlastnictví nemateriální, které je ale předpokladem pro každou výrobní i obchodní činnost.

Obor průmyslového práva spadá do práv k duševnímu vlastnictví. Jde o majetky nehmotné a práva k těmto nehmotným statkům. Tato práva vycházejí z přirozených práv osobnostních. Nehmotný statek je přirozeným vlastnictvím té osoby, jejíž kreativní duševní činností byl vytvořen. Je to v principu stejné jako právo k hmotnému předmětu, který jedinec vyrobí ze svého materiálu a na své náklady. Určitá obtíž je ovšem v tom, že nehmotný výrobek je pro svou nemateriální povahu obtížněji vymezitelný. Dokud není určitým způsobem definován, není jednoznačné ohraničení myšlenky. To je důvod, proč mají industriálně vyspělé společnosti již po staletí vždy vytvořen určitý právní systém, který se používá k regulaci nehmotných práv. V průmyslové a obchodní praxi mají značný význam především práva k výsledkům technické tvůrčí činnosti, tedy k technickým řešením. Ostatní druhy práv však mají také svůj strategický význam, jak je v dalším textu ukázáno.

Význam průmyslového práva není však pouze hospodářský, ale významně zasahuje i do mezinárodní politiky a hospodářských vztahů. Například podpis Dohody o obchodních vztazích mezi tehdejší vládou Československa a vládou USA z 12. dubna 1990 byl mj. podmíněn přijetím nového zákona č. 527/90 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. To tehdy souviselo s plněním podmínek pro udělení doložky nejvyšších výhod našemu státu. Význam této doložky pro náš zahraniční obchod a domácí průmysl je zřejmý.

Podle povahy předmětu ochrany lze technické řešení chránit patentem na vynález, užitným vzorem (někdy nazývaným malým patentem), průmyslovým vzorem (design výrobku), popř. topografií polovodičové součástky. V těchto případech je vždy podmínkou vzniku práva a jeho ochrany kvalifikovaná registrace. Jediným registračním místem v České republice je Úřad průmyslového vlastnictví (ÚPV) v Praze (Ant. Čermáka 2a, 160 68 Praha 6 – Bubeneč, http://www.upv.cz), který udělená práva k jednotlivým předmětům zapisuje do rejstříků. Dále do této kategorie také spadají předměty registraci nepodléhající, to jsou zejména know-how, zlepšovací návrhy a obchodní tajemství.

Práva na označení vyžadující registraci jsou především populární ochranné známky, dále označení původu a zeměpisná označení, registračním místem je opět ÚPV. Vedle toho ještě existují předměty nepodléhající zápisové povinnosti: obchodní jméno (firma), nezapsané označení a doménové jméno.

Jiná situace je u práv autorských a u práv souvisejících s právem autorským, která nepodléhají registraci. Vznik těchto práv je vázán na okamžik vytvoření autorského díla v jakékoliv smysly vnímatelné podobě. Autorské právo se vztahuje stejně tak na dílo jako celek, jakož i na jednotlivé části. V praxi je však třeba dát pozor na možný souběh práva autorského s právem průmyslovým. Rozumí se tím zejména patenty, průmyslové vzory a ochranné známky, jak bude uvedeno v dalším textu.

Průmyslové právo v minulosti

Podstatným principem při autorskoprávní, popř. průmyslověprávní ochraně je, že autorita státu zaručuje autorům, popř. původcům jejich majetková práva k jimi vytvořeným autorským dílům, popř. technickým řešením. Prostředkem k tomu je legislativní systém, který podmínky k ochraně definuje. Zjednodušeně lze mluvit o podmínkách zaručení monopolního postavení tvůrce k jeho nehmotnému dílu. Právo jedince je tak účinné proti všem ostatním subjektům.

Na malém historickém exkurzu lze nahlédnout alespoň do novodobých dějin tohoto oboru, které i při určitém zjednodušení odhalí některé principy a souvislosti: začátky průmyslové revoluce spadají do feudálních dob. Tehdy uděloval monopol na svém území osvícený panovník – feudál. I pro něho bylo hospodářskou výhodou, když na jím spravovaném území prosperovala řemeslná výroba. Tím lépe, když to byla výroba s novým výrobkem, majícím velkou přidanou hodnotou a velký obchodní potenciál. Například v Benátské republice byl v roce 1474 vyhlášen zákon o ochraně vynálezů. Ten dokonce motivoval k příchodu nových obyvatel: „... lidí z různých míst s nanejvýš důvtipnými mozky“, a poskytoval ochranu „... jimi vynalezeným dílům k nemalému užitku našeho státu“. Ochrana byla poskytována na deset let a sankce postihující porušovatele byla 100 dukátů a zničení zařízení. Tento tzv. Benátský zákon ve své době přispěl k rozvoji techniky v daném místě, což zjevně ještě umocnila motivace k imigraci schopných mozků do státu. Taková privilegia by totiž jinde nepožívali. Stejný jev lze vysledovat i v novodobých podmínkách rozvoje, jak bude později ukázáno.

Velmi pokrokový byl zákon O užitečných objevech a prostředcích na ochranu vlastnictví původců, který francouzské Národní shromáždění schválilo v roce 1790. Zde již byl zakotven princip, že v souladu s deklarací o lidských a občanských právech je myšlenka člověka jeho vlastnictvím. Zveřejněním vynálezecké myšlenky se vynález stal veřejným majetkem a vynálezce při splnění předepsaných podmínek byl odměněn – získal nárok na odměnu. Byla to tedy opět motivace k tvořivosti, a tím i stimulace k technickému pokroku. Tento zákon mj. opět obsahoval sankce postihující porušovatele práv.

Již na těchto historických příkladech jsou zřejmé dva základní atributy registrovaných průmyslových práv – teritorialita a časové omezení. Poskytnutý monopol a ochrana platí na území, kde je právo registrováno, a po omezenou dobu. Tak je zajištěno, že po určité době hájení je nové řešení volně využitelné všemi zájemci. To zpětně nutí toho, kdo monopol ztrácí, k novému úsilí o další, pokrokovější řešení a opětovné získání výsostného postavení. Takto působí průmyslové právo jako hnací motor technického pokroku dodnes.

Co se českých zemí v industriální historii týče, patřily v dualistickém rakousko-uherském státě k Předlitavsku, jehož právní řád byl ovlivňován západními, průmyslově nejrozvinutějšími zeměmi. Platil zde říšský zákon č. 30/1897, o ochraně vynálezů, přičemž tehdejší patentní úřad sídlil ve Vídni. Se vznikem Československa byl tento zákon bez podstatných změn transformován na zákon č. 305/1919 Sb., přičemž sídlem patentního úřadu byl Valdštejnský palác v Praze, budova, kde v současnosti sídlí Senát.