Provokativní otázky, provokativnější odpovědi (část 3b)

Provokativní otázky, provokativnější odpovědi (část 3b)
Víme vůbec, o čem hovoříme, když mluvíme o vyhrazených technických zařízeních?
Otázky související s VTZ a dále s podnikáním v elektrotechnice, odbornou způsobilostí v elektrotechnice a s projektováním elektrických zařízení

Ing. Jaroslav Melen,
soudní znalec v oboru bezpečnosti práce se specializací v elektrotechnice

Otázka 1

K čemu takové osvědčení je? A dodávám, když ani samo o sobě, i kdyby bylo vystaveno na podkladě řádně provedené zkoušky, se všemi náležitostmi (náležitosti podle vzoru Přílohy 3 k Vyhlášce) nedává tomu, kdo má při změně pracovního poměru pracovníka rozhodnout o rozsahu jeho zkoušky, popř. potvrdit platnost předloženého osvědčení i pro podmínky nového zaměstnavatele, věrohodný podklad k takovému rozhodnutí. Tou věrohodností myslím relevantní informaci o tom, co bylo skutečně předmětem zkoušky anebo přezkoušení. A i kdyby se to nějakým způsobem dověděl, zjistí, že rozhodně ve věci znalostí toho, co uvádí Vyhláška v § 14 odst. (1) písm. b), mu jej stejně nemůže uznat, neboť u nového zaměstnavatele nemohou vlastně existovat shodné podmínky jako u předchozího zaměstnavatele. Ve stejné situaci je i pracovník živnostenského úřadu při posuzování dokladů k vydání živnostenského listu.

Odpověď

K ničemu.

Otázka 2

Myslíš si, milý čtenáři, že znalost předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na elektrickém zařízení, tedy toho, jak se má každý elektrotechnik z hlediska ochrany svého života a zdraví chovat při činnosti jím vykonávané, může být odstupňována? Jinými slovy, ten, co má § 5, toho může znát a umět v tomto směru nejmíň, ten, co má § 6, víc, ten, kdo má § 7, ještě víc a teprve ten, kdo má § 8, už je tak znalý, že se mu při práci nemůže již nic stát, a dokonce může z tohoto pohledu řídit i jiné pracovníky?

Odpověď

Já to tak nevidím. Podle mne může být a také je odstupňována pouze znalost řemeslná, dovedná, která je posléze vyjádřena v zařazení pracovníka do příslušného stupně odměňování. A mám k tomu kromě svého názoru dva protiargumenty:

Argument první – právní
Je jím odst. (4) § 135 zákoníku práce, který říká: „Každý zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, popř. opomenutí při práci. Znalost předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních předpokladů zaměstnance. Zaměstnanec je zejména povinen:
a) účastnit se školení zajišťovaných zaměstnavatelem v zájmu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a podrobit se ověření jejich znalostí,
c) dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen, a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele,
e) dodržovat při práci stanovené pracovní postupy, …„

Argument druhý – citace z dosud platné ČSN 34 3100 čl. 15 – Práce s dohledem:
„… Při této práci odpovídají za dodržování bezpečnostních předpisů pracující.„

Vzpomeň si, milý čtenáři, na ustanovení čl. 161 a čl. 166 téže normy, kde se říká, že práce na elektrickém zařízení (nn i vn, vvn a zvn) bez napětí může konat jak osoba znalá, tak i osoba znalá s vyšší kvalifikací sama. Jinými slovy, platí, že obě takto odborně způsobilé osoby musí mít z hlediska bezpečnosti práce stejné znalosti! Někdo by mohl namítnout, ale máme přece druh prací (podle čl. 167 až 169), kdy nad osobou znalou musí být dohled nebo dokonce dozor. Ano, má pravdu, ale vzápětí kladu další otázku.

Otázka 3

Jestliže dohled, tedy v době, kdy již tam dohled není, a on tam také nemusí po celou dobu výkonu práce přece být, je, či není osoba znalá natolik odborně způsobilá, že ji tam můžeme v tu chvíli nechat pracovat samu?

Odpověď

Ano, je způsobilá. A proto ji samu pracovat necháváme, neboť já tvrdím, že stále musí znát bezpečnostní předpisy i požadavky zaměstnavatele k zajištění BOZP při práci na elektrickém zařízení, lhostejno, zda pracuje sama nebo pod dohledem, a že za jejich dodržování stále odpovídá, jak uvedená norma naznačuje a zákoník práce ukládá. Stejně je tomu při práci pod dozorem, kdy musí znát opět to samé, neboť přítomnost dozorující osoby z pracujícího odpovědnost nesnímá, třebaže to nesprávná formulace definice práce pod dozorem podle čl. 16 ČSN 34 3100 připouští (říká se tam, že osoba pověřená dozorem je odpovědná za dodržování bezpečnostních předpisů). Já tvrdím, že je to špatně! Z pracujícího nemůže být jeho povinnost sejmuta, neboť mu takovou povinnost uložil zákon – zákoník práce v § 73 odst. (1) písm. c) stejně tak jako § 135 odst. (4) písm. c). Ten, kdo vykonává dozor, musí odpovídat za kontrolu dodržování bezpečnostních předpisů, jinak by to znamenalo, že by si pracující mohl dělat, co by chtěl; a to je absurdní.

Otázka 4

Nejdříve citace § 12 odst. (4) Vyhlášky: „Organizace, která pověřuje více než dva pracovníky činností vyžadující kvalifikaci nejméně podle § 5, musí zajistit, aby alespoň jeden z nich měl kvalifikaci podle § 7. Pro vedení všech pracovníků s kvalifikací nejméně podle § 5 je organizace povinna ustanovit vedoucího, popřípadě i jeho zástupce. Tito pracovníci musí mít kvalifikaci podle § 8.„ Myslíš si, milý čtenáři, že fyzická osoba, která byla propuštěna ze zaměstnání a chce začít podnikat – sehnala si tři elektrikáře (jednoho z nich i s § 7), dala si žádost na pracovní úřad, že shání elektrikáře s § 8, aby si „pořídila„ ještě čtvrtého (když nebude pro všechny čtyři mít práci), a do doby, než jej sežene, anebo než z toho, co má „jen„ § 7, udělá „osmičkáře„, nebude podnikat?

Odpověď

Nebude. Nebude podnikat proto, že mu ITI Praha (Institut technické inspekce) na základě toho, že nemá „osmičkáře„, nevydá oprávnění a živnostenský úřad zase živnostenský list a navíc jeho žádost ani nepřijme, neboť se ještě podnikatelem ani nestal! Výsledkem bude, že náš potenciální podnikatel tak posílí armádu nezaměstnaných.

Otázka 5

Představ si, milý čtenáři, další situaci, kdy podnikatel splňoval výše citovaný požadavek Vyhlášky, od ITI Praha získal oprávnění a od živnostenského úřadu živnostenský list a již podniká. Co udělá takový podnikatel v okamžiku, kdy skončí, lhostejno z jakého důvodu, pracovní poměr „osmičkáře„? Přestane podnikat?

Odpověď

Ani náhodou. Bude podnikat dál.

Otázka 6

Co může udělat IBP, když „navštíví“ tohoto podnikatele?

Odpověď

Ano, správně, může mu za objektivní porušení § 12 odst. (4) Vyhlášky uložit podle § 6 odst. (2) písm. b) zákona o SOD sankci (pokutu až do 500 000ými slovy, v dnešní době by se dalo ustanovení § 12 odst. (4) Vyhlášky chápat:
a) pro ty, kteří chtějí začít podnikat, jako stimulační pro nepodnikání,
b) pro ty, co již podnikají, jako nástroj „aktivní politiky zaměstnanosti„ a současně jako nástroj pro snižování produktivity práce.

Navíc náplň zkoušek stejně tak jako pravidelného přezkušování nemá nic společného s ověřováním schopností zkoušeného pracovat samostatně. Definici samostatné činnosti Vyhláška stejně tak jako ČSN 34 3100 neuváděla a dnes ani ČSN EN 50110-1 neuvádí. Neuvádí ji proto, že považuje osobu znalou automaticky za toho, kdo je díky odpovídajícímu vzdělání a praxi schopen: „… vyhnout se nebezpečí, které elektřina může způsobit„ (viz definice v čl. 3.2.3 této normy). Za daleko závažnější pokládám skutečnost, že takovéto zkoušky stejně tak jako pravidelné přezkušování nejsou a ani nemohou být ověřením schopností někoho nebo něco (dodavatelskou činnost nebo provoz) řídit. Takováto schopnost je spojena nejen s morálně volními vlastnostmi konkrétního člověka, a tak současně nemůže být ověřována a deklarována nějakou z tohoto pohledu neodbornou komisí. Od toho mají zaměstnavatelé příslušné různě nazývané odborné útvary (personální odbory, útvary lidských zdrojů) a tam k tomuto účelu vzdělané a školené zaměstnance. To, zda je někdo schopen řídit co do jistého počtu osob pracovní kolektiv, musí a může posoudit a o tom rozhodnout jen jeho zaměstnavatel. Osvědčení odborné způsobilosti toho není zárukou a sám jeho vzor to přiznává, když říká: „… vykonal dnešního dne s úspěchem zkoušku podle § … vyhl. č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice … a může být pověřen: …„ Znamená to, že na to Vyhlášku nepotřebujeme.

Otázka 7 – závěrečná

Nesupluje Vyhláška to, co říká zákoník práce? Jinými slovy, zda se „nevytlouká klín klínem„?

Co chce zákoník práce na zaměstnancích?

• Podle § 73 odst. (1) písm. c) – dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni.

• Podle § 135 Práva a povinnosti zaměstnanců – dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci. Znalost předpisů a požadavků zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je nedílnou a trvalou součástí kvalifikačních předpokladů zaměstnance.
  Zaměstnanec je zejména povinen:
  a) účastnit se školení zajišťovaných zaměstnavatelem v zájmu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a podrobit se ověření jejich znalostí,
  c) dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen, a řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele.

• Péče o kvalifikaci zaměstnanců a její zvyšování (§ 141a) – zaměstnanec je povinen prohlubovat si soustavně kvalifikaci k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě; prohlubováním kvalifikace se rozumí též její udržování a obnovování. Zaměstnavatel je oprávněn uložit zaměstnanci účast na školení k prohloubení kvalifikace.

Má zkušenost jako lektora na těchto školeních je tristní. Z mého okruhu působnosti neznám případ, že by byl zaměstnanec na školení vyslán zaměstnavatelem, tedy bylo mu to uloženo jako povinnost. Vždy jde o případy, kdy zaměstnanec projevil osobní zájem a bylo mu to, mnohde „milostivě“, umožněno. Každý zaměstnanec by si měl být vědom, a zákoník práce to jasně pojmenovává, toho, že znalost elektrotechnických norem (norem majících bezprostřední vztah k jím vykonávané činnosti, a to nejen těch jejich ustanovení, ve kterých jde, jak jsem uvedl výše, o otázky ochrany života a zdraví) – dnes se jim začíná říkat „pravidla pro elektrotechniku„, je nedílnou součástí jeho odborné kvalifikace. Kvalifikace, která nutně musí navazovat na to, co se naučil v učilišti nebo v odborné škole, kvalifikace, se kterou vstupuje na trh práce, anebo se tam chce udržet. Tím neříkám, že naše školství (na základě osobní zkušenosti ani vysokoškolské) nemá v tomto směru co dohánět. Představa, že jeho nedostatky v tomto směru napraví Vyhláška, ať v jakkoliv změněné podobě, je představa nejen naivní, ale hlavně nesystémová. Ministerstvo školství, i když není jediným subjektem zřizujícím vzdělávací instituce, by si rovněž mělo uvědomit svou úlohu v této oblasti. Aby mně bylo správně rozuměno, mohu položit další otázku: Jaká kritéria (mimo § 11 odst. (3) Vyhlášky) platí např. pro přijímání mistrů odborného výcviku na odborná učiliště? Jestli nějaká, rozhodně za ně nelze pokládat to, zda zájemce o takovéto místo má „padesátku„. Stačí se podívat, kdo na odborných učilištích učí. Jsou mezi nimi i ti, kteří podnikání v elekrooboru z rozličných důvodů opustili a které na odborných seminářích pořádaných různými vzdělávacími subjekty nebylo někdy ani vidět, ale „padesátku„ měli!

Co chce zákoník práce na zaměstnavatelích?

• Podle § 133 odst. (1) písm. e) – zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich kvalifikační předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jejich práce a pracoviště; pravidelně ověřovat jejich znalost a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.

Je na místě uvést, co představují zmíněné pojmy předpoklady a požadavky. Předpokladem k výkonu elektroprofese je dosažení určitého stupně vzdělání v oboru (viz Příloha 2 k Vyhlášce) a minimální doby praxe (viz Příloha 1 k Vyhlášce). Mezi požadavky pro řádný výkon práce je podle mého názoru třeba nezbytně počítat znalosti technických norem, které neupravují výlučně jen otázky týkající se ochrany života a zdraví. Zaměstnavatelé se podle mého názoru dosud spokojují pouze s předpoklady svých zaměstnanců pro výkon sjednaného druhu práce (vzdělání, praxe a „mít padesátku„) a zanedbávají, snad z neznalosti rozlišení obsahu těchto pojmů, pravomoc klást na své zaměstnance požadavky pro řádný výkon práce. Stačí se podívat do obsahu pracovních smluv. Podle mého názoru nevyužívají nástroje, které jim zákoník práce v tomto směru dává. Konkrétně připomínám ustanovení § 28: „Před uzavřením pracovní smlouvy je zaměstnavatel povinen seznámit zaměstnance s právy a povinnostmi, které by pro něho z pracovní smlouvy vyplynuly … „ a dále ustanovení § 29 odst. (2): „Mimoto lze v pracovní smlouvě dohodnout další podmínky, na kterých mají účastníci zájem.„ Nakonec i to, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci podle § 46 odst. (1) písm. e) zákoníku práce výpověď mj. i tehdy, když nesplňuje bez jeho zavinění požadavky pro řádný výkon práce. Nebude snad nikdo pochybovat o tom, že by neměl mít zaměstnavatel zájem na tom, aby jeho zaměstnanci měli i znalosti elektrotechnických norem majících bezprostřední vztah k jejich činnosti podle pracovní smlouvy.

Navrhované schéma vzájemných vazeb a kompetencí

Doposud jsem mluvil o zaměstnancích. Je třeba ale zdůraznit, že od doby vydání Vyhlášky se situace podstatně změnila. Máme zde i osoby samostatně výdělečně činné – podnikající fyzické osoby. S nimi Vyhláška logicky nepočítala. V zájmu každé takovéto osoby by mělo být stejně tak jako v zájmu každého zaměstnance, aby si dosavadní odbornou úroveň nejen udržoval a obnovoval, ba co víc, aby ji prohluboval. Prohluboval proto, aby byl konkurenceschopný, a navíc pro něj platí, že ač je dnes na podnikatelském trhu, zítra může být na trhu práce. Jenomže pro to nejsou státem vytvořeny absolutně žádné podmínky, natož stimuly na těchto osobách nezávislé. Pokud jde o podmínky, platí, že tito se, když už projeví zájem si odbornou způsobilost v elektrotechnice udržet (ač živnostenské úřady po vydání živnostenského listu si „umyly ruce„ a dál je to nezajímá), musí doprošovat, kdo jim „udělá padesátku„. Co se týče stimulů, mám na mysli absenci skutečných profesních sdružení a jim odpovídajících nástrojů. To je otázka jiná. A bylo by podle mého názoru na těchto osobách samotných, aby si taková profesní sdružení samy vytvořily. V žádném případě nepléduji (přimlouvat se – pozn. red.) pro povinné členství v takových sdruženích. Ta musí být založena na dobrovolné bázi a sami jejich členové se musí na jejich náplni a fungování podílet. Dokud si to neuvědomí, je to jen jejich škoda. Aby mně bylo rozuměno, i v takovémto sektoru musí platit stejná pravidla pro udržování, obnovování a prohlubování odborné způsobilosti. Zde je role státu podle mého názoru nezastupitelná v tom, že by jeho prvotním zájmem mělo být, aby ČR na trhu EU uspěla i v tomto směru.

To, co jsem uvedl, v žádném případě nenapraví byť sebelépe a sebepečlivěji vypracované „znalostní standardy„. Matematik by řekl, že to je podmínka nutná, nikoliv dostačující. Tak otázka nestojí. Věc potřebuje systémovou změnu. Jestliže jsem se zmínil o nezastupitelné úloze státu, neznamená to, že by to měl být on, kdo by v záležitostech odborných způsobilostí (nejen v elektrotechnice) měl rozhodovat prostřednictvím jakkoliv pojmenované organizace. Stát pro systémovou změnu musí vytvořit podmínky.

Jaké jsou výchozí rozhodovací pozice?

1. Stát se musí prioritně rozhodnout, zda chce a má zájem prohlubovat odbornou způsobilost svých občanů, ať ji uplatňují v závislé nebo v nezávislé činnosti, nebo zda věc nechá v mylné představě, že to za něj vyřeší trh, a to nejen práce, živelnosti.

2. V případě, že má zájem sehrát aktivní roli, musí systémovými nástroji respektovat, že existují osoby, které vykonávají činnost na elektrických zařízeních jak v závislé, tak i v nezávislé činnosti, a všem musí vytvořit stejné a systémové podmínky k tomu, aby svou odbornou způsobilost mohli nejen udržovat, ale i prohlubovat, a stejně tak transparentní podmínky pro její ověřování.

Z čeho by bylo možné a nutné vycházet?

1. Z připravovaného zákona o inspekci práce – a z nutnosti naplnit Zásady vnitrostátní politiky podle Části II Úmluvy MOP č. 155, o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí – viz vyhláška č. 20/1989 Sb.

2. Z existence současných orgánů dozoru (ČÚBP a IBP) a z nutnosti posílení do této doby absentující role státu v této oblasti. Nezanedbatelně z toho, že se inspektoři inspekce práce, jak má být nynější dozor transformován (viz vládní návrh zákona o inspekci práce), musí na celoživotním vzdělávání (nejen sebe sama) podílet, a to ze zákona.

3. Z toho, že není možné, aby inspektor inspekce práce mohl (podle uvedeného vládního návrhu zákona o inspekci práce – viz jeho § 3) kontrolovat dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů mj. k zajištění bezpečnosti provozu technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví a právních předpisů o bezpečnosti provozu vyhrazených technických zařízení a přitom byl ze zákona možným laikem v oboru technických zařízení se zvýšenou mírou ohrožení života a zdraví stejně tak jako v oboru VTZ. Jako důkaz toho, že tomu tak má být, cituji z § 5 odst. (1) vládního návrhu zákona o inspekci práce:
   „(1) Inspektorát
   k) poskytuje zaměstnavatelům a zaměstnancům bezúplatně základní informace a poradenství týkající se ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek, „
   Oproti tomu, co dosud platilo (viz ustanovení § 4 zákona o SOD) zákon č. 174/1968 Sb., v platném znění:
   „Inspektoráty bezpečnosti práce
   g) poskytují bezplatně poradenství zaměstnavatelům a pracovníkům, jak vyhovět předpisům k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení.„

4. Z existence národního akreditačního orgánu ČR (ČIA, Českého institutu pro akreditaci, o. p. s. Praha 1, Opletalova 41) a z nutnosti zajistit vydávání dokumentu o odborné způsobilosti podle pravidel certifikačního systému, dokumentu požívajícího (na podkladě veřejné listiny) přiměřené důvěry toho, že osoba vlastnící takovýto doklad je způsobilá vykonávat konkrétní činnosti v něm specifikované. Stejně tak jako z existence ČSN EN ISO/IEC 17024 – Posuzování shody – Všeobecné požadavky na orgány pro certifikaci osob.

5. Z existence mnoha podnikatelských subjektů poskytujících služby v oblasti vzdělávání a z nutnosti vytvořit subjekty, které by byly autorizovány pro vzdělávací činnost (oblast celoživotního vzdělávání), přičemž by vznikly (pro každý obor VTZ po jednom v Čechách a na Moravě) konkurenční podmínky nikoliv mezi těmito subjekty, ale v nabídce lektorů na nich nezávislých a pro ně pracujících.

Co by bylo třeba udělat v legislativní oblasti?

1. Dopracovat v tomto směru návrh zákona o inspekci práce.
2. Návrh zákona o inspekci práce změnit se záměrem dát orgánům dozoru pravomoc k výkonu dozoru nad subjekty:
   a) autorizovanými pro vzdělávací činnosti,
   b) autorizovanými k ověřování odborných způsobilosti.
3. Naplnit zmocnění pro Vládu ČR podle § 134b zákoníku práce – Zvláštní odborná způsobilost, v těchto a dále uvedených intencích.
4. Promítnout dopady na školský a živnostenský zákon.

Co by to podle mého názoru v konečném důsledku znamenalo?

1. Vytvořil by se právní rámec pro udržování a zvyšování odborné úrovně osob činných v oboru VTZ a rovněž účinný nástroj pro zvyšování odborné úrovně inspektorů inspekce práce.

2. Lektorská činnost pro subjekty poskytující služby v oblasti vzdělávání by dostala jasně zákonem vymezený rámec a pravidla.

3. Z Osvědčení odborné způsobilosti by se stal Certifikát odborné způsobilosti, a to nejen změnou názvu.

4. Takovýto certifikát by měl statut veřejné listiny. To by ve svém důsledku znamenalo, že např. v Aši nebude nikterak zpochybnitelný vystavený certifikát odborné způsobilosti jen proto, že byl vydán v Ostravě.

5. Vznik autorizovaných certifikačních subjektů (na státu přímo nezávislých), které budou akreditovány nejen k ověřování odborných způsobilostí, ale také ke vzdělávací činnosti v rámci celoživotního vzdělávání.

6. Akreditačním orgánem pro subjekty, které by byly autorizovány pro vzdělávací činnosti by bylo, resp. mělo být Ministerstvo školství ČR (MŠ).

7. Akreditační orgán (ČIA) pro subjekty, které by byly jím autorizovány pro ověřování odborných způsobilostí, by byl ve výkonu své činnosti na státu nezávislý s transparentním systémem a nástroji ke kontrole jím certifikovaných subjektů. Akreditační orgán by současně podléhal přímému výkonu kontroly subjektem pro ten účel státem pověřeným (ČÚBP – podle vládního návrhu zákona o inspekci práce Státní úřad inspekce práce).

8. Certifikační subjekty autorizované pro vzdělávací činnosti by podléhaly výkonu kontroly MŠ a výkonu dozoru subjektem pro ten účel státem pověřeným (IBP – podle vládního návrhu zákona o inspekci práce oblastní inspektoráty práce). ČÚBP by v případě jeho negativního výsledku podával návrh na odnětí nebo omezení autorizace akreditačnímu orgánu, tj. MŠ.

9. Certifikační subjekty autorizované pro ověřování odborných způsobilostí by podléhaly výkonu dozoru subjektem pro ten účel státem pověřeným (IBP – oblastní inspektoráty práce). Subjekt pověřený výkonem dozoru by v případě jeho negativního výsledku podával (prostřednictvím ČÚBP – Státního úřadu inspekce práce) rovněž návrhy na odnětí nebo omezení autorizace akreditačnímu orgánu, tj. ČIA.

10. Zmíněné certifikační subjekty by nabízely služby (nikoliv že „udělají padesátku„), tj. služby, které by byly určované a transparentní stejně tak jako činnost jejich akreditačních orgánů.

Pokračování příště na téma: Jak je to s projektováním elektrických zařízení?