Provokativní otázky, provokativnější odpovědi (část 1.)

elektrotechnické fórum

Provokativní otázky, provokativnější odpovědi (část 1.)
Víme vůbec, o čem hovoříme, když mluvíme o vyhrazených technických zařízeních?

Otázky související s VTZ a dále s podnikáním v elektrotechnice, odbornou způsobilostí v elektrotechnice a projektováním elektrických zařízení

Ing. Jaroslav Melen,
soudní znalec v oboru elektrotechniky

Stále častěji se nejrůznější organizace, právnické i fyzické podnikající osoby a provozovatelé technických zařízení – víceméně donuceni okolnostmi – ptají, jakým způsobem je vlastně dnes ze strany státu zajišťována péče o bezpečnost práce a kam se poděl bývalý tlak na oblast odborného technického dozoru. V této souvislosti také mnozí z nich vznášejí dotazy, které státní orgány jsou k čemu kompetentní a proč vlastně vůbec mezi nimi a samotnou praxí zeje tak nepřekonatelná propast.

Současná situace v oboru státního odborného dozoru (SOD) je tak nepřehledná, že se ztrácí povědomí o jeho původním účelu, cílech a kompetencích. Množství otázek jednotlivých provozovatelů odpovídá malé transparentnosti problematiky, ale neznamená to, že většina z nich nemá svou logiku a opodstatnění. Tento stav mimo jiné odpovídá i přelomové době, kterou celospolečensky prožíváme. Je zřejmé, že skončila fáze, na jejímž počátku byly, počínaje vyhláškou 50/1978 a konče přesným zněním norem, původně i kvalitní záměry a koncepce; ta se však za desítky let již přežila. Technická i legislativní úroveň společnosti je dnes již dál a například mnohé léta používané pojmy se vzdálily svému původnímu významu nebo neodpovídají praxi.

Poslední dvě až tři desítky let trvající období donucovacího tlaku na „bezpečnost práce„ a systém v podstatě represivního, všemocného dozorového orgánu – ČÚBP, jehož vykonavatelé mohli v průmyslových podnicích sázet pokuty na potkání a téměř za cokoliv, technicky i historicky vyčpěly. Stejně tak systém technické normy, snažící se dopodrobna a na centimetr řešit snad každou provozní situaci. Mnohý technik, např. energetik podniku, si jistě pamatuje, jaké to bylo „rodeo„, když do fabriky nečekaně vtrhli „íbépáci„ – než inspektor IBP rázným krokem šerifa došel od vrátnice do jeho kanceláře v prvním patře, „napařil„ a do notesu zapsal nejméně pět pokut. A to byl pouze začátek celodenního popotahování nebohého energetika!

Represivní způsob „donucování k bezpečnosti„ se měl stát počátkem 90. let dvacátého století minulostí a měl na něj navázat jiný, k požadované bezpečnosti vedoucí osobnější systém, který by pramenil nikoliv ze strachu z pokuty, ale ze zákonné povinnosti a zodpovědnosti každého provozovatele. Snahu o zákonnost logicky měly nastolit a zastřešovat státní orgány. Skutečně účinný model však doposud nalezen a ustanoven nebyl, dřívější systém jiným, výkonnějším také nahrazen nebyl. Současný stav problematiky SOD je vlivem polovičaté práce především státních institucí v podstatě ohlodaným paskvilem původních koncepcí s více nebo méně fungujícími setrvačnostmi.

Jaký model je tedy dnes vlastně funkční? Jaký je nyní v ČR ustanoven systém institucí dozoru nad bezpečností technických zařízení?

zákony České republiky vydává Parlament ČR – nejvyšší orgán zákonodárné moci,
správní funkci státu představuje Vláda ČR – nejvyšší orgán výkonné moci; vláda je oprávněna ke všem zákonům vydávat nařízení vlády (NV),
vládě podléhají orgány spravující stát, tedy orgány státní správy:
- ústřední orgány státní správy (ministerstva, některé úřady – báňský, statistický, katastrální apod., Komise pro cenné papíry, Správa státních hmotných rezerv apod.),
- ostatní orgány státní správy,
- krajské a okresní (pozn.: okresní koncem letošního roku zaniknou), městské a obecní úřady.

Právní síla: ústavní zákony – zákony – vyhlášky ústředních orgánů státní správy – nařízení krajských a okresních úřadů – vyhlášky obcí.

Český úřad bezpečnosti práce
Český úřad bezpečnosti práce (ČÚBP) není od roku 1990 ústředním orgánem! Je orgánem státní správy a je podřízen Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR (?!). Řídí činnost inspektorátů bezpečnosti práce (IBP) a organizací státního odborného dozoru (SOD), podílí se na výzkumu v úseku bezpečnosti práce a technických zařízení, rozhoduje o odvoláních proti opatřením inspektorátů bezpečnosti práce a plní úkoly státního odborného dozoru v případech, v nichž si to ze zvlášť důležitých celospolečenských důvodů vyhradí. V čele úřadu je předseda, kterého jmenuje a odvolává ministr práce a sociálních věcí.

V návaznosti na přijetí zákona č. 575/1990 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy ČR, rozhodl předseda ČÚBP o zřízení Institutu technické inspekce Praha (dále ITI Praha), a to ke dni 1. 4. 1991.

Zákonem č. 124/2000 Sb. (zákon o SOD), kterým se mění zákon č. 174/1968 Sb. byly rozšířeny kompetence inspektorátů bezpečnosti práce o poskytování bezplatného poradenství zaměstnavatelům a pracovníkům v otázkách, jak vyhovět předpisům k zajištění bezpečnosti práce a technických zařízení.

ITI Praha
Institut technické inspekce Praha (ITI Praha) je organizací státního odborného dozoru (SOD) nad bezpečností vyhrazených technických zařízení s působností, úkoly a oprávněními danými zákonem č. 174/1968 Sb. (124/2000 Sb.), o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, ve znění pozdějších předpisů. Zřizovatelem ITI Praha podle tohoto zákona je Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR. Za prováděné činnosti jsou na základě vyhlášky MPSV č. 398/2001 Sb. z 24. října 2001 účtovány poplatky.

Vyhrazenými technickými zařízeními jsou:

elektrická zařízení,
jaderná zařízení,
plynová zařízení,
tlaková zařízení,
zdvihací zařízení.

Česká obchodní inspekce
Česká obchodní inspekce (ČOI) není orgánem SOD! Je orgánem státní správy podřízeným Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR; člení se na ústřední inspektorát a jemu podřízené inspektoráty. ČOI kontroluje právnické a fyzické osoby prodávající výrobky a zboží na vnitřním trhu nebo je tam dodávající, dále poskytující služby nebo vyvíjející jinou podobnou činnost na vnitřním trhu nebo poskytující spotřebitelský úvěr, jestliže podle zvláštních právních předpisů nevykonává dozor jiný správní úřad (zákon č. 64/1986 Sb., o ČOI).

Co by mělo provozovatele technického zařízení mít k tomu, aby se o své zařízení z hlediska bezpečnosti jeho provozu staral a pečoval o ně i preventivně? Pouhé ustanovení institucí státem to určitě není, systém represí také ne. Technická inspekce by měla být službou, kterou by si provozovatel, hnán obecnou zákonnou povinností, mohl koupit, aby se vyhnul jiným, pro něj ekonomicky mnohem nevýhodnějším postihům.

Autor následujícího článku (1. dílu čtyřdílného seriálu) klade některé otázky, které provozovatelům pomohou orientovat se v problematice SOD, a rovněž jim napoví, jak si na ně odpovědět.

(Redakce ELEKTRO)

Úvod

Podle (1) § 7b zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, v platném znění (dále jen zákon o SOD) mělo Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR vyhláškou mj. stanovit, která technická zařízení v působnosti orgánů a organizací státního odborného dozoru se považují za vyhrazená (dále jen VTZ), a zároveň určit jejich zařazení do tříd, popř. skupin. To se do dneška nestalo, a zcela logicky se proto na jeho hlavu snáší vlna kritiky. Nejsem přesvědčen o tom, že je to kritika absolutně opodstatněná.

Předkládám v tomto prvním příspěvku elektrotechnické veřejnosti základní otázky s mým názorem v podobě odpovědí na ně, a to se záměrem začít hovořit o záležitosti VTZ a s ní spojených otázkách věcně a bez emocí, jež bývají spojeny s partikulárními zájmy těch či oněch aktérů v tomto oboru.

V dalších příspěvcích se budu věnovat těmto okruhům otázek:

podnikání v elektrotechnice,
odborná způsobilost v elektrotechnice,
projektování elektrických zařízení,

vždy ve spojení s pohledem na roli státu, jakou hraje dnes a jakou by měl a naproti tomu rozhodně neměl hrát, a dále na to, co by bylo třeba podle mého názoru v dané věci učinit.

Jak je to vlastně s VTZ?

Citovaný zákon o SOD v § 6b v 1. odstavci (ten byl do původního znění zákona o SOD vložen novelou provedenou zákonem č. 124/2000 Sb.) říká, že vyhrazenými technickými zařízeními jsou zařízení se zvýšenou mírou ohrožení zdraví a bezpečnosti osob a majetku, která podléhají dozoru podle tohoto zákona. A dodává, že to jsou technická zařízení mj. i elektrická.

Otázka 1
Víme vůbec, co si máme skutečně představit pod pojmem elektrická zařízení? Jsou to elektrické instalace v budovách, nebo na ně připojovaná technická zařízení (strojních zařízení, zdvihacích zařízení, zařízení pro plynulou dopravu nákladů, průmyslových robotů apod.) s nezbytným elektrickým vybavením? Jsou to také elektrická zařízení v energetice, jakými jsou např. vedení všeho druhu, rozvodny vn, vvn a zvn apod.? Popřípadě vše dohromady?

Odpověď
V tomto případě je jednoduchá. Jsem přesvědčen, že jsou to všechna uvedená zařízení.

Otázka 2
Víme vůbec, co se rozumí termínem „ohrožení“?

Odpověď
Myslím si, že to dnes po změně kapitoly 5 ČSN 33 1500 již víme. Tedy není to jen možnost zranění nebo škody na zdraví působením elektrické energie (elektrického proudu nebo napětí nebo jevů vyvolaných účinky elektřiny) z elektrického zařízení (electrical installation) za stanovených podmínek jeho provozu (zkráceně jej nazýváme elektrické riziko – electrical hazard). Dále v to počítáme při stejném působení i ohrožení užitkových zvířat nebo majetku a okolního prostředí a nebo i snížení úrovně požární bezpečnosti z hlediska možného vzniku požáru, opět působením proudu, napětí nebo jevy vyvolanými účinky elektřiny.

Víme již, že jde o všechna nebezpečí, která mohou být elektrickými instalacemi a na ně připojovanými již zmíněnými technickými zařízeními způsobována. Myšlena jsou nebezpečí neelektrického charakteru (non-electrical danger), která mohou být následkem nedostatečné nebo vadné funkce elektrického vybavení samotné instalace (vybavení souvisejícího s bezpečným provozem jí samé a/nebo provozem jí napájených zařízení, např. zařízení pro nouzové vypnutí, blokovací opatření, hlásičů mezních stavů, chráničů apod.) nebo na ně připojovaných technických zařízení.

To proto, že dnes již konečně i v technické normách pro výchozí nebo i pravidelné revize se uznává, že bezpečnost technických zařízení připojovaných na elektrickou instalaci budov, která je zajišťovaná elektrickými předměty a/nebo sestavou vzájemně spojených elektrických předmětů s koordinovanými charakteristikami, musí být rovněž ověřována z pohledu toho, zda osoby a majetek jsou přiměřeně chráněny před uvedenými nebezpečími neelektrického charakteru, která mohou tato zařízení způsobovat v důsledku jeho nedostatečné nebo vadné funkce. Nic na tom nemění skutečnost, že toto ověření spadá do povinností zaměstnavatele na úseku prevence rizik (viz § 132a zákoníku práce, v platném znění), a není proto již předem výlučnou věcí revizního technika elektro.

Pokud jde o elektrická zařízení v energetice, zde je situace trochu odlišná. Bude tu i ono „elektrické ohrožení“, stejně tak i nebezpečí neelektrického charakteru, která mohou tato zařízení způsobovat v důsledku jeho nedostatečné nebo vadné funkce. Navíc zde však přibude s tím spojená otázka spolehlivého provozu elektrizační soustavy ČR s nezanedbatelným ohledem na provoz v rámci propojených elektrizačních soustav.

Resumé
Již na tomto místě je zřejmé, že pohledy na „ohrožení“ mohou být a jsou různé a klasifikace VTZ do podoby tříd a skupin nemůže být výlučnou záležitostí MPSV jen proto, že dostalo podle kompetenčního zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných orgánů státní správy ČR, do vínku otázky bezpečnosti práce. Vždyť spolehlivý provoz elektrizační soustavy nezahrnuje jen bezpečnost práce, a nikdo snad nebude pochybovat o tom, že jeho narušením (třeba až do podoby „black out„) nedojde k „ohrožení“, byť toto ohrožení má zcela jinou dimenzi.

Bylo-li by řečeno, že ohrožení je elektrickým zařízením vlastní ze samé jejich fyzikální podstaty, jsem přesvědčen, že nejde ani o „základní“ ohrožení, natož o ohrožení zvýšené! Prostě u těchto technických zařízení je nutné počítat s tím, že jsou pro fyzikální podstatu, na jejímž základě fungují, elektrickým nebezpečím, ale vždy jen za situací, které jsou na nich samých nezávislé, situací, které vyvolá jejich uživatel – ať již svou činností, jakou je neodborná obsluha, nebo činností (popř. nečinností) charakteru jejich údržby, popř. jsou vyvolány přírodními vlivy na člověku nezávislými (bouřky apod.). Důkaz bude zřejmý z příkladů.

Co se týče instalací, musí být podrobeny výchozí revizi, v jejímž závěru – ve výchozí revizní zprávě, musí být konstatováno, zda je elektrické zařízení – POZOR! správně elektrická instalace, z hlediska bezpečnosti schopna provozu. Jinými slovy, správně provedená a zrevidovaná instalace nemůže být sama o sobě zdrojem jakéhokoliv nebezpečí.

Pokud jde o technická zařízení připojovaná na elektrickou instalaci nejen budov, je nutné mluvit o výrobcích. A tady je známo, že ta mohou a musejí být uváděna na trh a do oběhu jen jako výrobky bezpečné – viz zákon č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků a o změně některých zákonů (zákon o obecné bezpečnosti výrobků).

Ohledně elektrická zařízení v energetice platí obdoba toho, co již bylo uvedeno. Nechávám v této chvíli stranou zmatek v ČSN, kdy podle ČSN 33 1500 (díky změně 2), ač jsme zavedli do soustavy našich technických norem EN 50110-1 (sleduj čl. 5.3.3.1 ČSN EN 50110-1), vykonávat pravidelné revize není nutné. O otázkách revizí se zmíním v dalším pokračování tohoto seriálu.

Co to znamená? Znamená to podle mne jediné: elektrická zařízení (ve všech zmíněných podobách a jejich variantách), jako jsou elektrické instalace i technická zařízení na ně připojovaná, nemohou, při splnění již uvedených požadavků, představovat v okamžiku uvádění do provozu (u výrobků v okamžiku uvedení na trh a do oběhu) žádné ohrožení, natož ohrožení zvýšené.

Kdy se tedy mohou projevit jako zařízení ohrožující? Jedině tehdy:

a) budou-li neodborně, tj. v rozporu s průvodní dokumentací výrobce (návody k obsluze), obsluhována, nebo

b) budou-li na nich prováděny úkony údržby (úkony, při kterých se vyskytují nebezpečí zranění způsobená elektřinou – injury electrical) v rozporu s pracovními postupy, které vycházejí z průvodní dokumentace výrobce nebo z místních provozních a bezpečnostních předpisů zaměstnavatele, nebo

c) nebudou-li provozována a udržována podle průvodní dokumentace výrobce nebo podle místních provozních a bezpečnostních předpisů jejich provozovatele, a budou proto zdrojem elektrického i neelektrického nebezpečí, popř. vlivem toho nezaručí spolehlivý provoz sebe sama či instalací zařízení jimi napájených.

Otázka 3
Víme vůbec, co si máme představit pod pojmem „zvýšená míra ohrožení“?

Odpověď
Podle mého názoru nelze ohrožení lidského života nebo zdraví, stejně tak jako snížení úrovně požární bezpečnosti, popř. nedostatečnost nebo vadnost funkce elektrického zařízení, hodnotit jako „menší, malé, větší a ještě větší“. Není proto možné hovořit ani o zvýšené míře ohrožení. Jediné, co lze s ohrožením spojovat a hodnotit, jsou následky takového ohrožení.

V případě ohrožení lidského života nebo zdraví jím je smrt nebo „jen„ zranění způsobené elektřinou. Co se týče úrovně požární bezpečnosti, je to obdobné, stejně tak jako u vadnosti funkce. Zase lze hodnotit jen jejich dopad. To už jsem však někde jinde.

Následky takového ohrožení nemohou být směrodatné pro to, jak je třeba se k elektrickým zařízením chovat z pohledu jejich údržby. Pak ale nevidím důvod, proč mluvit o VTZ a spojovat s nimi mj. jen elektrická zařízení. Nebo si snad máme myslet, že zranění ruční motorovou pilou představuje „menší“ ohrožení, nebo že neudržovaný motorový vozík je také menším zdrojem ohrožení?

V Německu, a to v zákoně o technických pracovních prostředcích – zákon o bezpečnosti zařízení z 26. srpna 1992, ve znění vyhlášky z 23. října 1992, byl zvolen podle mne výstižnější pojem: zařízení vyžadující dohled. Obdobně Směrnice Rady 89/655/EHS z 30. listopadu 1989 o minimálních požadavcích na bezpečnost ochrany zdraví při používání pracovního zařízení zaměstnanci při práci používá pojem pracovní zařízení vytvářející specifická rizika.

Stojí za zmínku, že podle odstavce (4) § 134b zákoníku práce – Zvláštní odborná způsobilost – byla vláda zmocněna mj.: stanovit nařízením, která technická zařízení a které činnosti představují zvýšenou míru ohrožení života a zdraví.

Je zřejmé, že si zákonodárce (Parlament ČR) neujasnil obsah pojmu zvýšená míra ohrožení života a zdraví, který byl použit v již citovaném zákoně č. 124/2000 Sb. (jímž se změnil zákon o SOD) i v zákoně č. 155/2000 Sb. (kterým se měnil zákoník práce), přestože oba zákony schvaloval v rozmezí jednoho měsíce. První zákon je z 15. dubna a druhý z 18. května 2000!

V předcházejícím textu, v odpovědi na druhou otázku, ale bylo mnou řečeno, že ke zmíněnému „elektrickému ohrožení“ přistupují i jiná ohrožení, ohrožení v důsledku nedostatečné nebo vadné funkce zařízení markantně se projevující u energetických zařízení snížením provozní spolehlivosti nebo až naprostým selháním elektrizační soustavy. I v tomto případě jsme opět někde zcela jinde. Zde již je nutné následky takovýchto ohrožení brát v úvahu při rozhodování nejen o úrovni údržby. Myslím tím až extrém možnosti plánovaného provozu zařízení do poruchy v případě, že žádný údržbářský úkol není z ekonomického hlediska efektivní a přitom je zajištěno např. náhradní napájení apod.

Jedině v tomto případě lze podle mého názoru hovořit o zvýšené míře ohrožení, ale výlučně v souvislosti s majetkem, a dokonce až s obecným ohrožením, jak je zná trestní zákon.

Snad každému by mělo být jasné, že v tomto směru je MPSV úplně mimo hru, a věc podle mého názoru by měla být bytostným zájmem jiného resortu – resortu Ministerstva obchodu a průmyslu ČR.

Celá záležitost byla spuštěna podle mne nedomyšlenou novelou zákona o SOD, provedenou, jak jsem již uvedl, zákonem č. 124/2000 Sb., a zakletím (přecházejícím v dogmatismus) v pojmech, o nichž ti, co je používají, už ani nevědí, co představují.

Příště pokračování na téma: Jak je to s podnikáním v elektrotechnice?