| Pravda o tmě a světlu Po léta se v odborné i laické veřejnosti traduje domněnka, že elektrické žárovky vyzařují světlo. Pro toto tvrzení byl dokonce vyvinut pojem „inkadescence„ a všeobecně je za vynálezce žárovky (1879) považován T. A. Edison. Poslední světové výzkumy v oboru elementárních částic však ukazují, že žárové „zdroje světla„, oproti doposud nabízenému „vyzařování světla„, ve skutečnosti fyzikálně fungují opačně - pohlcují tmu. Tma je totiž v prostoru rozptýlena v podobě určitých částicových kvant energie, podle objevitele těchto částic, italského vědce d’Aprilia Buionniho, nazvaných „buiony„. Energie jejich záření je těsně mimo rozsah vlnových délek 380 až 760 nm působící na sítnici našeho oka, a proto mylně vnímáme pouze světlo. Záření buionů má frekvenci 8,4·1014 Hz (= 817 nm), jeho zářivost je rovna 1/683 W na steradián.  Objevitel buionů a zakladatel teorie tmy italský nukleární fyzik d´Aprilio Buionni Světelná teorie „pohlcování tmy„ staví do pravého světla (v podstatě s opačným znaménkem) všechny doposud mylně užívané jednotky a parametry v oboru světelné techniky – kandelu jako jednotku svítivosti, lumen jako jednotku světelného toku…apod. Mimochodem, definice kandely již existenci tmy předjímá („… svítivost povrchu absolutně černého tělesa …„) Teorie „pohlcování tmy„ dokazuje, že tma má větší hmotnost a je rychlejší než světlo. Buiony, částice tmy, mají hmotnost dvojnásobně se blížící hmotnosti elektronu (9 × 10-9 kg). Ta se projevuje třením a vývinem tepla, a proto jsou pohlcovače tmy obvykle horké. Uvedené poznatky o pohlcování tmy není třeba dokazovat matematicky nebo „kvantově“: například v běžné praxi na pracovišti či doma si jistě všimnete, že v blízkosti „pohlcovačů tmy„ (jak se správně mají nazývat „zdroje světla„) je méně tmy, než ve vzdálených koutech místnosti. Konkrétní příklad z tuzemska: na fotbalovém stadionu v prvoligových Blšanech byly instalovány výkonné pohlcovače tmy, kapacitně již dimenzované s ohledem na intenzitu buionů danou pro tuto zeměpisnou oblast. Podobně jako mnoho jiných fyzikálních jevů, také pohlcovače tmy mají omezenou kapacitu a životnost. Například na zářivkové trubici lze po určité době provozu pozorovat tmavou skvrnu, takto známku naplněné kapacity pohlcení tmy. To ukazuje, že teorie tmy se uplatňuje nejen u žárových, ale i u výbojových pohlcovačů tmy. Nejpřirozenějším pohlcovačem tmy je obyčejná svíčka. Nová, nepoužitá svíčka má knot bílý, ale již po prvním použití zjistíme, že v důsledku pohlcení tmy knot svíčky zčernal. V blízkosti plamene různé předměty také zčernají – jsou totiž vystaveny proudu buionů stahujících se k pohlcovači tmy. Běžně používané přenosné elektrochemické „zdroje„ – baterie - jsou ve skutečnosti zásobníkem pohlcené tmy. Je-li jejich kapacita naplněna, musejí se vyměnit a pohlcovač tmy funguje dál. U distribučních vedení je tomu jinak: tma absorbovaná pohlcovači tmy je vedena elektrickým vedením do energetických stanic, elektráren, kde je likvidována, nejrozšířeněji spalováním fosilního paliva. Proto spotřeba fosilního paliva ve světě stále stoupá. Tma je těžší než světlo. Nejintenzivnější tmu, bez příměsí světla, lze nalézt proto pouze na dně moří a v hlubinách Země, lehčí světlo zůstává blíže povrchu a nad povrchem (anglický výraz „light„ znamená „světlo„ i „lehký„). V beztížném prostoru vesmíru je naopak tmy přebytek a ve shlucích tvoří tma „černé díry„ s obrovskou hmotností. Zbývá dokázat, že tma je rychlejší než světlo. Opět uvedeme fyzikální důkaz pozorovatelný v běžné praxi: přicházíme-li do uzavřené, tmavé místnosti z osvětlené chodby, sledujeme po otevření dveří, jak světlo vniká dovnitř. Mnohem rychlejší tmu, bleskově absorbovanou pohlcovači tmy na chodbě, nestačíme pro její rychlost ani měřit, natož sledovat. (jk) | 
