Požadavky na znalosti elektrotechniků

Požadavky na znalosti elektrotechniků

V souvislosti s přípravou znalostních standardů (modulů) odborné způsobilosti elektrotechniků se v poslední době diskutuje o rozsahu požadavků na znalosti, které jsou v jednotlivých (dosud zpracovaných) modulech uvedeny (viz www.in-el.cz). Pominu názory, které zpracování standardů zpochybňují (ty jsou bohudík ojedinělé), a zaměřím se na ty, jež uvádějí na jedné straně nepřiměřeně velký a na druhé straně nedostatečný rozsah požadovaných znalostí.

Na začátku je třeba zdůraznit dvě základní skutečnosti:

a) znalostní standardy se vztahují k odborné způsobilosti elektrotechniků a musí být zaměřeny na oblast bezpečnosti elektrických zařízení,

b) jde o odbornou způsobilost elektrotechniků, tj. osob, které mají odborné elektrotechnické vzdělání (pro základní stupeň odborné způsobilosti) a pro vyšší stupně (např. revizní technici) i určitou dobu odborné praxe.

Tím jsou nastaveny určité „mantinely“, v nichž jsou požadavky na znalosti zasazeny.

Jaké požadavky mají znalostní standardy obsahovat
Znalostní standardy nemohou obsahovat požadavky týkající se např. zapojování elektrických zařízení z hlediska jejich správné funkce (kromě funkcí zajišťujících jejich bezpečnost) apod. Je však třeba konstatovat, že ona „bezpečnost“ je pojem na jedné straně velmi rozsáhlý, na druhé straně dost neurčitý, resp. obtížně jednoznačně definovatelný. Snahy o jeho přesné definování se od počátků využívání elektrické energie v praxi setkávají pouze s malým úspěchem (a to nejen v ČR). Existuje zde totiž velmi významný aspekt souvislostí (např. jedno a totéž elektrické zařízení bude v určitých podmínkách bezpečné, v jiných bezpečné nebude). Navrhnout (vyprojektovat), namontovat a provozovat konkrétní elektrické zařízení tak, aby bylo v daných podmínkách bezpečné, vyžaduje od příslušných pracovníků teoretické znalosti (to je onen požadavek na odborné elektrotechnické vzdělání) i praktické zkušenosti (zde zase jde o zmíněnou odbornou praxi).

Co všechno může ovlivňovat bezpečnost elektrických zařízení (jak ji chápou naše stávající – a věřím, že i budoucí legislativní předpisy), je naznačeno v článku Odborná způsobilost a znalostní standardy v časopise ELEKTRO č. 9/2001. Jsou to:

• nové poznatky o účincích proudu na lidský nebo jiný organismus,
• nové technologie vyvolávající nová nebezpečí,
• kompatibilita mezi různými zařízeními – elektrickými i neelektrickými,
• neelektrická nebezpečí vyvolaná působením elektrických zařízení,
• elektrická nebezpečí vystupující do popředí působením jiných vlivů,
• jiné průběhy proudů a napětí,
• nové způsoby ochran před účinky elektrického proudu,
• elektrické zabezpečení před jinými než elektrickými vlivy.

Konkrétní požadavky na provedení elektrického zařízení, aby bylo v provozu bezpečné, jsou obsaženy v technických normách. Je třeba podtrhnout slovo provedení, protože to reprezentuje bezpečnostní opatření technického (nebo také objektivního) charakteru, které je obvykle mnohem účinnější než opatření organizačního (nebo také subjektivního) charakteru. Opatření organizačního charakteru sice (v menší míře) obsahují také technické normy (jde například o známou ČSN 34 3100 a navazující normy nebo Předpis ESČ 00.02.94), svým charakterem však spíše patří do oblasti legislativních předpisů (zákonů, nařízení vlády, vyhlášek), kde jsou také z větší části uvedeny (např. zákoník práce a některé jeho prováděcí vyhlášky, popř. nařízení vlády, vyhláška č. 50/1978 Sb., vyhláška č. 48/1982 Sb. atd.).

Modul základních znalostí
Je zřejmé, že základní znalosti elektrotechniků musí obsáhnout obě kategorie bezpečnostních opatření. Vždyť např. i stávající vyhláška č. 50/1978 Sb. uvádí oblasti, na něž by se zkouška odborné způsobilosti měla zaměřit. A z vlastní zkušenosti vím, co bývá obsahem školení, potažmo předmětem zkoušek. Určitě neuvedu nic nového, když se pokusím ony základní oblasti připomenout:

• ochrana před úrazem elektřinou,
• bezpečnostní předpisy pro obsluhu a práci na elektrických zařízeních,
• první pomoc při úrazu elektrickou energií,
• ochrana před bleskem a přepětím.

Je to jednoduché, zároveň logické a všeobsažné a korespondující s tím, co může mít vliv na bezpečnost elektrických zařízení. Jiná věc je, co všechno do uvedených čtyř oblastí zahrnout. To pak tvoří obsah – náplň modulů (v tomto případě základního modulu). Při sestavování náplně modulů pochopitelně hrají rozhodující úlohu činitele subjektivního charakteru. Protože však na jedné straně moduly sestavují elektrotechnici s bohatou a dlouholetou praxí, na druhé straně má široká elektrotechnická veřejnost možnost „do toho mluvit“ (že do toho mluví jen málo, je věc jiná), jsem přesvědčen, že požadavky, které moduly obsahují, jsou vyvážené (neodvažuji se však tvrdit, že jsou optimální).

To jsou jen základy, jež platí obecně pro elektrotechniky, kteří pracují na elektrických zařízeních jakéhokoliv druhu a napětí (čili pro základní stupeň odborné způsobilosti).

Nástavbové moduly
Pro nástavbové moduly platí obdobné zásady. Předpokládá se, že nástavbové moduly, které stanoví znalostní požadavky pro jednotlivé druhy a napětí elektrických zařízení, budou spojeny s vyššími stupni odborné způsobilosti: vedoucí elektrotechnik, revizní technik, popř. i projektant. Pro zjednodušení se zaměřím na odbornou způsobilost „vedoucí elektrotechnik“.

Zde, k již zmíněným čtyřem základním oblastem znalostí, které budou muset být jednak prohloubeny, jednak zaměřeny na určitý druh a napětí elektrického zařízení, přibude další oblast, a to související legislativní předpisy.

K dosažení vyššího stupně odborné způsobilosti však bude potřebná i určitá délka odborné praxe. Tento požadavek vůbec není samoúčelný. Pouze odborná praxe může elektrotechnikovi poskytnout to, co mu nemůže nabídnout žádná škola. V praxi se člověk setká s problémy a situacemi, kdy musí najít řešení, naučí se uvažovat v souvislostech, vstřebává poznatky jiných, zkušenějších kolegů atd. Znalostní požadavky obsažené v nástavbových modulech právě s tímto počítají. Nakonec člověk zjistí, že v tom, co se po něm pro vyšší stupeň odborné způsobilosti požaduje, je jen málo z toho, s čím se ve své praxi nesetkal, a není tam nic, s čím se nemůže setkat (po odborné stránce).

Bude třeba přezkušování?
V těchto úvahách je třeba znovu připomenout to, že ne každý elektrotechnik musí vzhledem ke své pracovní náplni mít vyšší než základní stupeň odborné způsobilosti. V budoucnosti vůbec nebude třeba, jak to stávající vyhláška č. 50/1978 Sb. stanovuje, absolvovat každé tři roky přezkoušení (nebo spíše „přezkoušení“), dokonce mnoho (možná většina) elektrotechniků nebude muset ve svém profesním životě absolvovat ani jednu zkoušku odborné způsobilosti (protože zkouška základní odborné způsobilosti by měla být dle připravované koncepce ze závěrečných zkoušek každého absolventa kteréhokoliv elektrotechnického vzdělávacího zařízení).

Měli bychom ovšem důsledně požadovat po těch elektrotechnicích, kteří budou chtít pracovat samostatně nebo řídit činnosti vykonávané na elektrických zařízeních, znalosti na přiměřené úrovni (možná vyšší, než je v současné době obvyklé). Tito elektrotechnici se totiž budou „elektrotechnikou živit“, resp. budou mít možnost získat živnostenský list.

Právě z tohoto pohledu je obsah nástavbových modulů znalostí zpracováván, a takto by měl být i posuzován.

V této souvislosti nelze pominout dva, podle mého názoru zásadní faktory, které skutečnou úroveň elektrotechniků, ať už těch bez přívlastku nebo vedoucích, budou zásadním způsobem ovlivňovat.

Odborné školství
Za prvé jde o úroveň našeho odborného školství. Tomu, aby absolventi kteréhokoliv elektrotechnického vzdělávacího zařízení měli znalosti odpovídající požadavkům základního znalostního modulu a mohli tak přímo ve škole nebo v učilišti získat základní stupeň odborné způsobilosti, musí odpovídat i odborná úroveň jejich učitelů, popř. mistrů odborného výcviku. Nevím, do jaké míry stávající osnovy elektrotechnických předmětů obsahují i požadavky kladené na základní odbornou způsobilost elektrotechniků. Možná bude vhodné ve školách a učilištích elektrotechnických směrů zavést samostatný předmět odborná způsobilost.

Avšak mnohem důležitější než otázka, zda případně upravit osnovy stávajících předmětů nebo zda zavést předmět nový, je zajistit, aby učitelé, kteří budou danou problematiku přednášet, vždy měli aktuální informace o nejnovějších legislativních předpisech a technických normách týkajících se této problematiky. Poznatky mnoha zaměstnavatelů bohužel ukazují, že odborná úroveň současných absolventů elektrotechnických vzdělávacích zařízení nasvědčuje spíše tomu, že ne všichni učitelé, kteří mají zajišťovat odbornou způsobilost svých studentů, tyto informace mají.

Jsem přesvědčen o tom, že je naprosto legitimní požadovat po elektrotechnických vzdělávacích zařízeních, aby jejich absolventi byli připraveni pro praxi, a to alespoň do té míry, aby byli schopni na elektrických zařízeních pracovat sami (to by totiž měl zajistit základní stupeň odborné způsobilosti).

Celoživotní vzdělávání
Za druhé jde o to, zajistit, aby elektrotechnici vždy měli aktuální informace a znalosti týkající se jejich odborné způsobilosti. To je záležitost na mnoha místech již zmiňovaného celoživotního vzdělávání. Ani tento pojem však není úplně nový. Vždyť např. pravidelné přezkušování elektrotechniků, které stanoví stávající vyhláška č. 50/1978 Sb., neznamená – zjednodušeně řečeno – nic jiného než pravidelné ověřování toho, zda elektrotechnik sleduje nové technické normy a legislativní předpisy, zná jejich obsah a uplatňuje je ve své praxi. Rovněž zákoník práce v platném znění v hlavě páté Bezpečnost a ochrana zdraví při práci v § 133 odst. 1 písmeno e) zaměstnavatelům ukládá „zajistit zaměstnancům školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které doplňují jejich kvalifikační předpoklady a požadavky pro výkon práce, které se týkají jejich práce a pracoviště, pravidelně ověřovat jejich znalost a soustavně vyžadovat a kontrolovat jejich dodržování.“

Obdobné požadavky na celoživotní vzdělávání je možné očekávat i od budoucích legislativních předpisů. Lze předpokládat, že odpovědnost za celoživotní vzdělávání elektrotechniků (pracovníků se základním stupněm odborné způsobilosti) bude jednoznačně přenesena na jejich zaměstnavatele. Rovněž odpovědnost za celoživotní vzdělávání vedoucích elektrotechniků, popř. revizních techniků a projektantů, podle stávajících a zřejmě i budoucích legislativních předpisů má jejich zaměstnavatel (podle našeho práva se pro tyto účely považuje za svého zaměstnavatele i osoba samostatně výdělečně činná – lze tedy i na živnostníky, kteří nemají žádné další zaměstnance, uplatnit citované ustanovení zákoníku práce). Domnívám se však, že u pracovníků s vyšší než základní odbornou způsobilostí bude vhodné pro sledování jejich celoživotního vzdělávání uplatnit i jiné způsoby. Svou roli by totiž nepochybně mělo sehrát i příslušné profesní společenstvo, které by mělo být garantem oboru, v němž působí.

Poněkud jiná je situace u těch, kteří budoucí elektrotechniky učí (v učilištích, ve školách), tedy u učitelů a mistrů odborného výcviku. Tato skupina lidí, pokud nespoléháme na jejich iniciativu, je doposud z jakéhokoliv procesu celoživotního vzdělávání jakoby vyčleněna. A to přesto, že právě na nich do značné míry závisí, jaké znalosti, potažmo jakou odbornou úroveň budou mít absolventi elektrotechnických vzdělávacích zařízení. Je řešením zavést jejich povinné doškolování (jako např. u lékařů), povinnou účast na odborných seminářích, povinný odběr odborné literatury? Nebo čekat, že absolventi těch učilišť nebo škol, kteří v praxi prokáží lepší a aktuálnější znalosti, budou tím dělat svému učilišti nebo škole reklamu (a ostatní učiliště nebo školy nebudou mít koho vzdělávat)? Určitě je to námět k diskusi.

V souvislosti s celoživotním vzděláváním elektrotechniků existuje ještě jeden nezanedbatelný aspekt: ono to totiž něco stojí. Nejsou to jen přímé náklady, které reprezentuje např. cena semináře, odborné příručky, odborného časopisu, internetového informačního systému, ale rovněž čas, kdy např. účastník semináře nemůže firmě vydělávat. Tyto náklady se promítnou do ceny konečného produktu, ať jím je revize, projektová dokumentace, elektrická instalace atd. Potom jsou firmy nebo živnostníci, kteří do vzdělávání a zvyšování úrovně odborné způsobilosti své a svých zaměstnanců investují, znevýhodněni na trhu před těmi, kteří tuto oblast zanedbávají. Je to dáno též tím, že v současné době je hlavním kritériem většiny potenciálních zákazníků cena produktu, nikoliv však jeho kvalita.

Je zřejmé, že výsledky vývoje a nové poznatky o oblastech, které ovlivňují bezpečnost elektrických zařízení, budou postupně aplikovány do nových legislativních předpisů a technických norem. S tím se bude průběžně aktualizovat i náplň znalostních modulů. Zejména tyto změny by měli elektrotechnici a jejich zaměstnavatelé sledovat a měly by se stát předmětem trvalého doplňování znalostí elektrotechniků, resp. jejich celoživotního vzdělávání.

Další informace o odborné způsobilosti elektrotechniků
Více se o nejnovější koncepci odborné způsobilosti elektrotechniků, skladbě modulů znalostí a jejich obsahu lze dozvědět na www.in-el.cz v části Odborná způsobilost (ve veřejně přístupné části), kde jsou postupně zveřejňovány i další aktuální informace. Na tomto serveru budou publikovány i otázky a odpovědi k jednotlivým modulům v podobě testů (v současné době je publikován soubor prvních 29 otázek k základnímu modulu). Otázky jsou obsaženy ve veřejně přístupné části, odpovědi v neveřejně přístupné části. Zákazníci, kteří mají zaplaceno přístupové heslo k neveřejně přístupné části, mohou využít i službu správce serveru, kterou je ověřování správnosti vyplnění testu.