Otázky a odpovědi z elektrotechnické praxe

 

K vašemu dotazu sdělujeme, že uvedená směrnice byla již určitou dobu avizovana. Její vydání vyplynulo z potřeby sjednotit v Evropě právní požadavky týkající se měřicích přístrojů, které jsou zatím obsaženy v rozdílných právních předpisech jednotlivých evropských zemí (u nás zákon o metrologii č. 505/1990 Sb., vyhláška č. 345/2002 Sb., kterou se stanovují měřidla k povinnému ověřování a měřidla podléhající schválení typu), a zároveň vytvořit určité právní zastřešení i technických norem, které pro tuto oblast v Evropě již platí (např. soubor EN 61010 pro bezpečnost elektrických měřicích přístrojů nebo soubor EN 61557 pro přístroje pro měření v elektrických instalacích). Právní předpisy, které platí pro oblast měření a měřidel, bude nutno upravit v souladu s touto směrnicí v termínech, které jsou touto směrnicí stanoveny.

V rámci takového zavedení požadavků uvedené směrnice v ČR budou upraveny i otázky povinné metrologické inspekce (zřejmě obdoba požadavků uvedených ve vyhlášce č. 345/2002 Sb.).

 

Podotýkáme, že požadavky směrnice v jednotlivých zemích ještě neplatí a budou platit až s účinností národních právních předpisů, v nichž bude směrnice zavedena.

V souvislosti se vstupem ČR do EU se představitelé našich firem (velkých, malých, středních i těch nejmenších) setkávají s celkem pochopitelnými, jinak možná nudnými dotazy jejich zahraničních partnerů týkající se návaznosti legislativy ČR na legislativu EU. Tyto otázky nemusí klást jenom partneři z EU, ale i ze zemí mimo EU.

 

Níže jsou pro ilustraci uvedeny příklady otázek, a to pro jistotu i s odpověďmi:

Vyžaduje se ES prohlášení o shodě v českém jazyce.

Od výrobce nebo dovozce se vyžaduje, aby uchovával technickou dokumentaci vztahující se k ES prohlášení o shodě k určitému výrobku. Dokumentace se musí uchovávat na území ČR a do doby 10 let od ukončení výroby ji musí být možné poskytnout na požádání orgánu dozoru.

 

„Označení CE“ znamená, že výrobek (na němž označení je) vyhovuje všem požadavkům veškerých technických předpisů stanovujících povinnost nebo možnost označení CE na výrobek připojit (tedy požadavkům elektrické bezpečnosti, rádiového rušení i požadavkům z hlediska telekomunikací a radiokomunikací, jestliže se tyto požadavky na daný výrobek vztahují).

Není důležité znát okamžitě veškeré odpovědi na takové všetečné otázky. Důležité je vědět, kde tyto odpovědi hledat. Proto je pro techniky užitečné vědět, jakým způsobem je evropská legislativa týkající se technických zařízení a výrobků zavedena (implantována) do právního řádu ČR.

 

To, co se u nás uplatňuje z evropské legislativy v oblasti techniky (technických zařízení, jejich výroby a uvádění na trh), jsou tzv. Směrnice (Directives). Říká se jim také Směrnice nového přístupu - a ve stručnosti to znamená, že je v nich uvedeno, že zařízení musí být bezpečné (to je např. ta LVD - pro zařízení, nebo spíše výrobky nn) nebo že nesmí rušit okolní zařízení (to je ta EMC - o elektromagnetické kompatibilitě) apod. Směrnice nařídí výrobci, že za tu bezpečnost (nebo např. i za to, že zařízení nikoho a nic neruší) ručí a předepíše mu postup, jak to prokáže. Prokazuje se to obvykle tím, že se ověří, že výrobek vyhovuje příslušným normám harmonizovaným k dané směrnici. V evropských normách harmonizovaných k příslušným směrnicím jsou pak uvedeny technické požadavky, které by měly být splněny, aby se prokázala shoda se směrnicí (ale teoreticky splněny být nemusí, pokud výrobce zdůvodní jiný postup prokázání shody s požadavky směrnice).

 

U nás, až na některé výjimky, máme zavedeny všechny směrnice týkající se technických zařízení a všechny technické normy. Směrnice jsou v ČR zavedeny tím způsobem, že to, co je v nich společné a co se v každé směrnici opakuje (viz např. prohlášení o shodě), je sloučeno do jednoho právního předpisu, a tím je zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky ... To, co pak z těch směrnic zbylo, je zavedeno příslušnými nařízeními vlády vydanými k uvedenému zákonu - a je to zavedeno v podstatě jedna k jedné. Každá směrnice má k sobě odpovídající nařízení vlády.

 

Problematiky elektrotechnických a elektronických výrobků a zařízení se týkají především směrnice a jim odpovídající nařízení vlády uvedené v tabulce 1.:

 

Takže to jsou právní předpisy sbírky zákonů, kde najdete odpovědi na většinu základních otázek týkajících se návaznosti legislativy ČR na legislativu EU. Podrobněji jsou uvedené návaznosti rozebrány v kapitole LEGISLATIVA informačního systému (II SEL) na http://www.iisel.cz/

 

Na závěr jedno upozornění: Ve vztahu k zahraničí používejte především čísla a označení evropských směrnic (Directives) a teprve pak uvádějte označení českého nařízení vlády, kterým je směrnice v ČR zavedena. Předejde se tak nedorozumění a usnadní se jednání.

Vyhláška č. 20/1979 Sb., kterou se určují vyhrazená elektrická zařízení a stanovují některé podmínky k zajištění jejich bezpečnosti a podle které se stanovují i požadavky na organizace ve vztahu k těmto zařízením, stále platí. Podle § 3 této vyhlášky smějí organizace provádět revize, montáž, opravy a údržbu těchto zařízení, vyrábět rozváděče nízkého napětí dodavatelským způsobem jen na základě oprávnění, které vydává orgán dozoru. V současné době je otázka vyhrazených zařízení (co to jsou vyhrazená zařízení) v jednání a živnosti se udělují v souladu s živnostenským zákonem, který si živnostenský úřad vykládá tak, že k udělení živnostenského listu není oprávnění od orgánu dozoru třeba. Tato praxe se také zavedla v souvislosti se zákonem č. 22/1997 Sb., podle kterého jsou stanoveny příslušné požadavky na výrobce stanovených zařízení (mezi která patří také elektrická zařízení nn).

Stručná informace o tom, jak bylo možno získat statut inspektora ESČ, byla v době, kdy to bylo ještě aktuální, uvedena též na našich stránkách v oddíle ESČ - kvalifikace pracovníků pro revize a kontroly. Podle této informace mohl revizní technik s osvědčením podle § 9 vyhl. č. 50/78 Sb., vystaveným příslušným inspektorátem ČÚBP nebo ITI Praha nebo ČBÚ, po absolvování doplňující instruktáže získat navíc statut inspektora ESČ.

 

V současné době uvedený statut již ESČ neudílí, ovšem nic nebrání reviznímu technikovi, který doplňujícím školením tento statut získal a nadále má osvědčení revizního technika a je členem ESČ, aby tento statut nadále užíval. Revize a revizní zpráva vypracované takovým revizním technikem by měly vykazovat vynikající kvalitu.

Podle informace z ITI se nepodařilo dosáhnout vzájemného uznávání osvědčení revizních techniků (resp. zkušebních techniků ze Slovenska) mezi ČR a SR. Proto je nutné, aby revizi v ČR provedl revizní technik, který má osvědčení udělené mu českým ITI – to znamená buď český revizní technik, nebo občan slovenské národnosti, který osvědčení revizního technika získá v ČR (víme, že se v tom slovenským občanům, kteří mají odpovídající předpoklady, žádné překážky nekladou).

Jak jsme informovali již v rámci předešlého dotazu, oprávnění (ale spíše osvědčení) revizního technika udělené v ČR na území Slovenské republiky neplatí. Proto nedoporučujeme, abyste bez osvědčení platného na území SR tam prováděl revizi jakéhokoliv elektrického zařízení a vypracoval a podepsal revizní zprávu. Je samozřejmě možné, že provedete veškerá příslušná měření, vypracujete i podklady pro revizní zprávu, za revizi však musí nést odpovědnost ten, kdo má oprávnění a osvědčení provádět revize na území SR, a ten musí revizní zprávu podepsat. Druhým možným řešením (přicházejícím v úvahu zejména při dlouhodobějším působení v SR) je, že se necháte přezkoušet u některého slovenského orgánu dozoru a necháte si vystavit příslušné osvědčení. (Přezkoušení – údajně – pokud se vykážete osvědčením platným v ČR, není tak přísné jako zkoušky pro udělení osvědčení nového revizního technika.)

 

Pokud se týká technických norem, je soustava STN stejně jako soustava ČSN založena na stejných evropských normách a evropských harmonizačních dokumentech, takže nám nejsou známy podstatné rozdíly v požadavcích STN a ČSN.

Protože toto téma (práce v SR a naopak) se stále častěji objevuje mezi otázkami naší elektrotechnické veřejnosti, projednával jsme ji v souvislosti s vydáváním nového slovenského časopisu Elektrotechnik i se slovenskou stranou.

 

V nejbližší době bude agentura ELEZ pořádat na toto téma v České republice sérii školení, na kterých budou podány všechny relevantní informace pro ty, kdo se z pracovních nebo soukromých důvodů zajímají o provádění prací ve Slovenské republice.

V současné době nám o připravovaných změnách, pokud se týká přípravy osvědčení E2/A pro revizní techniky působící ve zdravotnictví, není nic známo. Orgány a organizace technického dozoru jsou si sice vědomy důležitosti zajištění bezpečnosti ve zdravotnických instalacích, ale v současné době, pokud víme, řeší především otázky celkové koncepce bezpečnosti technických zařízení.

 

(Naposledy se otázka zdravotnických zařízení a zdravotnických elektrických instalací důkladněji projednávala v r. 2000 v souvislosti s přípravou zákonů č. 123/2000 Sb., o zdravotnických prostředcích, a č. 124/2000 Sb., kterým se upravil zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, a předpisů, které na uvedené zákony měly navazovat.)

 

K vašemu dotazu sdělujeme, že jestliže máte uznávané elektrotechnické vzdělání a potřebnou dobu praxe v elektrotechnickém oboru, jak to předepisuje vyhláška č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice, můžete po složení příslušné zkoušky získat osvědčení o odborné způsobilosti.

 

Co se týká elektrotechnického vzdělání, tak v podstatě každý obor, jehož kódové označení v seznamu studijních oborů začíná číslem 26 (nebo u starších učebních oborů číslem 04), je možné považovat za učební obor elektro. Jedná se o obory se skupinovým kódovým číslem 26 pod skupinovým názvem ELEKTROTECHNIKA A TELEKOMUNIKACE nebo jenom ELEKTROTECHNIKA. Podle názoru pracovníka ministerstva školství spadá i váš učební obor pod kódové označení 26 a jedná se o elektrotechnický obor (mělo by to být patrné z vašeho dokladu o zakončení studia).

 

Co se týká elektrotechnické praxe, ta je potřebná pro získání osvědčení počínaje § 6 uvedené vyhlášky a nejkratší doby praxe jsou uvedeny v příloze č. 1 k uvedené vyhlášce v tabuce 2:

 

Nejdříve můžete získat osvědčení pracovníka znalého v oblasti elektrotechniky podle § 5 uvedené vyhlášky a potom, po složení dalších zkoušek a popř. i po doplnění elektrotechnické praxe, postupně osvědčení o odborné způsobilosti pracovníka pro samostatnou činnost (podle § 6 uvedené vyhlášky), pracovníka pro řízení činnosti (podle § 7 uvedené vyhlášky), pracovníka pro řízení činnosti prováděné dodavatelským způsobem a pracovníka pro řízení provozu (podle § 8 uvedené vyhlášky).

V článku je poučení podle § 4 vyhlášky 50. V praxi se ale provádí seznámení podle § 3 vyhlášky 50. Stačí to? Já si myslím, že stačí, a že § 3 je pro tento účel lepší, než § 4.

 

Pokud vím, byl požadavek IBP na to, aby všichni zaměstnanci v podniku byli proškolení podle § 3. Poučení podle § 4 se provádělo u složitějších konkrétních zařízení, například u elektrických pecí, elektrolyzérů, vyjiskřovaček a podobně.

 

Mám dotaz, jak to je u provozoven, kde je jen jeden pracovník, živnostník, obchodník, který nemá žádné zaměstnance? Má také povinnost se nechat poučit podle zákoníku práce?

V továrnách, provozovnách, kancelářích, kde platí vztah „zaměstnavatel - zaměstnanec“, jsou všechny zásuvky určené pro konkrétní použití - například pro připojení pracovních strojů, spotřebičů nutných pro výrobu, administrativní činnost, údržbu zařízení, údržbu budov, úklid atd.

 

Proto snad jen v sociálním zařízení lze dovolit spotřebiče, které si donesou pracovníci z domu pro osobní hygienu.

 

Všechny spotřebiče používané v organizaci musí být podle platných zákonů a vyhlášek udržované, revidované a používají se jen se souhlasem majitele, který rozhoduje, zda je možné je použít, či nikoliv. Z toho vychází můj názor, že zásuvky ve firmě, instituci apod. jsou určeny pro používání určených spotřebičů a nejsou určeny pro všeobecné použití.

 

Zajímal by mě názor odborníka nebo právníka na toto moje vysvětlení (tím však nechci propagovat, že jsem proti používání chráničů!)

Je to otázka financí. V závodech, kde jsou odborní pracovníci, se dá vysvětlit, že je třeba investovat do zvýšené ceny elektroinstalace při použití samostatných chráničů pro každý obvod.

 

U všeobecné výstavby, bytové výstavby, tuto věc řeší stavební firmy nebo sami občané. Zde je jednoznačný požadavek na co nejnižší cenu. Těžko uspějete s nabídkou, která je dražší než konkurence. A že je levných nabídek více než dost, je jasné.

 

Když jsem o tom přemýšlel, dospěl jsem k závěru, že kompromisní východisko je následující:

 

Světelné obvody provést bez chrániče, zásuvkové obvody s jedním chráničem. Vedl mě k tomu důvod, aby při poruše a vypnutí chrániče zůstalo osvětlení v provozu. Chyba v zásuvkových obvodech se dá najít a odstranit vypínáním jednotlivých spotřebičů ze zásuvek. Lepší je, když za chráničem jsou jističe 1+N.

 

Když vypnou všechny zásuvkové obvody a osvětlení zůstane v provozu, není to závada ohrožující bezpečnost. Kolik je v provozu starých instalací, kde je v bytě jeden maximálně dva zásuvkové obvody pro celý byt?

 

Vážení čtenáři, s konzultací o odpovědi jsme se obrátili přímo na autora připomínkovaného příspěvku, JUDr. Zb. Urbana. Jeho vyjádření o odpovědi na položené jsou obsahem rubriky Celoživotní vzdělávání (CV) tohoto čísla – viz strana 63.