Odborná způsobilost v elektrotechnice, znalostní standardy a celoživotní vzdělávání

Odborná způsobilost v elektrotechnice, znalostní standardy a celoživotní vzdělávání

Jan Lojkásek, IN-EL, spol. s r. o.

Požadavky na odbornou způsobilost elektrotechniků

Získání odborné způsobilosti v elektrotechnice (podle vyhlášky č. 50/1978 Sb. – počínaje pracovníky znalými) je v současné době podmíněno:

• odborným elektrotechnickým vzděláním (výjimku tvoří činnosti na hromosvodech pro pracovníky podle § 5 až 7)

• a pro pracovníky počínaje § 6 určitou délkou odborné praxe.

Určitý stupeň odborné způsobilosti je podmínkou k tomu, aby elektrotechnik mohl:

• pracovat sám,
• pracovat samostatně,
• práce řídit

a dále též:

• projektovat,
• revidovat.

Pro jednoduchost budu v dalším textu v souvislosti s odbornou způsobilostí po­dle § 5 až 10 vyhlášky č. 50/1978 Sb. hovořit obecně o elektrotechnicích.

To, jak jsou v předcházející části jednotlivé činnosti elektrotechniků seřazeny za sebou, symbolicky vystihuje i rostoucí požadavky na jejich odbornou způsobilost, resp. na jejich odborné znalosti, přičemž vyššího stupně odborné způsobilosti může obvykle elektrotechnik dosáhnout až po získání nižšího stupně odborné způsobilosti a absolvování odborné praxe trvající určitou dobu.

Odborná způsobilost elektrotechniků, jak ji chápou naše současné předpisy, a to nejen zákon č. 174/1968 Sb. v platném znění spolu s příslušnými vyhláškami, ale např. i zákoník práce, se týká především, dokonce možno říci výhradně, bezpečnosti. Přitom bezpečnost dnes nevychází jen z požadavků stanovených technickými normami (které nejsou závazné), ale stále více i z požadavků daných zákony a vyhláškami. Zákon obvykle stanoví zásady, podrobnosti pak určí právní předpisy nižšího stupně, popř. zákon zmocní, např. vyhláškou, někoho (vládu, ministerstvo apod.) ke stanovení jak zásad, tak i podrobností.

K tomu, aby byl elektrotechnik ve smyslu stávajících legislativních předpisů odborně způsobilý, musí především znát základy teoretické elektrotechniky (to je onen požadavek na odborné elektrotechnické vzdělání).

Z těchto základů by měl pochopit obecné zákonitosti:

• jaká nebezpečí, nebo spíše rizika, elektrická zařízení představují,
• jaké vlivy tato rizika zvyšují nebo na­opak snižují,
• jak lze tato rizika snižovat (vy­loučit).

Kromě toho existují legislativní předpisy a technické normy, které říkají, jak mají být v konkrétních případech elektrická zařízení provedena, aby potenciální rizika byla snížena na co nejnižší míru. Uvedené dokumenty však neříkají, proč mají být elektrická zařízení provedena právě tak. Zde je ten moment, kdy elektrotechnik uplatní své teoretické znalosti i již uvedené zákonitosti a po logické úvaze a s určitou dávkou představivosti si sám nejen odpoví na zmíněnou otázku proč, ale i zváží, zda řešení stanovené nezávaznou technickou normou nelze v odůvodněném případě nahradit řešením jiným, které zachová, popř. zvýší úroveň bezpečnosti, kterou konkrétní technická norma stanoví.

U různých aplikací v různých prostředích, prostorech nebo objektech jsou bezpečnostní rizika vyplývající z provozu elektrických zařízení rozdílná. To závisí na mnoha aspektech.

Jestliže tuto všeobecně známou, uznávanou a logickou tezi elektrotechnik přijme, měl by z ní též odvodit, že k tomu, aby mohl kvalitně a kvalifikovaně vykonávat jakoukoliv činnost vztahující se k elektrickým zařízením v určitých prostředích, prostorech nebo objektech (vyhláška č. 50/1978 Sb. hovoří o příslušném druhu a napětí elektrického zařízení), měl by být pro takovou činnost “specialistou“. Být specialistou znamená mít v oblasti, na niž se “specializuje“, velmi rozsáhlé a přitom stále aktuální znalosti a též praktické zkušenosti. Z toho vyplývá, že se v praxi věnuje převážně právě této oblasti. V případě větších firem není tento požadavek příliš velkým problémem – firma může mít pro konkrétní oblasti několik specialistů, kteří v praxi vykonávají nebo řídí práce na elektrických zařízeních konkrétních druhů a napětí. Problémem se tato okolnost však může stát u živnostníků, kteří pracují sami, nebo u firem s malým počtem pracovníků, kde specializaci profesně nelze pokrýt.

Právě zde lze nalézt odpověď na otázku, proč se naše firma spolu s Elektrotechnickým svazem českým snaží odbornou způsobilost dělit na moduly, které představují znalostní standardy. Tyto moduly totiž nepředstavují nic jiného než konkretizaci ustanovení § 14 odst. 1 písmeno a), popř. b), vyhlášky č. 50/1978 Sb. A samotné slovo standard v tomto případě znamená určitou minimální úroveň, která je obecně uznávána. Plné znění modulů je, jak jsou postupně zpracovávány, veřejně přístupné na adrese www.in-el.cz. Účel je zřejmý – vyvolat diskusi v široké odborné veřejnosti ještě před tím, než budou tyto standardy přejaty do Normativního dokumentu profesního společenstva elektro a stanou se tak závazným podkladem pro akreditaci subjektů, jež budou certifikovat odbornou způsobilost elektrotechniků.

Současné nároky kladené na elektrotechnika, jenž vyvíjí jakoukoliv činnost ve vztahu k elektrickým zařízením určitého druhu a napětí, jsou velmi vysoké. Pro toto tvrzení existuje mnoho všeobecně známých objektivních důvodů. Na tomto místě se zmíním pouze o jednom z nich – otázce uplatňování současných nezávazných technických norem.

O uvedené problematice již bylo mnohé řečeno i napsáno. Na základě poznatků naší firmy, získaných v souvislosti s poskytováním informačního servisu, se však domnívám, že i v elektrotechnice se k pochopení zmíněné problematiky v celé její šíři propracováváme postupně.

Za prvé – plně jsme nevzali na vědomí, že mnoho věcí, o nichž hovoří (nebo hovořily) technické normy, je v současné době zahrnuto do legislativních předpisů – tento trend bude zřejmě pokračovat.

Za druhé – plně si neuvědomujeme, že nezávazná technická norma pouze stanovuje určitou úroveň, převážně úroveň bezpečnosti. Dosažení této úrovně způsobem stanoveným technickou normou je jedním z možných řešení.

Za třetí – žádná technická norma nemůže zacházet do podrobnosti a nikdy nemůže zahrnout všechny možné varianty, které v praxi mohou nastat. Proto existuje např. příslušné ustanovení zákoníku práce o průběžné analýze a hodnocení bezpečnostních rizik.

Nemyslím, že problém je v neuvědomění si nezávaznosti technických norem. Existovala zde – přibližně do roku 1995 – dost silná tendence nebrat normy vážně. Dnes se však vážně berou a brát musí.

Je tomu tak proto, že zákony a vyhlášky stanoví základní požadavky, které musí být splněny, neuvedou však podrobnosti, jak musí být splněny. Technické podrobnosti obsahují normy, které však nezmiňují, že požadavky právních předpisů musí být splněny právě tím způsobem, který je v nich uveden. Nicméně pro běžného smrtelníka, který ještě navíc nemá čas se při řešení určitého technického problému zamýšlet nad jeho podstatou a nad jeho jinými možnými řešeními, není snadné najít jiné řešení než to, které je uvedeno v normě. Proto jsou normy v převážné většině případů respektovány. Nejsou respektovány tehdy, kdy řešení daná normou nejsou pro určité případy vhodná – norma takové případy buď nezná, nebo je při zpracování ještě neuvažovala. Pak je nutné problém kvalifikovaně uvážit a vyřešit s respektováním všech známých zákonitostí, zkušeností a na základě současné úrovně vědeckých a technických poznatků.

Tato otázka však není jediná z těch, které je třeba při používání norem řešit, ale je spíše výjimečná. I koncepce tvorby technických norem se do určité míry změnila. Je zapotřebí si uvědomit, že samotná technická norma nepředkládá jediné možné řešení, tak jak tomu bylo dříve. Na základě jejího ustanovení lze volit z množství možností. Přestože požadavky norem jsou často velmi přesné a podrobnější než dříve, nesvazují projektanty a konstruktéry; umožňují jim zvolit různá řešení. Normy, které předepisují bezpečnostní požadavky, dovolují i bezpečnost výrobků, zařízení a instalací řešit různým způsobem. Posoudit a prokázat, že ačkoliv ustanovení normy nebylo přesně dodrženo, bude zařízení stejně nebo i více bezpečné, vyžaduje od elektrotechniků jak znalosti, tak i zkušenost, ale též velkou dávku kreativity a určitě i odvahy.

Bezpečnost je pojem velmi široký. V současné době, i ve vztahu k elektrickým zařízením, je třeba ji chápat jako bezpečnost “elektrickou“, čili bezpečnost samotného elektrického zařízení často omezenou na ochranu před úrazem způsobeným tímto zařízením. Vždyť přece elektrické zařízení je instalováno a provozováno především proto, aby plnilo určitou funkci, nezřídka právě funkci bezpečnostní. To, že je samo o sobě bezpečné, by mělo být naprostou samozřejmostí. Nemyslím si, že na těchto konstatováních je něco nelogického.

Zmiňuji to proto, že v poslední době se vyskytují názory ohledně určitém dogmatismu či alibismu zejména v souvislosti s prováděním revizí elektrických zařízení a instalací, ale i kontrol a revizí elektrického ručního nářadí a elektrických spotřebičů. Pracovníci, kteří tyto činnosti vykonávají přesně podle platných norem, se sice žádného deliktu zřejmě nedopouštějí, avšak výsledek jejich činnosti má pro zákazníka převážně malou vypovídací hodnotu (obvykle je – pouze – konstatováno, že “elektrické zařízení je bezpečné”).

Diskutujeme o tom, zda elektrické zařízení svým provedením, ale i svou funkcí vytváří požadovanou úroveň bezpečnosti, a to nejen v již zmíněné bezpečnosti elektrické ve smyslu ochrany před úrazem elektřinou. V tomto kontextu si nejsem zcela jist, zda kontrolou či revizí pouhé elektrické bezpečnosti elektrického zařízení splní např. revizní technik to, co od něj zákazník očekává, potažmo za co zaplatí.

V posledních deseti letech jsme všichni zažili téměř revoluci v oblasti technické normalizace. Dnes již v zásadě všechny (možná nějaká výjimka by se našla) české technické normy jsou zároveň normami evropskými. Elektrotechnik, který oblast technické normalizace jen několik málo let nesledoval, by měl být v praxi v podstatě “nepoužitelný“. Že tomu tak zhusta není, je jiná otázka.

Nenechme se však mýlit. Tím, že jsme převzali snad všechny v současné době platné evropské normy, v žádném případě nenastal “stop stav“. Další normy se připravují, stávající revidují… V oblasti českého práva je situace obdobná, pro elektrotechniky, kteří tuto oblast v minulosti nebyli a nyní nejsou zvyklí sledovat, snad ještě “revolučnější”.

Je tedy naprosto logické a zároveň by mělo být samozřejmé, že elektrotechnik, který hodlá pracovat kvalitně a kvalifikovaně, musí sledovat (z hlediska své odborné způsobilosti) jak technickou normalizaci, tak legislativní předpisy. Vzletně se tomu nyní říká celoživotně se vzdělávat. K tomuto požadavku (který mimochodem není nikterak nový) v kontextu s tím, co jsem v předcházejících odstavcích uvedl, snad není co dodat.

Nezodpovězená však zůstává otázka, jak dosáhnout toho, aby se každý aktivní elektrotechnik “celoživotně” vzdělával. Sázet na korektnost nebo solidnost elektrotechniků je v mnoha případech, podle mého názoru, mírně řečeno nejisté. Ukázalo se, že ani trh tuto záležitost zcela nevyřeší. Dokonce nelze sázet ani na dodržování platných právních předpisů, které tyto povinnosti stanoví (viz např. vyhláška č. 50/1978 Sb., zákoník práce atd.). Dílem proto, že jak elektrotechnici, tak jejich zaměstnavatelé je často úplně ignorují či povinnosti v nich uvedené plní jen formálně, dílem proto, že se legislativa zastavila “na půli cesty“ (viz např. novela zákona č. 174/1968 Sb. a nevypracování navazujících vyhlášek ministerstvem práce a sociálních věcí).

I v této oblasti však existují pozitivní příklady. Vím o několika firmách, které si samy ověřují odbornou způsobilost pracovníků svých dodavatelů (jedná se o konečné zákazníky) nebo subdodavatelů (jedná se o dodavatelské firmy, které určité činnosti pro konečného zákazníka zajišťují formou subdodávek), popř. tyto pracovníky samy školí – pochopitelně za úplatu. Je zřejmé, že zmíněný postup nelze uplatnit paušálně. Ne každá odběratelská firma má pro ověřování znalostí, popř. školení cizích pracovníků potřebné kapacity, ne každá odběratelská firma nabízí zakázku nebo zakázky natolik zajímavé, aby potenciální dodavatel na tuto formu vůbec přistoupil.

V České republice existuje mnoho firem nabízejících elektrotechnikům služby, které vytvářejí podmínky pro to, aby se elektrotechnici mohli průběžně vzdělávat, aby měli stále aktuální informace, aby mohli pracovat kvalitně a kvalifikovaně. Lze říci, že nabídka informačních a vzdělávacích služeb, co se týče určitých druhů a napětí elektrických zařízení, je poplatná spíše zájmu elektrotechniků než jejich skutečným potřebám (uplatňuje se hledisko poptávky). Mám zde na mysli strukturu informačních a vzdělávacích služeb, která by odpovídala již zmíněnému rozdělení odborné způsobilosti elektrotechniků podle druhu a napětí elektrických zařízení, na nichž vykonávají činnost, do modulů. Zájem elektrotechniků se převážně soustřeďuje na vše­obecné informace a jen okrajově nebo vůbec na informace týkající se určitých druhů a napětí elektrických zařízení.

Zásadní změnu tohoto stavu lze očekávat až po předpokládaném zavedení certifikace elektrotechniků. Pak platnost certifikátu pro určitou činnost na konkrétních druzích a napětích elektrických zařízení bude podmíněna prokazatelným doplňováním znalostí právě z oblastí, v nichž bude elektrotechnik certifikován.

O potřebných změnách stávajících legislativních předpisů, jež se týkají “vyhrazených technických (v našem případě elektrických) zařízení”, se hovoří již dlouho. Bohužel stále jen hovoří. Naděje, které vzbudila novela zákona č. 174/1968 Sb. provedená zákonem č. 124/2000 Sb., se ukázaly jako liché. Již zmíněné ministerstvo práce a sociálních věcí, kterému zákon č. 124/2000 Sb. uložil určitý úkol, tento úkol nesplnilo.

A tak elektrotechnická veřejnost v našem státě “bojuje“ s archaickými nebo neúplnými legislativními předpisy, snaží se dodržovat staré (platné – neplatné) vyhlášky, odborníci zpracovávají nové koncepce, které úředníci zavrhují (jsou přece mnohem chytřejší než odborníci) atd. To vše snad hlavně proto, že Evropská unie nemá pro tuto oblast relevantní směrnici a čeští úředníci nemají co opsat. Možná i proto, jak mi jeden úředník sdělil, jezdí po Evropě (za peníze daňových poplatníků) a hledají vhodný model – prozatím zřejmě neúspěšně. A to přesto, že v ČR existují odborné spolky i firmy, které tyto modely znají. Zřejmě je však pro úředníka “lukrativnější” zajet se zeptat odborníka do zahraničí než oslovit někoho v tuzemsku.

Nejsem pesimista ani optimista, snažím se však být realista. Proto jsem přesvědčen o tom, že stávající stav není dlouhodobě udržitelný. Nestěžuji si. Služby, které elektrotechnikům nabízíme, dnes využívají hlavně ti, kteří se chtějí průběžně vzdělávat, kteří věří tomu, že kvalitní a kvalifikovaná práce má a v budoucnu bude mít velkou váhu. Navíc, naše informační služby jsou určeny i těm, kteří chtějí a budou chtít pracovat též v zahraničí. Přes všechna úskalí a problémy jsem přesvědčen o tom, že elektrotechniků, kteří budou chtít pracovat kvalitně a kvalifikovaně, a to nejen v České republice, ale i v zahraničí, bude stále více.