Odborná způsobilost a základní znalosti v elektrotechnice

 

Současná recese ekonomiky přináší podnikatelům i firmám nemálo starostí a problémů. Domnívám se, že naproti tomu přináší i výzvy a příležitosti.

 

Jako jednu z výzev a příležitostí v době, kdy živnostníci nebo pracovníci firem nejsou plně vytíženi, protože nových zakázek není tolik jako před časem, považuji oblast vzdělávání, potažmo zvyšování odbornosti. Příležitostí je mnoho: od odborných časopisů a odborné literatury, přes odborné semináře, aktivy a školení, odborné servery až po (v současné době již za velmi přijatelnou cenu) přístupné texty technických norem. Je mi jasné, že to vše „něco stojí“. Zvlášť v této době, kdy živnostníci obracejí každou korunu a firmy „ořezávají“ náklady, kde se dá (nebo i tam, kde se nedá), je snižování nákladů na vzdělávání většinou na jednom z prvních míst.

 

Je tady však jedno ale. Stále totiž platí vyhláška č. 50/1978 Sb. (dále jen vyhláška), která stanoví pro elektrotechniky vykonávající činnosti na elektrických zařízeních institut tzv. odborné způsobilosti. Pro získání odborné způsobilosti pracovníků platí určitá pravidla, z nichž jedno stanoví, že nejméně jednou za tři roky musí být tito pracovníci přezkušováni (mimo revizních techniků, kde platí lhůta pro přezkoušení pět roků).

 

Nemíním se na tomto místě zabývat kvalitou vyhlášky č. 50/1978 Sb., ani se nebudu pouštět do diskusí, zda je tato vyhláška po „osekání“ zákona č. 174/1968 Sb. mnoha novelami ještě vůbec platná. Byť jsou názory na toto téma různé (a někdy rozdílné), skutečností zůstává, že jde snad o jediný (a v převážné většině stále respektovaný) obecně platný právní předpis, který stanoví alespoň nějaká pravidla pro odbornou způsobilost elektrotechniků, a zejména povinnost pravidelně ověřovat úroveň jejich odborné způsobilosti.

 

Úroveň ověřování znalostí elektrotechniků u jednotlivých subjektů, které se těmito činnostmi zabývají při zkouškách nebo přezkušování jejich odborné způsobilosti, je rozdílná. Je to dáno tím, že vyhláška nestanoví postupy, formu ani způsob vykonávání zkoušek nebo přezkoušení. Stanoví pouze požadavky na odbornou způsobilost zkoušejícího nebo členů zkušební komise. A tak je spíše pravidlem než výjimkou, že odborná úroveň, popř. znalosti jednotlivých elektrotechniků se stejným stupněm odborné způsobilosti, bývá značně rozdílná.

 

Takové jsou zkušenosti naší firmy jak při přezkušování odborné způsobilosti elektrotechniků, tak i při jejich školení. Předchází-li přezkoušení nebo zkoušce školení (pracovník se na školení přihlásí, což samozřejmě není povinné), dá se mnohé napravit. A to nejen v oblasti znalostí příslušných technických norem, popř. i legislativních předpisů, ale i v oblasti základních znalostí elektrotechniky, které by absolvent elektrotechnického oboru na jakémkoliv stupni vzdělání měl mít nebo jaké by bylo možné u něj předpokládat.

 

Co se týká základní znalosti elektrotechniky, které člověk získá při studiu na odborné škole, jsem si vědom toho, že elektrotechnik, který pracuje několik desítek let v oboru a zrovna nemusí řešit problémy, při nichž by znalosti teoretické elektrotechniky využil, může mít problém např. už při výpočtu výsledné hodnoty sérioparalelního spojení odporů, kapacit nebo indukčností – o řešení na první pohled mnohem náročnějších příkladů ani nemluvě.

 

Elektrotechnika je exaktní obor (záměrně neuvádím věda). Jak mně kdysi řekl jeden můj známý, je to vlastně obor jednoduchý. Vyžaduje pouze znalosti matematiky a tří základních zákonů: Ohmova a dvou Kirchhoffových. Vše ostatní lze odvodit, vypočítat… To předpokládá určitou představivost a schopnost logicky uvažovat. Já osobně si myslím, že zas tak úplně jednoduché to není. Ale jako předpoklady nezbytné, nikoliv však postačující, lze tyto požadavky označit. Klasik praví, že trocha teorie nikoho nezabije. Já dodávám: „…ale posílí“.

 

Ono těch dalších požadavků nad rámec uvedených jako základních, popř. nezbytných, není zas tak málo. Je nutné si v této souvislosti položit otázku: Čím se vlastně odlišuje v oboru elektro laik od odborníka?

 

Podle mého názoru a značně zjednodušeně, laik se poměrně snadno naučí rutinní činnosti: zapojovat zásuvky, svítidla, vypínače, popř. i další přístroje a spotřebiče v elektrické instalaci, instalovat vodiče a kabely – ti zručnější si dokážou „vyrobit“ rozváděč. To vše dokonce tak, že to funguje. Jejich sebevědomí a pocit, že to vlastně není složité, posilují čas od času vycházející knihy typu Elektrická instalace snadno a rychle nebo Elektrotechnika – nic jednoduššího, které dávají laikům návod, jak si udělat třeba i osvětlení v bazénu. Problém je právě v tom, že „to funguje“. O tom, že to v prvé řadě musí být bezpečné, většinou laik vůbec nepřemýšlí.

 

U odborníka by to mělo být úplně jiné. V převážné části elektrotechnické veřejnosti přežívá názor, že odborník je ten „co zná normy“. Podle mého názoru, při vší úctě k normám, je to málo. (Opět zde platí, že znalost příslušných norem je další nezbytnou, nikoliv však postačující podmínkou.) Norma totiž stanoví, jak to má být provedeno. Obvykle však neříká, proč to má být provedeno právě tak. Je to logické, protože nezávazná norma není dogma – stanoví svými ustanoveními minimální úroveň bezpečnosti, které však může být dosaženo i jiným způsobem.

 

Odborník by měl vědět, jaká nebezpečí elektřina, potažmo elektrická zařízení představují, a to jak pro člověka (a obecně živočicha), tak pro hmotné statky. Jaké jsou účinky napětí, proudů a energie na lidský organismus a jaké na látky a materiály. A následně, které vlivy nebezpečí, jenž představuje elektřina, snižují, nebo naopak zvyšují.

 

Tyto znalosti představují základ, na kterém už lze stavět. Postupně, obrazně řečeno od prvního až do posledního podlaží: obecné zásady bezpečnosti v elektrotechnice, zásady pro bezpečnost při činnostech na elektrických zařízeních, první pomoc při úrazu elektrickým proudem, ochrana před úrazem elektrickým proudem, vnější a vnitřní ochrana před bleskem a přepětím, ochrana před požárem a nakonec provedení elektrických zařízení tak, aby byla bezpečná.

 

Tady už nastupuje potřeba znát ustanovení technických norem. Pochopíme-li uvedené zásady, budou se nám jevit ustanovení převážné většiny norem jako logická a srozumitelná.

 

Norem, které bezpečnostní zásady rozvádějí, není zas tak málo. Elektrotechnik, který vykonává určité činnosti (projektuje, montuje, opravuje, udržuje, reviduje) na elektrických zařízeních určitých druhů a napětí (do 1 000 V, nad 1 000 V, v prostorách s nebezpečím výbuchu atd.), by měl mít povědomí o desítkách, možná i stovkách norem, a to právě norem, které se týkají činnosti, kterou vykonává, a elektrických zařízení, na nichž tuto činnost vykonává. (Zde se vědomě dopouštím určitého zjednodušení, protože samozřejmě projektování není činností na elektrických zařízeních.)

 

Při zkouškách a přezkušování odborné způsobilosti jistě nelze ověřit znalosti všech příslušných norem. To není možné z časových důvodů, ale takový způsob by nebyl účelný. Zejména proto, že ověřování znalostí se vykonává v určitých intervalech, mezi nimiž je vydáváno mnoho nových norem, a tedy to, co platí v den vykonání zkoušky nebo přezkoušení, už nemusí úplně přesně platit třeba za měsíc. Co však lze ověřit, jsou znalosti zásad a principů a povědomí o nových normách, které se týkají činnosti, jakož i druhu a napětí elektrických zařízení, na nichž se činnost vykonává. Proto je důležité vědět nejen pro jakou činnost bude osvědčení vydáno, ale i pro který druh a napětí elektrického zařízení. Je totiž iluzorní se domnívat, že elektrotechnik zná ustanovení všech norem, které pro svou činnost potřebuje. Důležité, podle mého názoru, je, aby věděl, která norma příslušné ustanovení obsahuje, popř. kde potřebnou informaci vyhledat. Informačních zdrojů je, jak jsem uvedl na začátku tohoto článku, mnoho, a to relativně velmi levných.

 

Troufám si uvést, že většina elektrotechniků se o normy, zejména o ty nové, začne zajímat až těsně před zkouškou nebo přezkoušením své odborné způsobilosti (tedy jednou za tři roky). Chyba je možná přímo ve vyhlášce, která stanoví, že odborně způsobilý pro určitou činnost na elektrickém zařízení je ten, kdo „má určitý paragraf“, a tedy úspěšně absolvoval zkoušku nebo přezkoušení. Já si však odborně způsobilého pracovníka představuji trochu jinak: jako toho, kdo vykoná určitou činnost na elektrickém zařízení tak, aby bylo nejen funkční, ale i bezpečné, a tedy aby odpovídalo ustanovením příslušných technických norem platných v době, kdy je tato činnost vykonávána.

 

Jako zákazník tedy předpokládám, že elektrotechnik, který mně vyprojektuje, namontuje, opraví či zreviduje elektrické zařízení, se průběžně vzdělává, sleduje nové normy a jejich ustanovení aplikuje ve své každodenní praxi.

 

Tady se vracím na začátek tohoto článku: recesi vidím jako dobrou šanci ke zvyšování odbornosti, prohlubování odborné způsobilosti. Zkuste si zopakovat něco z teorie, zamyslete se nad otázkami souvisejícími s bezpečností elektrických zařízení, podívejte se na normy (a to nejen na ty nejnovější), zkuste hlouběji proniknout do tajů aplikované elektrotechniky. Klaďte si např. otázky: Proč má být zařízení v určitém objektu nebo prostoru uděláno právě tak, jak stanoví norma? Co se může stát, když to bude provedeno jinak? Co se může stát, když použiji materiál jiných parametrů, než stanoví norma?

 

Úplně nejlepší bude, když si v této oblasti vytvoříte určitý řád a návyky, které budete uplatňovat i v době, kdy recese pomine a práce bude více. Vždyť tím budete pracovat na zvyšování své konkurenceschopnosti.

 

Samozřejmě že je to na zodpovědnosti každého elektrotechnika. Ale právě pocit zodpovědnosti by měl být jednou z vlastností skutečného profesionála.

 

Poznámka na závěr: V tomto článku zmiňuji technické normy. Podmínkou odborné způsobilosti jsou však znalosti i příslušných legislativních předpisů (vyhlášek, nařízení vlády, zákonů). O jejich znalosti platí totéž, co o znalosti příslušných technických norem.