O realizování

O realizování

PhDr. Věra Vlková, CSc.

Vedle slovesných spojení založených na slovesech domácího původu provést/provádět, jejichž analýze jsme se věnovali minule, se v současných jazykových projevech stále častěji vyskytují také analogická spojení se slovesem realizovat. Pokud jde o sloveso realizovat, je charakteristika jeho fungování ještě komplikovanější, proto jsme se rozhodli věnovat mu samostatnou pozornost.

Sloveso realizovat je původu latinského. Na rozdíl od většiny sloves českého původu je obouvidové, to znamená, že může vystupovat jako dokonavé i jako nedokonavé. Užívá se ve významu uskutečnit/uskutečňovat, provést/provádět. Má tedy rovněž značně široký a všeobecný věcný význam. Lze ho proto spojovat se značně širokým okruhem podstatných jmen, opět především v závislosti na kontextu. V běžném každodenním vyjadřování se s ním velmi často setkáváme ve spojeních jako např. realizovat návrh, plán, volbu, výběr, řízení, vývoz, dovoz apod. Ve vyjadřování odborném fungují spojení jako např. realizovat opravu, dostavbu, instalaci, odběr, měření, zpracování, rekonstrukci apod.

Módní výrazy

Vedle jisté módnosti uvedeného typu spojení však v tomto případě navíc spolupůsobí také módnost užívání cizích slov (opět patrně především z toho důvodu, abychom sami sobě i svému jazykovému projevu dodali patřičného lesku, přidali na důležitosti a závažnosti), mnohdy aniž bychom znali jejich přesný význam a adekvátní možnosti jejich využití. Vznikají tak velmi často spojení, která vůbec nemají vlastnosti a funkci, které by jejich existenci či použití opravňovaly. Adresát jazykového projevu pak může zhusta jenom hádat, co jimi vlastně chtěl autor sdělit. Srov. např. výrok mluvčího jednoho významného podniku: „K realizaci i splnění našeho závazku dojde v termínu.“

Slovní spojení

Vedle náležitých, významově průhledných a funkčních spojení jako realizovat analýzu, instalaci, zpracování, napojení, opravu, přifázování, výměnu, výzkum, zkoušku apod. (přestože i zde by bylo možné diskutovat o tom, jsou-li uvedená spojení v daném konkrétním kontextu skutečně vhodnější než jednoslovná pojmenování slovesná) se v současném jazyce objevují také spojení jako např. realizovat vítězství, vklad, půjčku, deklaraci, otázky, problémy, vstupenky, vzdělání, stavební objekt, počítačovou síť, zemědělskou půdu apod. Nejde ani tak o to, že k většině podobných spojení v češtině vlastně neexistuje adekvátní jednoslovný slovesný protějšek, to by samo o sobě na závadu nebylo, ale především o to, že spojení tohoto typu buď nejsou dostatečně jasná a jednoznačná, anebo při jejich užití dochází – v porovnání s koexistujícím pojmenováním jednoslovným – k nejrůznějším a většinou i neodůvodněným významovým posunům.

Jak vyplývá z kontextů, které jsme zaznamenali, realizovat vklad lze například jednak tím, že vložíme peníze na nějaký účet, konto apod., jednak také tím, že uložené peníze nějakým způsobem použijeme. Jiné představy o realizaci vkladu přitom bude mít vkladatel na straně jedné a bankovní dům na straně druhé. Podobně i realizovat půjčku může v praxi znamenat jednak její sjednání (ze strany toho, kdo si půjčuje, anebo naopak toho, kdo půjčuje), jednak také konkrétní využití vypůjčených prostředků. Spojení realizovat deklaraci se ve sdělovacích prostředcích používá jak ve významu vypracování, sestavení deklarace, tak také ve významu jejího následného zveřejnění a dále pak také ve významu skutečného naplňování příslušné deklarace. Realizovat vzdělání teoreticky může jak strana, která vzdělání přijímá, tak také strana, která vzdělání poskytuje, popř. také strana třetí, a to navíc velmi mnoha a velice rozdílnými způsoby. Řekne-li někdo, že realizuje vstupenky, může to znamenat cokoliv z těchto možností: že vstupenky počítačově zpracovává, tiskne, zajišťuje, získává, objednává, nakupuje, prodává, distribuuje, používá k návštěvě dané akce apod. Ve všech uvedených případech bychom přitom jistě našli i další (teoretické i prakticky již uplatněné) možnosti významového využití.

Redigování v kontextu

Vedle toho se dále můžeme setkat také s případy, kdy na základě relativně omezeného kontextu a bez širší znalosti situace může docházet až k závažným významovým posunům vedoucím k nedorozumění, popř. k nežádoucímu komickému efektu. Srov. např. stručnou zprávu z denního tisku: „… příslušníkům Policie se podařilo realizovat vysoké procento trestných činů.“ Byla sice patrně míněna jako pochvalná, ale v této podobě se stala spíše žalovatelnou. Podobně též výrok „všechny tyto problémy budeme neprodleně realizovat“ ponechává naší fantazii dveře doširoka otevřené…

Co k tomu dodat? Z hlediska adresáta podobných výroků je situace jednoznačná. Nutí ho, aby se zbytečně složitě propracovával ke skutečnému významu sdělení, který mu i přesto nejednou zůstane utajen nebo mu způsobí mnohá překvapení, zbytečně ho připravuje o čas a spolu s přibývajícími zkušenostmi také o motivaci se podobnými stylizačními výtvory probíjet.

Z hlediska autora jazykového projevu se pak nabízí možností více: na jedné straně může jít o zbytečný spěch a nedostatek pozornosti, popř. o nedostatečnou znalost jazykových prostředků, s nimiž pracuje, a spolu s tím o poněkud omezené stylizační schopnosti. Na druhé straně však může jít také o alibismus, o záměrnou snahu o vágní a významově neurčitou stylizaci. Tímto způsobem se může manifestovat také snaha přidat sobě i svému jazykovému projevu na důstojnosti, závažnosti, oficiálnosti; může se tak dále projevovat také pouhá pohodlnost; anebo také nezájem o podobu vlastního jazykového projevu a jistá ignorance ve vztahu k adresátům jazykového projevu a nepochybně i mnoho dalšího.

Pro praktickou stylizaci pak z toho vyplývají závěry dva. Jednak poučení, že použití složitějšího a náročnějšího způsobu jazykového vyjádření ještě nemusí vést ke kýženému komunikačnímu cíli a není zárukou stylistické úspěšnosti. Jednak potvrzení toho, že největší účinnost mívá vyjadřování konkrétní, jasné, přesné a pokud možno jednoduché, které se neutápí ve významové vágnosti ani se z ní nesnaží profitovat.

Období, kdy se spojení slovesa se jménem podstatným, které v jazyce fungovalo vedle jednoslovného pojmenování slovesného, považovalo za germanismus, označovalo se jako „rozložená vazba slovesná“ a jako takové se paušálně odmítalo, jsme již dávno překonali. Lze se totiž velmi snadno přesvědčit o tom, že spojení tohoto typu se paralelně vyskytují ve většině ostatních evropských jazyků. Vedle němčiny je v analogické funkci nacházíme zcela běžně např. také ve francouzštině, v angličtině, v ruštině, v polštině atd. – to znamená v jazycích různého typu, v nichž se uplatňují rozdílné pojmenovací struktury. Už to by nám mělo naznačovat, že tu není rozhodující sama struktura jazykového prostředku či možnost napodobování cizích vzorů, ale že naopak vyjadřovací potřeby obecně si vynucují jiný, složitější, analytický způsob vyjadřování, který je pak realizován prostředky, které má daný jazyk k dispozici. Přitom pro všechny uvedené jazyky platí totéž: daný jazykový prostředek sám o sobě je v nich tvořen ústrojným způsobem a je také v souladu s daným jazykovým systémem. Problémy mohou vznikat pouze neadekvátním využitím tohoto jazykového prostředku v konkrétním jazykovém projevu.

Konkurence slov

Také konkurenci jazykových prostředků lze obecně považovat za záležitost užitečnou a pro naše vyjadřování prospěšnou. Platí to i pro konkurenci jednoslovných pojmenování slovesných na straně jedné a na jejich základě vznikajících spojení slovesa se širokým, všeobecným věcným významem s podstatným jménem ve 4. pádě na straně druhé. Nezbývá však, než přitom opakovaně zdůraznit to, co v jiných souvislostech bylo řečeno již mnohokrát: to všechno pouze za předpokladu, že s uvedenými jazykovými prostředky umíme také zacházet.

Největší nebezpečí celé řady jazykových prostředků nespočívá většinou v nich samých, v jejich struktuře, obsahu atd., ale spíše ve vnějších okolnostech jejich použití. Mimo jiné například v tom, že se v jisté době stanou až příliš oblíbenými a módními a že se jich začne používat nad únosnou míru a spíše automaticky, bez vazby k jejich skutečnému obsahu a funkci. Pokud se podobných jazykových mód nedokážeme racionálně zbavit sami, spočívá naše poslední naděje v jazykovém vývoji. Podobné automatizace totiž vedou k postupnému významovému vyprazdňování slov a slovních spojení a k jejich přeměně v prázdná a nicneříkající klišé, která jsou pak i bez našeho cíleného úsilí nahrazována novými módními jazykovými prostředky, které jsou – alespoň v dané době – ještě nositelem určitého významu, a celý koloběh začíná znovu.

To bychom však většinou museli čekat příliš dlouho. Proto bývá lépe pracovat raději na sobě.