Musí to být následovně?
Výrazy následující, následovně, následujícně patří mezi stálice všech oficiálních jazykových projevů bez výjimky – především administrativních, odborných a publicistických, ať mluvených, či psaných. Žurnalisté a veřejné sdělovací prostředky se v jejich užívání přímo předhánějí a vytvářejí lákavý a těžko odolatelný vzor, který ostatní uživatele jazyka svádí k následování. Bohužel se to týká i více než sporných případů, jako je odkazování na další sdělení nebo uvádění výčtů. Tato situace přispívá k vytváření a utvrzování dojmu, že jde o posvěcené výrazy, které napomáhají vyjadřování, které je skutečně na úrovni, a spolu s tím i zvyšování prestiže všech, kteří je používají. Je přitom až překvapující, jak snadno k něčemu takovému v jazyce dochází. Stačí jen dostatečný počet opakování na pokud možno hodnověrných a prestižních místech a jazyková nepatřičnost se stává populárním modelem a nezpochybnitelným pravidlem. Proč by se pak kdokoliv měl ještě obtěžovat s ověřováním, jak je to s významem a také s náležitým používáním těchto výrazů ve spisovném jazyce doopravdy? Nezbývá tedy, než se toho chopit.
Všechno se odvíjí od slovesa
Abychom se v tom lépe vyznali, je zapotřebí začít u slovesa následovat. To se užívá v několika souvisejících významech: 1. „pohybovat se, jít, jet za někým nebo něčím“ (šel v čele, následován svou družinou; následoval je jako stín; za prvním kolonou hned následovala druhá); 2. „stávat se, vyskytovat se, dít se po sobě v nějakém pořadí časovém, místním, hodnostním apod.“ (po období dešťů následovalo sucho; po první porážce vzápětí následovala další; otázky následovaly jedna za druhou; nejstarší byl Petr, po něm následovala Marie; vojenské hodnosti po sobě následují takto); 3. „pokračovat v něčí činnosti, řídit se někým/něčím, napodobit“ (nemíní následovat svého předchůdce; vyzval své žáky, aby ho v jeho konání následovali; slepě následovali jeho příklad/příkladu); 4. „být následkem čeho, vyplývat z něčeho“ (z toho však ještě nenásleduje, že…; z toho nutně následuje...; co z toho následuje?). Poslední z uvedených významů sice bývá označován jako zastaralý nebo knižní, v současném jazyce však nejen stále přežívá, ale dokonce poněkud posiluje své pozice.
Pro úplnost se ještě podívejme blíže na tvary tohoto slovesa. Následovat má v 1. osobě čísla jednotného a ve 3. osobě čísla množného dvojí tvary: následuji/následuju a následují/následujou. Měli bychom však vědět, že tyto tvary nejsou na stejné úrovni, ale stylově se od sebe liší. Podoby následuji a následují jsou neutrální a plně spisovné, a můžeme je proto bez obav používat ve všech stylových oblastech, v jazykových projevech všeho druhu. Naproti tomu podoby následuju a následujou, které jsou dnes už sice rovněž oficiálně považovány za součást spisovného jazyka, jsou stále ještě hodnoceny pouze jako hovorové. To znamená, že by měly zůstat omezeny právě jen na hovorový jazyk. Jinými slovy tedy na mluvenou podobu spisovného jazyka užívaného v běžném dorozumívacím styku. V oficiální písemné komunikaci bychom se jim však měli i nadále vyhýbat, tam stále ještě nepatří.
Odvozená přídavná jména
Se slovesem následovat slovotvorně i významově souvisejí přídavná jména následující, následný, následovný. Nejběžnější a nejfrekventovanější z nich je v současné češtině následující. To se v milionu slov vyskytuje zhruba 113krát. Užívá se jednak ve významu „ten, který následuje, další“ (následující období; následující pořad; viz následující kapitola) a dále také ve významu „ten, který je dále uveden“ (k výpočtu se používá následující vzorec; uvedli následující důvody; byly upraveny následující položky; omluvili se následující členové). V tomto druhém významu lze stejně dobře použít také ukazovací zájmeno tento (používá se tento vzorec; uvedli tyto důvody; byly upraveny tyto položky; omluvili se tito členové). Obě uvedené možnosti jsou přitom v současné spisovné češtině plně akceptovatelné a volba konkrétního výrazu je tak především stylovou záležitostí. Může přitom vycházet jak z objektivních okolností, jako je např. širší kontext nebo důvody rytmické, tak z okolností subjektivních, z individuálního stylového pojetí, ovlivněného někdy i aspekty generačními, teritoriálními apod.
Za nepřiměřené a nepatřičné se už ale považuje užívání tohoto přídavného jména ve výrocích jako odstavec 3 se nahrazuje následujícím; seznam chemikálií se doplňuje následujícím; definice se upravuje následujícím; tento postup se odůvodňuje následujícím... V podobných případech je na místě používat výrazy jako tímto nebo takto. V souvislosti s tím je rovněž třeba připomenout, že v mnoha kontextech je použití jak přídavného jména, tak i zájmena zcela nadbytečné a stylově nevhodné – srov. např. některé z nejdůležitějších kategorií jsou následující; plánované změny jsou následující; zjištěné anomálie jsou následující; schválené zdroje jsou následující... (za „jsou“ už skutečně není zapotřebí nic dodávat). Podobné výroky usvědčují autora ze stylové neobratnosti a také z toho, že nad svým vyjadřováním příliš neuvažuje. Přídavné jméno následný už není zdaleka tak časté, na milion slov u něj připadá jen 43 výskytů. Náležitě se používá ve dvou významech: jednak „ten, který následuje, další“ (následné období; následná chemická reakce; následný děj; následná plodina) a jednak „jsoucí následkem, vyjadřující následek“ (následné úpravy; následné znaky; zmírňování následných ekologických dopadů; to je důležité pro následnou implementaci strategických cílů). Může takto fungovat jako součást víceslovných termínů, mnohem častěji však u něj jde o kontextové užití podléhající individuálním preferencím. Užívání přídavného jména následný však zdaleka nepředstavuje jediný možný způsob vyjádření daného významu. Mnohem častěji se tu setkáváme s přídavnými jmény jako následující nebo pozdější,anebo také s rozsáhlejším opisným vyjádřením. Díky tomu se text stává jasnějším a jednoznačnějším.
Ve významu „ten, který je dále uveden“ nelze užívání výrazu následný považovat za vhodné, protože sdělení nemusí být vždy dostatečně jasné a může docházet k nedorozumění. Například u výroků jako postup je následný; přijali jsme následná opatření; bylo rozhodnuto o následných sankcích nelze bez širšího kontextu nebo znalosti situace spolehlivě rozlišit, o který z obou možných významů jde.
Třetí přídavné jméno – následovný – už má v porovnání s předchozími dvěma výskyt téměř mizivý. Na jeden milion slov připadá zhruba jen 0,12krát. Už to mluví samo za sebe. Ve spisovné češtině se náležitě užívá pouze ve významu „ten, který následuje, další“ (oživení regionu po nedávné turbulenci trhů a následovné hospodářské krizi; následovné úpravy už nemohly ničemu pomoci).
Pro odkazování, tj. pro význam „ten, který je dále uveden“, se už ale toto přídavné jméno oficiálně považuje za nevhodné a jazykově nesprávné. V této souvislosti by se mělo používat ukazovací zájmeno tento(pokud je ho ovšem vůbec zapotřebí). Právě tato zásada však zdaleka nebývá dostatečně respektována. V oficiálním vyjadřování všeho druhu propadají mnozí autoři dojmu, že ve srovnání s pouhým ukazovacím zájmenem je přídavné jméno následovný znakem vyššího stylu a vyššího standardu. Proto se pak tak často setkáváme s výroky jako: byly získány následovné poznatky; s následovným zněním nemůžeme souhlasit; soutěž je vypsána pro následovné věkové kategorie; je třeba dodržet následovný postup; oficiální stanovisko je následovné; pro dnešní večer nabízíme následovné pořady … V řadě kontextů přitom není vůbec zapotřebí přídavné jméno následovný používat, a tedy ani nikterak nahazovat. Nejenže si na mnoha místech vystačíme jen s použitím dvojtečky, ale sdělení pak navíc bude mnohem jasnější, přehlednější a pregnantnější – srov. např. důvody pro naše odmítavé stanovisko jsou následovné versus důvody pro naše odmítavé stanovisko jsou tyto versus důvody pro naše odmítavé stanovisko jsou:… Kromě toho k typickým požadavkům dnešní doby patří stručnost. Také z těchto důvodů bychom tedy neměli naše vyjadřování a spolu s tím ani jeho adresáty zatěžovat zbytečným balastem.
Nezbývá proto, než neustále důrazně upozorňovat na to, že užívání přídavného jména následovný pro odkazování k něčemu dalšímu v sobě nezahrnuje žádný potenciál, který by zvyšoval úroveň našeho jazykového projevu. Takovéto užití je naopak jak jazykově, tak i stylově nevhodné a nepřiměřené. Nezřídka může dokonce působit spíše křečovitě, vyumělkovaně, anebo dokonce i komicky. V oficiálním spisovném vyjadřování bychom se mu proto měli důsledně vyhýbat.
A nakonec příslovce
Ta jsou tradičně zdrojem největších problémů. V současné oficiální komunikaci se poměrně často setkáváme hned se třemi: následně, následovněa následujícně. Přitom však zdaleka ne vždy lze jejich užití a v posledním případě též jazykovou formu považovat za patřičné a přijatelné.
Bez větších problémů funguje pouze příslovce následně. Jeho tvoření je po jazykové stránce náležité a systémové a nic nebrání tomu, aby bylo chápáno jako plně spisovné. Používá se ve významech uváděných výše u přídavného jména následný, zejména v tom prvním. To znamená ve spojeních jako dělala modelku a následně se objevila i ve filmu; zeleninu povaříme, následně scedíme a ochutíme; udělal sice chybu, ale následně ji napravil; překonal obtíže a následně se mu začalo dařit lépe; vlak přejel výhybku a následně vykolejil. Také tady jde víceméně o záležitost individuálního stylového využití, někdy hrají svou roli i důvody rytmické. Není to však zdaleka jediný možný způsob vyjádření, mnohem častěji – a většinou i příhodněji – se v tomto významu používají příslovce jako potom, pak, poté, nato, posléze, později, dále (pak) či spojení jako v pozdější době. Díky nim je text plynulejší a zní mnohem přirozeněji. Avšak jedině v tom případě, že používáme pouze jeden způsob vyjádření, nikoliv kombinaci obojího. Výroky jako např. potom vše následně zabezpečíme; následně se to později vyjasní; nato se následně uvede mechanismus do chodu jsou zbytečně překombinované a matoucí. Současně navíc také svědčí tom, že takovýto způsob vyjadřování je spíše jen prázdnou manýrou.
Vedle toho ve zcela stejném významu funguje rovněž příslovce následovně (studenti tyto šperky navrhli a následovně i vytvořili). Také to je utvořeno náležitě a systémově a významově souvisí s příslušným přídavným jménem. Je s ním však spojena vleklá a zcela zásadní komplikace svědčící o chronické nepoučitelnosti.
Již téměř před sto lety označoval Příruční slovník jazyka českého, který vycházel v letech 1935 až 1957, toto příslovce jako archaismus. To samo o sobě by samozřejmě ještě žádný problém nebyl. V průběhu vývoje jazyka mnohá slova zastarávají a vycházejí z úzu, avšak po nějakém čase se zase mohou vracet zpátky do aktivního užití. Podstatné ale je, že už tehdy slovník poukazoval na to, že tam, kde tento výraz uvádí přímou řeč, výčet apod., jde jen o zbytečnou nápodobu němčiny, která však v češtině není zapotřebí a nepřináší jí nic užitečného a funkčního, a proto je zcela nevhodná.
V novějším Slovníku spisovného jazyka českého (1958–1971) si lze ověřit, že na tomto přístupu a hodnocení se nic nezměnilo ani později. Dozvíme se tu také, že vedle vyjadřování časové následnosti se příslovce následovně ve starším jazyce používalo ještě pro vyjadřování důsledkového vztahu. To znamená ve významu „proto, tedy, tudíž“ – např. nerozuměl slova německého a následovně velmi bídně v naukách pokračoval (Jan Neruda). Ale to už se současného jazyka skutečně netýká.
Zcela zásadní význam pro všechny naše současníky má ovšem související, explicitně a zcela jednoznačně formulované upozornění, že příslovce následovně není vhodné používat při uvádění nějakého výroku nebo výčtu. V této funkci se náležitě uplatňuje zájmenné příslovce takto. Již dlouhá desetiletí bychom tedy měli mít dostatečné povědomí o tom, že není vůbec správné používat obraty typu „rozkaz zněl následovně“, ale že úplně postačí a je také mnohem vhodnější a přiměřenější napsat nebo říci jen rozkaz zněl takto. To však většina uživatelů jazyka jako by vůbec netušila, anebo jí to bylo zcela lhostejné. Užívání příslovce následovně v této funkci bývá naopak považováno za cosi stylově mnohem příhodnějšího a noblesnějšího, než by mohlo nabízet jen pouhé ukazovací zájmeno. Neustále se tak setkáváme s výroky jako: článek 8 se mění následovně; seminář je plánován následovně; výpočet se provádí následovně; balení se označuje následovně; maturity budou probíhat následovně; situace vypadá následovně; účastníci hlasovali následovně; shrnul své poznatky následovně; jeho vysvětlení citoval následovně; systém funguje následovně; soud rozhodl následovně; moje otázka zní následovně... Nic z toho však nelze považovat za náležité a správné ani za stylově vyšší nebo atraktivnější. Jde pouze o jakousi manýru, která stále nabírá na intenzitě a tím také svádí k ještě rozsáhlejšímu napodobování. Včetně vyložených stylových neobratností typu plánované akce budou následovat následovně; tyto kroky po sobě musí následovat následovně; operace za sebou následují následovně. Je proto více než nejvyšší čas se probudit a začít přemýšlet nad tím, jak se vyjadřujeme a proč.
Drobný historický rozdíl lze spatřovat pouze v tom, že zatímco Příruční slovník hovořil o germanismech s výslovným odkazem na němčinu, pro naše současníky jde prokazatelně především o přímý a neustále sílící vliv angličtiny (což jsou ovšem v obou případech germánské jazyky). A ruku v ruce s tím jde příliš mechanický překlad do češtiny a nedostatečný ohled na jazykové a stylové rozdíly mezi oběma jazyky.
Angličtina versus čeština
Výčty v angličtině jsou (v závislosti na kontextu) obvykle uváděny dvojím způsobem. Jednak pomocí přídavného jména following (tj. následující) – např. The most important characteristics of the substance are the following:…Doslovný mechanický překlad, který bohužel bývá nejčastější, zní: Nejdůležitější charakteristiky této látky jsou následující:… Češtině je však takovýto způsob vyjadřování cizí a navíc k tomu ještě text zbytečně zatěžuje a činí ho nepřehledným. Úplně by stačilo a bylo by také mnohem přiměřenější použít buď Nejdůležitější charakteristiky této látky jsou tyto:…, anebo ještě lépejenom Nejdůležitější charakteristiky této látky jsou:…
Druhý způsob uvozování je pomocí as follows. To doslova znamená „tak, jak následuje“, což by pochopitelně pro překlad představovalo řešení přece jen poněkud krkolomné. A tak si v této souvislosti překladatelé ze všeho nejvíce oblíbili příslovce následovně, které – jak jsme již ukázali – tu ale naprosto není na místě. Někdy se v této funkci setkáváme dokonce i s příslovcem následujícně (workshop bude probíhat následujícně; k tomuto problému je třeba přistupovat následujícně; celkové schéma vypadá následujícně; situace se vyvíjí následujícně). To však už je zcela „mimo mísu“, protože v případě podoby následujícně už nelze hovořit o náležitém a systémovém tvoření slov, ale pouze o jakési „lidové tvořivosti“. A je dost zarmucující, že nám takovéto obraty stále častěji podsouvají oficiální média, která tolik uživatelů jazyka vnímá jako svůj jazykový vzor.
Ani u jednoho z obou typů odkazování přitom není třeba obávat se volnějšího překladu. Při tom už ale bývá zapotřebí věnovat pozornost rovněž širšímu kontextu. Například větu Planned communication can cover a range from limited to full participation of interested parties, as follows...lze přeložit jako Plánovaná komunikace může pokrývat rozsah účasti zainteresovaných stran, počínaje omezenou účastí až po úplnou účast, a to následujícím způsobem... Podobně též větu, po níž následuje rozsáhlý a obsahově i gramaticky komplikovaný výčet, jako např. The report should contain the following..., lze přeložit jako Zpráva má obsahovat dále uvedené skutečnosti. Možností řešení obvykle existuje více, není proto třeba upínat se vždy pouze k doslovnosti.
Závěr
O náležitém užívání všech těchto výrazů se mluvilo nesčíslněkrát, za nejrůznějších okolností a na nejrůznějších úrovních, jak v minulosti, tak i v současnosti. Tlak chytlavých mediálních a jiných vzorů ruku v ruce s mechanickou nápodobou angličtiny je však (a zdaleka nejen v tomto případě) zřejmě mnohem mocnější a účinnější. Zůstává tak na každém z nás, zda mu bez dalšího rozvažování podlehne, anebo se nad obsahem a formou svého vyjadřování začne dostatečně a včas zamýšlet.