| Michail Osipovič Dolivo-Dobrovolskij Ing. PaedDr. Bohumil Tesařík Abychom dnes mohli elektrickou energii využívat, potřebujeme ji nejen vyrobit, ale také dopravit k odběratelům. K tomu se v současné době využívá množství složitých rozvodných a přenosových zařízení. Otázka přenosu elektrické energie přicházela již s historickým rozvojem „elektroenergetiky„ na konci 19. století. Prvotní přenosová vedení byla napájena stejnosměrným proudem, který sice postačoval pro Křižíkovy obloukovky i Edisonovy žárovky, motory lokomotiv a výtahů, ale jeho přenos na dálku provázely obrovské ztráty. Proto si spotřebiče vozily své energetické zdroje s sebou, jak o tom svědčí např. zemská Jubilejní průmyslová výstava v Praze roku 1891. Její celkové osvětlení (220 obloukovek pro venkovní prostory a 1 400 žárovek pro interiéry a restaurace), včetně světelné fontány a obřího majákového světlometu, bylo napájeno proudem devíti dynam poháněných parní lokomobilou.  Obr. 1. M. O. Dolivo-Dobrovolskij (1862–1919) Avšak právě téhož roku – tedy před 115 lety – byl jedním z těch, kdo jednoznačně rozhodl ve prospěch využívání střídavého proudu v praxi, také ruský fyzik Michail Osipovič Dolivo-Dobrovolskij (obr. 1). M. O. Dolivo-Dobrovolskij se narodil v Petrohradě, studoval v Oděse a Rize, ale polytechnická studia dokončil v německém Darmstadtu. V roce 1888 sestrojil třífázový asynchronní motor (N. Tesla, 1883) a význačnou měrou se podílel na vybudování teorie i praxe moderní přenosové soustavy. Tento talentovaný šéfkonstruktér budoucí známé německé firmy Allgemaine Elektricitäts-Gesellschaft – AEG AG, byl v roce 1891 s dalším průkopníkem elektrizace hospodářství inženýrem Oskarem von Millerem pověřen ředitelem Frankfurtské elektrotechnické výstavy, aby celý její areál zásoboval elektrickou energií. Avšak alternátor vodní turbíny (300 HP) v Lauffenu na řece Neckar byl od místa pořádání akce ve Frankfurtu nad Mohanem vzdálen 180 km. Kromě toho poskytoval napětí jen 55 V (1 400 A, 40 Hz). M. O. Dolivo-Dobrovolskij, zastánce střídavé energetické soustavy, zúročil již dosažené zkušenosti (M. Deprez, 1883*)) a vycházel z patentu na třífázový přenos vícefázové soustavy podle Nikoly Tesly. Napětí alternátoru transformoval na 3 × 8 500 V. Výkon asi 75 kW přenášel do Frankfurtu nad Mohanem třívodičovou sítí měděnými vodiči o průměru 4 mm na stožárech s dvojitými, olejem plněnými izolátory (obr. 2). Elektrický proud se na výstaviště dostal jen s minimálními ztrátami (účinnost asi 75 %).  Obr. 2. Stožár s izolátory pro přenos elektrické energie z Lauffenu do Frankfurtu nad Mohanem v roce 1891 Ve Frankfurtu se napětí transformovalo na 100 V a vedle zajištění osvětlení zde poháněl proud obráběcí stroje, mlátičky obilí a zejména divácky atraktivní obří čerpadlo, vytlačující vodu na umělou skálu. Tento experiment se uskutečnil 28. srpna 1891, byl přijat s velkým světovým ohlasem, definitivně obrátil pozornost ke střídavému proudu a přesvědčivě ukázal možnosti dálkového přenosu elektrické energie. Z pohledu historie silnoproudé elektrotechniky se tak poprvé uskutečnil přenos elektrického proudu o vysokém výkonu na velkou vzdálenost pro průmyslové účely. Ruský elektrotechnik M. O. Dolivo-Dobrovolskij, ačkoliv trochu zůstává v zapomnění, odhalil možnosti třífázového střídavého proudu (sám jej pojmenoval „točivý proud„) a významnou měrou se podílel na vybudování teorie moderní vysokonapěťové přenosové třífázové soustavy a na jejím zavádění do praxe. Model jeho systému z roku 1891 je dnes k vidění v Technickém muzeu v Mnichově. (redakčně doplněno)
*) Francouzský elektrotechnik Marcel Deprez (1843 – 1918) se v roce 1873 na vídeňské světové výstavě úspěšně pokusil přenést elektrickou energii stejnosměrným proudem na vzdálenost asi 1 km. Použil k tomu Grammova dynama poháněného parním strojem a elektromotoru, který poháněl čerpadlo.
Z ruské literatury jsou známy též ojedinělé pokusy o přenos elektrické energie F. A. Pirockého a teoretická studie D. A. Lačinova.
V roce 1882, na technické výstavě v Mnichově, již M. Deprez docílil přenosu výkonu asi 2 HP (Horse Power, koňská síla) – opět stejnosměrným proudem o napětí 2 000 V – na vzdálenost 57 km. Dynamo umístil v uhelném dole v Miesbachu. Spojení dynama s motorem na mnichovském výstavišti bylo zajištěno telefonním vedením.
O rok později svůj pokus zopakoval M. Deprez hned dvakrát, a to mezi Paříží a Grenoblem (cca 650 km) a dále mezi Paříží a Czeil-La-Chapelle. Přenesený výkon byl asi 7 HP, použité napětí 6 kV. Účinnost přenosu byla však nízká a pokusy – provázené mnoha improvizacemi a poruchami – vyzněly nepřesvědčivě. Navíc se setkaly s mnoha odmítavými posudky tehdejších autorit (T. A. Edison, W. Siemens) s poukazem právě na příliš velké ztráty ve vedení.
Jedním z prvních, kdo se zabývali myšlenkou přenosu elektrické energie vícefázovým střídavým proudem, byl Nikola Tesla.
Teprve úspěšný „frankfurtský experiment„ M. O. Dobrovolského znamenal zvrat a potvrzení jak Deprezových, tak Teslových myšlenek. | 
