Malý průvodce džunglí slovesných tvarů (33)

PhDr. Věra Vlková, CSc. |

Účtování se slovesy

Každý seriál se časem nutně omrzí, přestane k sobě přitahovat pozornost a ztrácí příznivce. Zpravidla proto, že se začne stáčet do méně atraktivních sfér a rozmělňovat původní témata. Něco podobného hrozí, i pokud jde o naše výklady týkající se sloves. To podstatné, co v přítomnosti nejčastěji působí potíže a vyvolává otázky a pochybnosti, už bylo představeno a vysvětleno. Dále by tak přicházela v úvahu orientace na podružnější záležitosti nebo zabřednutí do přílišných podrobností či nabízení nejrůznějších nepříliš záživných seznamů a výčtů, což už širší čtenářské publikum může jen stěží shledávat dostatečně přitažlivým a zajímavým. Proto je lépe přestat, dokud je čas, a s tématem se rozloučit. Zdaleka by to nemělo znamenat poslední sbohem, protože slovesa jsou tématem doslova a do písmene nevyčerpatelným. Stále zbývá k objasnění spousta jednotlivostí a v průběhu času bude nevyhnutelně přibývat spousta dalších záležitostí z této oblasti, které budou vyžadovat objasnění nebo usměrnění. Teď si však na nějaký čas od tohoto slovního druhu odpočineme a propříště se budeme věnovat aktuálním tématům z jiných oblastí.

Úskalí slovesných tvarů

Slovesa jsou všeobecně považována za nejkomplikovanější, nejobtížnější a nejnáročnější slovní druh v českém jazyce. Existuje pro to spousta důvodů. Bez sloves je řádná a bezporuchová komunikace téměř nepředstavitelná. Je to právě sloveso, které je v české větě stěžejním strukturním a nosným prvkem, právě na něm věta a celé sdělení stojí (a někdy s ním také padá). Jinak řečeno tedy sloveso představuje jazykový materiál, s nímž bychom měli být velice dobře obeznámeni, abychom ho dokázali za všech okolností náležitě funkčně a komunikačně využívat.

Pro většinu uživatelů jazyka je klíčovým problémem především to, že právě slovesa mají nejpestřejší a časově nejproměnlivější tvarovou soustavu. O tom jsme se ostatně měli příležitost opakovaně přesvědčit. Pro běžného uživatele jazyka je soustava slovesných tvarů jen velmi málo průhledná a přehledná, a nezřídka se v ní proto ztrácí. Může tak docházet nejen k jazykovým chybám, které jsou v prvé řadě jeho vlastní vizitkou, ale v důsledku toho také k chybám komunikačním, kdy nevědomky a v dobré víře autor sděluje něco jiného, než měl v úmyslu a sděleno být mělo. Kdy sice sám době dobře rozumí, ale o jeho publiku už se to tvrdit nedá. Druhá varianta je samozřejmě mnohem choulostivější a nebezpečnější.

Z komunikačního hlediska hraje velice důležitou úlohu rovněž skutečnost, že není možné oddělovat slovesné tvary jako takové od jejich užívání v jazykovém projevu, od jejich stylové platnosti a stylového využití. Právě to si ale ne všichni a ne vždy v dostatečné míře uvědomují. Přitom zejména v oficiálním spisovném vyjadřování je užitečné, ba přímo nezbytné být si všech stylových rozdílů i odstínů náležitě vědom a odpovídajícím způsobem s nimi pracovat.

Slovesná tvarová soustava se vyznačuje širokou škálou dvojích tvarů neboli dublet, v některých případech dokonce vedle sebe může existovat i více tvarů než jenom dva. Zásadní problém, před který je tu uživatel jazyka postaven, spočívá v tom, že variantní možnosti, s nimiž se v praxi může setkat, jsou jen zčásti plně spisovné a nespojuje se s nimi žádná další stylová charakteristika. Pouze ty jsou přitom vzájemně plně zaměnitelné – nebo také jinými slovy neutrální a obecně použitelné ve všech typech jazykových projevů. Vedle nich ovšem v jazyce v rozsáhlé míře existují a fungují také varianty, které lze sice také chápat jako spisovné, avšak z hlediska časové osy jsou již zastarávající či zcela zastaralé, nebo dokonce archaické. Ty potom už ze stylového hlediska nemohou být hodnoceny jako neutrální a obecně použitelné, ale jako stylově příznakové. To znamená např. jako knižní, opuštěné a nemoderní nebo archaické. Totéž se týká i variant hodnocených jako hovorové, nářeční apod., které už se pohybují na okraji spisovnosti nebo mimo ni. Se všemi těmito typy je proto zapotřebí zacházet v souladu s jejich stylovými charakteristikami a používat je jen v odpovídajícím kontextu/typu textu. Vedle toho se dále ještě také vyskytují a fungují podoby zcela nespisovné, z nichž některé mohou být pro mnohé uživatele jazyka někdy jen těžko identifikovatelné – viz např. tolik oblíbená třetí osoba množného čísla „oni (ne)ví“, na kterou by kdekdo přísahal, přestože do spisovného vyjadřování nepatří a jediná skutečně spisovná podoba je oni (ne)vědí. Velmi specifickou množinu tu také představují podoby hyperkorektní, to znamená podoby, které jsou nesprávně utvořené v důsledku přehnané snahy o jazykovou správnost – třeba „oni lhou“ namísto náležitého a skutečně spisovného oni lžou. Od hodnocení takovýchto variant z hlediska spisovnosti a současně s tím také stylové platnosti se pak odvozuje jejich uplatnění v jazykových projevech. A od toho pak dále také úroveň těchto jazykových projevů a spolu s tím i jejich autorů.

Technicky orientovaní uživatelé jazyka bývají obvykle zastánci logiky a přímočaré pravidelnosti. Na tu se však v jazyce přespříliš spoléhat nelze a jednoduché řešení na úrovni „správně – nesprávně“, které mají uživatelé jazyka v největší oblibě a jehož se tak často domáhají, v případě tvarových variant sloves většinou nabízet nelze. Špatným rádcem ovšem rovněž bývá spoléhání pouze na vlastní jazykové povědomí a vlastní jazykový cit. Obojí může být a také povětšině bývá značně ošidné. Jazykové povědomí i jazykový cit jsou založeny na individuálním vnímání jazykových jevů a spolu s tím na jejich subjektivním hodnocení. Nezanedbatelnou úlohu přitom hraje, aniž bychom si to vždy plně uvědomovali, také příslušnost generační, teritoriální, sociální a další subjektivní faktory, které mohou často svádět na scestí. Vedle patřičných znalostí umožňujících řešení takzvaně „na jistotu“ tak zbývá jako další eventualita pouze zjišťování nebo ověřování skutečného stavu v platných jazykových příručkách.

Situaci uživatelů jazyka citelně komplikuje také to, že česká slovesná soustava prochází permanentním vývojem, který je nejen poměrně složitý, ale také značně rychlý. Na jedné straně tu dochází k tzv. tvarové unifikaci neboli sjednocování. To znamená ke sbližování, nebo dokonce vyrovnání způsobu časování jednotlivých slovesných tříd a vzorů. Na druhé straně se však naproti tomu rozmáhá tzv. tvarová diferenciace neboli rozrůznění. Jde o případy, kdy se na základě podobnosti slovesná tvarová soustava nezjednodušuje, ale naopak rozšiřuje o nové a nové varianty. K těmto posunům dochází průběžně a přímo před našima očima. Skutečně jen málokdo si tak může být doopravdy jist pravopisným a stylovým hodnocením nově vzniklých a vznikajících tvarů.

Za této situace se tak mnohdy nelze plně spoléhat ani na to, co se o slovesných tvarech píše v relativně nových příručkách, protože než se dostaly ke svým čtenářům, mnohé z jejich obsahu už přestalo být aktuální a posunulo se někam dál. A čím je publikace starší, s tím větší obezřetností bychom s ní měli nakládat. Nedostatky přitom ale nelze přičítat příručkám samým. Vše je způsobeno tím, že kodifikace, tedy popis normy spisovného jazyka mající povahu závazných, oficiálně předepsaných pravidel jeho užívání, se vždycky zákonitě opožďuje za skutečným stavem spisovné normy – to znamená za souborem jazykových zákonitostí kolektivně pociťovaných jako závazné. Dochází tak k tomu, že mluvnické příručky někdy ještě nepřiznávají spisovný charakter tvarům, které v jazykové praxi již zcela nahradily podoby, které jsou už považovány za archaické, zastaralé nebo knižní, anebo zase naopak k tvarům vyšlým z úzu stále ještě nepřipojují žádnou charakteristiku, takže v důsledku toho mohou být všechny tyto tvary interpretovány jako zcela běžné a neutrální a v souladu s tím pak také používány.

Z časového hlediska lze dnes za optimální pomůcku považovat Internetovou jazykovou příručku Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR (http://prirucka.ujc.cas.cz/). Ta díky své průběžné aktualizaci nejlépe napomáhá sbližování spisovné normy a kodifikace a najdeme v ní relativně nejčerstvější informace. Musíme se však smířit s tím, že sice uvádí jak jednotlivé výrazy, tak také jejich tvary, které se v jazykovém úzu vyskytují, nezřídka se však přitom stává, že se už nevyjadřuje k jejich spisovnosti nebo stylové platnosti. Přitom však je důležité vědět, že jazykový úzus představuje ustálený způsob užívání jazykových prostředků v určité době a v určitém prostředí a na rozdíl od jazykové normy a kodifikace zahrnuje rovněž užití příležitostná, netradiční a nepravidelná, a mezi nimi tedy i užití, které nemají se spisovností vůbec nic společného. Občas se tedy i zde pohybujeme na poněkud tenkém ledě. Všude tam, kde nemáme žádné zdání o tom, co je pro dané konkrétní užití vhodné, anebo jsme na rozpacích, však v současné době Internetová jazyková příručka představuje stále tu nejlepší možnost, kam se obracet. A zdaleka nejen pokud jde o slovesa.

Jak se tvoří slovesa

Ještě než skončíme, by bylo užitečné podívat se blíže na to, jak se vlastně slovesa tvoří. Není totiž bez zajímavosti, že jejich odvozování může vycházet téměř ze všech slovních druhů. Navíc to má i rozsáhlé konsekvence významové. Slovesa se odvozují od zájmen (tykat, vykat, onikat...) a ustrnulých neohebných forem (hajlovat, sakrovat...), dále pak od citoslovcí (hučet, pištět, vřeštět; chrastit, šustit, fňukat, hekat, štěkat, třískat, žbluňkat...) a také od příslovcí (opět → opětovat, pozdě → zpozdit se, pomalu → zpomalit; daleko → oddálit...). V poněkud širším rozsahu se tvoří od přídavných jmen, kde představují poměrně širokou škálu významových typů – srov. černit, čistit, znárodnit; odmrazit, odvlhčit; hladovět, tesknit; červenat se, klikatit se; mládnout, zkamenět, oněmět, zblednout...

Mnohem rozsáhlejší a významově pestřejší je odvozování od jmen podstatných. Pro lepší představu uvádíme příklady zahrnující nejrozšířenější významové okruhy: mast → mastit, buben → bubnovat (= názvy podle prostředku děje); křivda → křivdit, smrt → usmrtit (= názvy podle výsledku děje); hnůj → hnojit, sůl → solit, ryby → zarybnit, sedlo → (o)sedlat (= názvy podle předávaného objektu); válka → válčit, rachot → rachotit (= tvoření od názvů dějů zpětnou transpozicí); otrok → otročit, voják → vojákovat, pán → panovat (= pojmenování děje podle jeho činitele); tábor → tábořit, trůn → trůnit, hnízdo → hnízdit (= pojmenování děje podle okolností).

Samostatnou a specifickou kapitolu představuje tvoření ze sloves. V tomto případě se totiž jedná o modifikace sloves již existujících. Základní modifikace jsou dvě. První z nich představuje tvoření vidových opozic. To znamená na jedné straně dotváření dokonavých podob k podobám nedokonavým, popř. obouvidovým: platit → zaplatit, počítat → spočítat, učit se → naučit se, vidět → uvidět, modernizovat → zmodernizovat, programovat → naprogramovat, eliminovat → vyeliminovat, psát → dopsat, napsat, odepsat, rozepsat, sepsat, upsat (se), vypsat... Na druhé straně pak jde o proces opačný, tj. o tvoření nedokonavých podob k podobám dokonavým: skočit → skákat, koupit → kupovat, dát → dávat, rozvinout → rozvíjet, přijít → přicházet, dopsat → dopisovat, najít → nacházet, rozjet → rozjíždět... Druhým modifikačním typem je potom tvoření násobených sloves: být → bývat → bývávat, brát → brávat → brávávat, dělat → dělávat → dělávávat, dráždit → dráždívat → dráždívávat, hrát → hrávat → hrávávat, jíst → jídat → jídávat, mít → mívat → mívávat, nosit → nosívat → nosívávat, psát → psávat → psávávat, spát → spávat → spávávat....

Vedle toho se pak rovněž uplatňuje vyjadřování obměn základního slovesného významu, např. ve smyslu prostorového směřování děje (odskočit), způsobu a míry děje (přidat) nebo hodnocení děje (poležet si).

Ohlédnutí za modálními slovesy

Vyjadřování modality jsme věnovali rozsáhlou pozornost v šestém pokračování tohoto seriálu, a to nejen pokud jde o český jazyk, ale také v konfrontaci s angličtinou, která je jedním z jazyků, z nichž (a do nichž) se dnes nejčastěji překládá. Zejména v oficiálních psaných textech administrativního a právního charakteru a v textech odborných, které kladou vysoké nároky na jasnost, přesnost a jednoznačnost vyjadřování a současně s tím také na co nejsnadnější orientaci v textu, není vhodné zacházet s modálními slovesy s přílišnou volností a připouštět jejich významové přesahy. Je zde zapotřebí vycházet vždy z jejich přesného významu a funkce v daném jazykovém projevu. Specifické a velmi striktní požadavky na užívání modálních sloves jsou stanoveny pro překlad a zpracování normativních dokumentů.

Společným rysem charakteristik modality v češtině je to, že se její podstata spatřuje ve vztazích mezi složkami komunikačního procesu, tj. především mezi výpovědí a objektivní skutečností. Kromě základní objektivní modality se vyčleňuje také modalita subjektivní, především vyjadřování subjektivní jistoty mluvčího o platnosti výpovědi.

Modální (nebo také způsobová) slovesa bývají zpravidla chápána jako slovesa pomocná, protože nestojí ve výpovědi samostatně, ale ve spojení s infinitivem plnovýznamového slovesa, s nímž dohromady tvoří jeden větný člen: muset odejít, mít se vrátit, moci se zúčastnit, nesmět kouřit, chtít se napít... Obvykle se uvádějí tyto základní významy modálních sloves:

nutnost: muset (v lingvistické terminologii se můžeme v souvislosti s tímto významem někdy setkat také s označením debitiv), mít (= hortativ);
možnost: moci (= posibilitiv), dovést (= fakultativ), smět (permisiv);
hodlání, chtění: chtít, hodlat (= volitiv); v tomto významu je na rozdíl od předchozích obsažen rovněž moment lidské vůle.

Slovesa v terminologii

Z hlediska frekvence slovních druhů existuje ve věcných stylech, zejména ve stylu odborném a administrativním, výrazná převaha podstatných jmen, která jsou typickými pojmovými slovy. Podstatná jména obvykle bývají významově jasně a přesně vymezena, což jim dává neoddiskutovatelný terminologický charakter. Proto také veškeré názvosloví – přehledy a soupisy termínů, glosáře, naučné slovníky a encyklopedie, terminologické normy, nomenklatury atd. – pracují převážně právě s tímto slovním druhem, který lze snadno uchopit a jednoznačně definovat. Popřípadě pro další významovou specifikaci využívají spojení podstatných jmen s dalšími kvalifikátory, především s přídavnými jmény, čímž dochází ke vzniku víceslovných jmenných pojmenování.

Slovesa, až na vcelku řídké výjimky, nemají terminologickou platnost, a nelze je proto stejně jednoznačně definovat. To platí nejen pro češtinu, ale pro převážnou většinu jazyků vůbec. Vychází to z toho, že slovesa primárně neplní pojmenovací funkci tak jako jména podstatná, ale slouží především k usouvztažňování při stavbě věty. Jejich významové pole tak bývá mnohem širší a diferencovanější. To si lze snadno ověřit ve výkladových slovnících a velmi přesvědčivě to ilustrují slovníky překladové, kde obvykle nejde o vztah 1 : 1, ale nabízí se větší či menší množství možných ekvivalentů. Pro ilustraci: u anglického confirm je to např. potvrdit, stvrdit, odsouhlasit; kvitovat; ověřit; utvrdit, konfirmovat, schválit, osvědčit správnost, ratifikovat; upevnit, posílit...

Proto u sloves obvykle nelze trvat na přiřazení pouze jediného ekvivalentu a na jeho jednotném a systematickém uplatňování v celém textu, jako je tomu u jmenných termínů. Naopak všude tam, kde nejde o ustálené spojení a zafixovaný úzus, bývá zapotřebí v závislosti na přesném významu (konkrétním kontextu) použít vždy náležitý významový ekvivalent. Slovesa jsou tedy mnohem hůře uchopitelná a zpracovatelé i uživatelé terminologie, stejně jako autoři odborných, administrativních i dalších věcných textů, se jim raději (a právem) snaží vyhýbat a dávají pokud možno přednost výrazům jmenným, jejichž užití bývá mnohem bezpečnější. V případě sloves je vždy třeba pečlivě zvažovat všechny jejich významové aspekty, které mohou ovlivňovat jejich patřičné zapojení do konkrétního kontextu.

ZÁVĚR

Tohle už definitivně byly poslední drobky ze slovesného repertoáru, které by v celkovém bilancování neměly scházet. Zbývá tedy už jen se s celým seriálem rozloučit a poděkovat za pozornost.