Malý průvodce džunglí slovesných tvarů (32)
Co je užitečnévědět o dubletách
Jazykovědný termín dubleta má svůj původ v latině, do češtiny se ale dostal zprostředkovaně přes francouzštinu. Jako dublety se označují takové dvojice slov, které se liší hláskově (kolna – kůlna, klot – glot, také – taky), tvarově (policisté – policisti, stati – statě, (bez) definic – definicí, stanovisek – stanovisk, balíčcích – balíčkách, kouscích – kouskách, tří – třech, moci – moct) nebo pravopisné (brífink – briefing, resumé – résumé, témbr – timbre, cunami – tsunami, archiv – archív, benzin – benzín, ovládač – ovladač, busola – buzola, diskuse – diskuze, pulz – puls, na plno – naplno). Mohou být významově nerozlišené, řidčeji se však také mohou významově lišit. Uživatelům jazyka působí nejrůznější starosti. Vzbuzují rozpaky, nejen pokud jde o jejich spisovnost, ale také pokud jde o jejich stylové uplatnění. I tehdy, když jsou obě dubletní podoby plně spisovné, nebývají totiž obvykle na stejné stylové úrovni, ale liší se svým stylovým zabarvením a v souvislosti s tím také stylovým využitím. Výběr mezi nimi proto nemůže být libovolný ani náhodný. Je závislý na jejich stylové charakteristice a spolu s tím také na stylové charakteristice textu, kde se budou používat.
Existence dublet se týká všech slovních druhů, slovesa nevyjímaje. A právě na ně se dále zaměříme. Postupně si představíme typy, které jsou předmětem nejčastějších dotazů a diskusí, a pokusíme se vysvětlit vývojové procesy, které se vznikem a existencí dublet souvisejí. Všechno vychází z toho, že u sloves jsme zdědili velice bohatou soustavu tvarů, v níž se mimo jiné odrážejí rozdíly mezi tvary spisovnými, tvary užívanými v obecné češtině, popř. ještě také tvary uplatňujícími se v nářečích. Připočteme-li k tomu rozdílné jazykové povědomí jednotlivých uživatelů jazyka, nemělo by nás překvapovat, že k dubletám se často přistupuje s nedůvěrou, nejistotou a rozpaky.
V běžně mluvených variantách našeho jazyka se soustava slovesných časů postupně více či méně zjednodušila. Proběhly v ní změny, které sblížily, nebo dokonce vyrovnaly časování jednotlivých slovesných tříd a vzorů, čímž došlo k tvarové unifikaci. Klíčovou roli při tom sehrála slovesa s velkou četností, jejichž tvarová soustava ovlivnila tvary sloves vyznačujících se nižší četností.
Z obecné češtiny (tj. z nadnářečního útvaru národního jazyka užívaného v mluveném dorozumívání v nespisovných projevech v Čechách a na západní Moravě), začaly některé analogické tvary pronikat do hovorového jazyka (tj. do jazyka běžné každodenní komunikace) a z něho posléze i do oficiálních psaných textů. Dnešní potíže s časováním a se slovesnými tvary vůbec, a to jak s pojetím jejich spisovnosti, tak s eventuálním stylovým zařazením, tak lze spatřovat na jedné straně v objektivní jazykové situaci a na druhé straně pak také v subjektivním přístupu a individuálním jazykovém povědomí.
Vztah normy a kodifikace
V české lingvistice se pracuje se třemi vzájemně souvisejícími termíny: úzus, norma a kodifikace. Můžeme se s nimi potkat poměrně často, ne vždy však máme dostatečně jasnou představu o tom, co se za nimi skrývá. Proto alespoň stručné uvedení do kontextu.
Úzus je soubor jazykových prostředků, které jsou ve vžité podobě užívány jazykovým společenstvím. Úzus může být jak spisovný, tak i nespisovný (profesní, nářeční atd.).
Jazyková norma je soubor jazykových prostředků, které jsou jazykovým společenstvím považovány za společný jazykový standard, jsou pravidelně užívány a jsou považovány za závazné. Je vlastní všem jazykovým útvarům, jak spisovným, tak i nespisovným. Spisovná norma je tradičně kritériem jazykové správnosti. Existuje v jazyce samém, vytváří se postupně, mění se velmi pomalu, není však ustrnulá. Týká se pravopisu, výslovnosti i tvarosloví. Rovněž existují normy stylové. Norma se utvrzuje jednak kodifikací a jednak také individuálním a kolektivním územ uživatelů jazyka. Významným způsobem ji ovlivňují především hromadné sdělovací prostředky, řečníci, spisovatelé, překladatelé a další profesionální uživatelé jazyka. Spisovná norma je předmětem péče lingvistů; právě pomocí kodifikace do ní mohou zasahovat, podporovat její ustálenost, systémovost a rozhodovat o tom, které varianty do spisovné normy patří a které nikoli.
Kodifikace zachycuje vědecké poznání jazykové normy, především normy spisovného jazyka, a utvrzuje objektivně existující normu v jazykových příručkách – slovnících, mluvnicích, pravopisných a výslovnostních pravidlech. Jejím účelem je sloužit k poučení uživatelů jazyka a současně též podporovat vývojové tendence, například tím, že zachycuje dublety nebo vývojové varianty. Jedním z významných kodifikačních kritérií je přitom systémovost. Jakkoliv to nepramení z žádného zvláštního zákonného statusu, v záležitostech kodifikace spisovné češtiny se u nás respektuje autorita Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky.
Kodifikace se ze své podstaty nutně opožďuje za skutečným stavem spisovné normy. Zatímco norma je dynamická, její vývoj probíhá plynule a nepřetržitě, kodifikace zachycuje změny po etapách, staticky. V jazyce proto postupně dochází k rozporům mezi normou a kodifikací, které pozvolna narůstají. Kodifikace tak časem zastarává, což se pak obvykle řeší změnou nebo alespoň dílčími úpravami. Svou statičnost a z ní vyplývající konzervativnost se kodifikace snaží překonávat tím, že respektuje a přijímá pohyb v normě uváděním dublet. Prostřednictvím kodifikace tak dublety napomáhají na jedné straně ke stabilitě jazyka a na druhé straně pak také k jeho stylovému rozvrstvení.
Stylové rozvrstvení jazyka
Spisovný jazyk zdaleka nepředstavuje jednotný a kompaktní útvar. Jeho stylové rozvrstvení (stylová diferenciace) je dáno na jedné straně podmínkami, potřebami, úkoly acíli jazykové komunikace a na druhé straně pak rozvojem poznání, vývojovým stupněm společnosti adalšími sociálními, ekonomickými, kulturními a jinými faktory. S ohledem na množství vnějších vlivů a nezřídka i na rozdílné potřeby a zaměření a v nezanedbatelné míře rovněž na lokální jazykové tradice není (a ani nemůže být) stylová klasifikace jediná a jednotná ani v rámci jednoho jazykového (nebo národního) společenství, natož v rámci širšího souboru jazyků na úrovni mezinárodní. Navíc je třeba mít na vědomí, že vyhraňování jednotlivých stylů je záležitostí vývojovou, která podléhá celé řadě objektivních i subjektivních faktorů. V české jazykovědě má již dlouhou tradici a je nejvíce uznávána a široce přijímána funkční stylová klasifikace, která je založena na funkcích jazykového projevu. Vydělují se tak tyto základní funkční styly: běžně dorozumívací (označovaný také jako prostě sdělovací nebo hovorový), odborný, administrativní (někdy se jako samostatný vyděluje i styl právní), publicistický a umělecký. Tento přístup se odráží i v našem pojetí.
Vraťme se už ale zpět ke slovesům a k jejich dubletním podobám. Na některé z nich jsme již upozorňovali v předchozích pojednáních, teď si představíme další.
Slovesa 1. třídy náležející k vzorům „mazat“ a „brát“
Ke vzoru „mazat“ se řadí skupina sloves, která se od ostatních sloves první slovesné třídy liší ve tvarech první osoby čísla jednotného a třetí osoby čísla množného. U sloves, která jsou v kmeni zakončena na -š, -ž, -č, se stále ještě hojně užívají koncovky –i (dokáži to pochopit; káži vám to udělat; namaži si chléb; odkáži vás na předpisy; píši dopis; často pláči; podepíši dokument; směji se; opakovaně se tě táži; vždy se pečlivě učeši; rád vám to ukáži; uváži si kolem krku šátek) a -í(nedokáží to pochopit; káží vodu a pijí víno; vždycky si špatně namaží lyže; na to nejdůležitější nikdy neodkáží; píší mnoho dopisů; děti často pláčí; nikdy nepodepíší všechny dokumenty; všichni se tomu smějí; táží se na to zbytečně; načeší nám meruňky; ukáží nám, jak postupovat; uváží své lodě ke břehu). Nelze si přitom nepovšimnout, že uvedené podoby zdaleka nejsou na stejné stylové úrovni, některé z nich bychom dnes použili už jen stěží. Lze tak jen zobecnit, že podoby zakončené na -i/-í už ve větší či menší míře zastaraly a jsou chápány jako škrobené a knižní.
V současné češtině jsou za stylově neutrální, což současně znamená univerzálně použitelné, již poměrně dlouhý čas považovány koncovky –u (dokážu to udělat; odkážu všechno dětem; nerad pláču; vzkážu mu to; píšu téměř výhradně na počítači; načešu vám třešně) a -ou: (dokážou to udělat; muži prý nepláčou; neustále nám o tom kážou; píšou o tom v novinách; brigádníci češou ovoce; uvážou si tím na sebe pěkné břemeno).
Přístup k dubletám tohoto typu se samozřejmě nutně bude lišit, a to jak z hlediska generačního či regionálního, tak i pokud jde o individuální jazykové povědomí. Není sice dost dobře možné hodnotit je na ose „dobře“ – „špatně“, měli bychom však mezi nimi rozlišovat podle toho, v jakém stylovém kontextu je chceme použít. Stylově neutrální podoby zakončené na -u/-ou lze obav používat ve všech typech jazykových projevů, oficiálních i neoficiálních. Naproti tomu podoby zakončené na -i/-í jsou dnes už vnímány jako částečně či silněji knižní, někdy dokonce až archaické. S těmi bychom měli zacházet daleko opatrněji a zvažovat, zda jsou v daném kontextu skutečně na místě, zda nejsou v rozporu s tvary jiných slov ani s celkovým stylovým charakterem daného jazykového projevu. Aniž bychom si to dostatečně uvědomovali, býváme v mnoha ohledech zbytečně konzervativní a nadbytečně hyperkorektní. Přepjaté zaměření na jazykovou správnost nebývá tím nejlepším rádcem, pokud jde jak o vlastní způsob vyjadřování, tak o zaujímání kritických postojů k vyjadřování ostatních.
Tvary sloves vzorů „mazat“ a „brát“, které jsou tvořené od kmene minulého, jsou podobné tvarům 5. slovesné třídy – vzor „dělat“ (srov. mazat – dělat, mazal – dělal). V důsledku toho pak připodobnění obou typů často proniká rovněž do tvarů přítomných Tímto způsobem dochází k dalšímu rozhojnění dubletních podob: 1. češe – česá; kouše – kousá; oře – orá; sype – sypá; šlape – šlapá atd. ve třetí osobě jednotného čísla a 2. češou – česají; koušou – kousají; ořou – orají; sypou – sypají; šlapou – šlapají atd. ve třetí osobě čísla množného.
Například u slovesa česat pak máme v důsledku toho v první osobě jednotného čísla ve třetí osobě čísla množného na výběr hned ze tří možností: češi – češu – česám a češí – češou – česají. Vedle silně knižních podob češi a češí tu tedy fungují ještě dvě další podoby, které se dnes chápou a také používají jako neutrální.
Tvary rozkazovacího způsobu sloves vzorů „mazat“ a „brát“
Pronikání tvarů 5. slovesné třídy ke slovesům vzorů „mazat“ a „brát“ není rovnoměrné. U některých sloves se drží spíše tradiční tvary podle vzorů „mazat“ a „brát“ – sem patří např. hrabat, lámat, šlapat, plakat. U takovýchto sloves je to pak zpravidla právě jen tvar rozkazovacího způsobu, v němž se mohou uplatnit rovněž tvary podle vzoru „dělá“ (není snad přitom zapotřebí dodávat, že vedle základových bezpředponových sloves se to týká rovněž odvozených sloves předponových, kterých není právě málo): v jednotném čísle hrab – hrabej; rozplač se – rozplakej se; nelam – nelámej; nešlap – nešlapej, zahrab – zahrabej; v množném čísle pak hrabte – hrabejte; rozplačte se – rozplakejte se; nelamte – nelámejte, rozšlapte – rozšlapejte atd.
Slovesa 3. třídy vzoru „krýt“
Základem skupiny sloves, která se časují podle vzoru „krýt“, jsou starobylá stylově neutrální slovesa, např. pít, mýt, obout. Se slovesy typu „mazat“ mají společný výskyt dvojích koncovek v první osobě jednotného čísla a ve třetí osobě čísla množného. Jejich stylové zabarvení je však v tomto případě odlišné. U vzoru „krýt“ jsou koncovky –i a -í neutrální, a jsou tedy univerzálně použitelné. Naproti tomu koncovky –u a -ou jsou považovány za hovorové – srov. denně se myji studenou vodou × to nádobí po tobě neumyju; ty boty jsou malé, už je neobuji × co nejdříve se do toho obuju; nepijí víno ani tvrdý alkohol × napijou se raději kohoutkové vody; často myjí okna × myjou si nad tím ruce ...
U sloves řazených k typu „krýt“ se rovněž uplatňuje opačný proces než u sloves typu „mazat“, a sice odklon od tvarů 5. slovesné třídy. Se silně knižními tvary jako vlá, hrá apod. se dnes už téměř nesetkáváme, nahradily je tvary vlaje, hraje atd. Srov. např. praporec vlá na stožáru × vždycky za ní vlaje hříva vlasů; vánek si hrá v obilí × hraje dobře na kytaru i na klavír. Totéž platí rovněž pro tvary rozkazovacího způsobu: zahrej to pro mě znovu × hezky si hraj a nezlob.
Slovesa typu „krýt“ vykazují podobnost se slovesy 5. třídy. V ojedinělých případech existují vedle sebe oba typy tvarů: kout – kuje vedle kovat – ková.
Slovesa 4. třídy vzoru „sázet“
Slovesa 4. slovesné třídy vzoru „sází“ mají ve třetí osobě množného čísla vedle původního tvaru sázejí ještě nově kodifikovaný tvar sází. Toto rozšíření je odrazem sklonu jazyka k vyrovnávání tvarů. Koncovku -í ve třetí osobě množného čísla mají totiž oba další vzory této třídy „prosit“ a „trpět“ (oni prosí, trpí).
Koncovky -ejí a -í jsou stylově rovnocenné: otálejí/otálí, chybějí/chybí, kácejí/kácí, rozumějí/rozumí, odnášejí/odnáší, splácejí/splácí, kymácejí/kymácí, ztrácejí/ztrácí atd. Kvůli jednoznačnému porozumění je však v mnoha případech vhodnější používat v množném čísle širší tvary s koncovkou -ejí. Srov. např. kolo pohání řemeny × kolo pohánějí řemeny; podvádí automobilky při testech? × podvádějí automobilky při testech?; zařízení prochází renovací × zařízení procházejí renovací; provádí se operace × provádějí se operace.
Kolísání sloves mezi vzory „prosit“ a „sázet“
Ve 4. slovesné třídě najdeme několik sloves, která kolísají mezi vzory „prosit“ a „sázet“. Patří k nim frekventovaná slovesa bydlit – bydlet, musit – muset, myslit – myslet, z méně užívaných pak kvílit – kvílet, šílit – šílet a hanit – hanět. Historicky se k nim řadí ještě další slovesa, např. bujit – bujet, lačnit – lačnět, truchlit – truchlet. O těchto slovesech se v mluvnicích dočteme, že si zachovala dvě ucelené řady tvarů: jednu podle „prosit“, druhou podle „sázet“. V souladu s platnou kodifikací jsou ve třetí osobě množného čísla rovnocenné tvary bydlí – bydlejí, musí – musejí, myslí – myslejí, kvílí – kvílejí, šílí – šílejí, haní – hanějí. V příčestí činném pak vedle sebe fungují dvojice bydlil – bydlel, musil – musel, myslil – myslel, kvílil – kvílel, šílil – šílel, hanil – haněl. Frekvenční analýza jednotlivých tvarů však ukazuje, že se tyto původně samostatné řady prolínají a mají tendenci vytvářet řadu jednu, časovanou podle „kompromisního“ vzoru „trpět“, v němž se spojuje paradigma vzoru „prosit“ a „sázet“. Toto kolísání přitom není u všech slov stejné.
Slovesa vzoru „kupovat“
Slovesa typu „kupovat“ představují velmi živý typ, náleží k němu mnoho původních domácích sloves (např. děkovat) a zařazují se sem i slovesa nově přejímaná (např. skenovat). Je to typ tvořený velmi pravidelně, prakticky bez tvarových odchylek. Také u tohoto typu lze používat v první osobě jednotného čísla a ve třetí osobě množného čísla dva stylově rozlišené soubory koncovek. Koncovky –i a -í jsou neutrální a všestranně použitelné: kupuji/ kupují, děkuji/děkují, konstruuji/konstruují, miluji/milují, ohrožuji/ohrožují, omezuji/omezují, prohlašuji/prohlašují, shromažďuji/shromažďují, skenuji/skenují, slibuji/slibují; soustřeďuji/soustřeďují... Naproti tomu koncovky –u a -ou jsou hovorové, což znamená, že v oficiálních jazykových projevech, ať mluvených, anebo psaných, bychom se jim měli raději vyhýbat: kupuju/ kupujou, děkuju/děkujou, konstruuju/konstruujou, miluju/milujou, ohrožuju/ohrožujou, omezuju/omezujou, prohlašuju/prohlašujou, shromažďuju/shromažďujou, skenuju/skenujou, slibuju/slibujou, soustřeďuju/soustřeďujou ...
(dokončení)