Malý průvodce džunglí slovesných tvarů (31)

Možnosti a nástrahy českého záporu

Záporné vyjadřování v češtině sice není spjato výhradně jen se slovesy, avšak slovesa při něm sehrávají zcela zásadní úlohu. A navíc právě ona se vyskytují v situacích, které pro uživatele jazyka zpravidla bývají nejožehavější.

Zápor neboli negace v nejobecnější rovině znamená odmítnutí či popření něčeho. Jinými slovy jde tedy o operaci, která neguje podmínky kladné (oznamovací) věty. Poněkud jiným prizmatem je však negace nazírána ze strany striktní formální logiky a jiným ze strany lingvistiky. Z pohledu logiky představuje negace výrok, který má logicky nutně opačnou hodnotu než výrok výchozí. Nemělo by nás však nikterak překvapit ani zaskočit, že v přirozeném jazyce je negace strukturována méně pravidelně než v logice. Nadto se tu při jejím vyjadřování nabízejí různé možnosti a způsoby řešení a jednotlivé jazyky jich využívají po svém, každý v souladu se svým vlastním jazykovým systémem a s vlastními jazykovými pravidly.

 

Angličtina versus čeština

Značně ošidné bývá například dnes zcela běžné střetnutí angličtiny a češtiny. Češi tradičně mívají s řešením záporu v angličtině nemalé problémy, protože se jen obtížně přizpůsobují tomu, že současná angličtina ve své oficiální podobě trvá na použití pouze jediného záporu ve větě. Neoficiální vyjadřování je sice rozvolněnější a můžeme v něm mnohdy narazit hned na několik záporů současně, to však nelze považovat za relevantní argument pro nedodržování platného pravidla, stejně tak jako pro řešení jazykových jevů ve spisovné češtině nemůže být dostatečným argumentem hovorový nebo slangový úzus. Na rozdíl od angličtiny může být v češtině počet záporů téměř libovolný, primární podmínkou je to, že se tím význam sdělení nepřevrátí v jeho pravý opak. Běžně tu dochází ke značné kumulaci záporných výrazů, někdy se dokonce může věta skládat jenom ze samých záporných slov. – Pro lepší představu, jak rozdílným způsobem se oba jazyky s řešením záporu vyrovnávají: pro český výrok „nikdo nikdy nikde nic neviděl“ existuje hned několik variant překladu do angličtiny:

Nobody has ever seen anything anywhere.

Anybody hasn't ever seen anything anywhere.

Anybody has neever seen anything anywhere.

Anybody has ever seen nothing anywhere.

Anybody has ever seen anything nowhere.

Všechny tyto varianty splňují požadavek jediného záporu ve větě (tučně vytištěné výrazy) a teoreticky jsou všechny po gramatické stránce zcela v pořádku, přesto však zdaleka nejsou na stejné úrovni. V běžné jazykové praxi se obvykle uplatňuje téměř výhradně varianta uvedená na prvním místě. Užití těch ostatních je spíše ojedinělé a souvisí se specifickými stylistickými nároky a požadavky, zejména s kladením důrazu.

Ale zpátky k češtině. Tradiční české mluvnice rozlišují trojí typ záporu.

1. Větný zápor neboli větná negace

Větný zápor popírá obsah celé věty, prohlašuje ho za neplatný, nemožný nebo neexistující. Proto se v souvislosti s ním také mluví o celkovém nebo obecném záporu. Záporka ne- tu stojí primárně u přísudkového slovesa: představení se nekoná; včera nepršelo; neměl ho rád; nebudu se na to dívat; tohle jsme nechtěli; za celý den nic neudělal. Současně při tom platí, že ve větách s tímto záporem musí být záporná rovněž zájmena a zájmenná příslovce. Místo neurčitých zájmen a zájmenných příslovcí (kdo, někdo, něco, někde, někdy, nějak…) a výrazů všeobecné a zevšeobecňující platnosti (každý, všechen, všude, vždy(cky)…) se v těchto záporných větách užívají záporná zájmena a zájmenná příslovce se záporkou ni- (nikdo, nikdy, nikde, nic…) nebo žádný…, jestliže se obecně popírají všechny možné případy: nikdo mu nerozuměl; o nikom nic nevěděl; nikomu o sobě nedal vědět; nikdy nikam nepřišel včas; nikdy nikomu s ničím nepomohl; nikdy se mu nic nepodaří; dům neměl žádná okna; nikde nemá žádné stání; nikdy jsem si nedělala žádné iluze; nemělo to na nás nikdy žádný vliv; nikdy nikomu neřekl křivé slovo; nikdy pro to nic neudělali; nikdy nikomu nic neslibuj.

2. Členský zápor neboli členská negace

Záporka ne- (nikoli/nikoliv) se klade k jinému větnému členu než k přísudku, zatímco přísudkové sloveso si zachovává nezápornou podobu. Takovýmto způsobem se popírá pouze obsah toho větného členu (výrazu), k němuž se záporka vztahuje. Na rozdíl od větného (celkového) záporu jde tedy o popření pouze částečné. Nepopírá se obsah celé věty, ale jenom určité její části, přičemž kladný ráz celé věty zůstává nezměněn: ne každý s tím souhlasil; stalo se to nikoli mou vinou; ne pokaždé byl úspěšný; ne slovy to vyjádřil, ale gesty.

3. Slovní zápor neboli lexikální negace

Slovní zápor se vyjadřuje záporkou ne-, která je součástí významu slova: nevoják, nečlen, nepřítel, nedbalost, neochota; nedostupný, nerozbitný, neschopný, nesprávný, neúspěšný; neočekávaně, nepodmíněně, neúčelně; nemálo, nemnoho, nejeden ... Někdy přitom už slovo bez záporky ani neexistuje nebo je silně zastaralé, takže záporné slovo má samostatný věcný význam – např. nemluva, nemrava, nekalý, nesmírný, nenávidět.

Užívání slovního záporu samo o sobě neklade na uživatele jazyka žádné zvláštní nároky a jeho obliba neustále vzrůstá napříč všemi vrstvami uživatelů jazyka. Určité problémy však začíná působit lavinovité novotvoření a používání záporných výrazů, zejména podstatných jmen. Snahy o oživení nebo ozvláštnění jazykového projevu jsou sice v jazyce přítomné neustále, není však příliš zdrávo je v jakémkoliv směru přehánět. Z komunikačního hlediska lze slovní zápor v některých případech chápat jako jistý druh eufemismu neboli nahrazování výrazu označujícího nepříjemné skutečnosti nebo představy, popř. příkré soudy apod. výrazem o něco mírnějším, jemnějším, šetrnějším. Srov. např. nepravda nebo také nefakt namísto lež; nevítězství místo prohra, ztráta; neautorita místo nevážnost, bezvýznamnost; neradost místo smutek; neláska místo zloba, nenávist; nepracovitý místo líný; nepozitivní místo negativní, záporný; nedobře místo špatně, bídně, mizerně atd. To je zřejmě jedním z důvodů, proč je tento způsob vyjadřování tak oblíbený zejména u představitelů současné publicistiky a rovněž tak i politiky. Užívání slovního záporu je do značné míry subjektivní záležitostí a hlavní roli tak obvykle hraje především individuální vkus a individuální styl.

V odpovídajícím kontextu a situaci a v přiměřené míře lze slovní zápor považovat za funkční způsob vyjádření, bez něj by náš jazyk byl o mnohé ochuzen. Jako vzácné koření může přitahovat pozornost a dodávat sdělení vtip a šarm. Problém spočívá v tom, že v dnešní době se stále častěji překračují únosné meze a tento způsob vyjadřování často přerůstá v pouhou manýru (srov. např. ke své nelítosti ho neznám; jeho nepozvání bylo nedůstojné; jsem jeho nepříznivec a nefanoušek; sešli se tam jeho neobdivovatelé; projevil tím svůj nenázor; vyjádřili mu svou nepodporu; očekává se nepodpis tohoto dokumentu; bylo to nevítězství neprotestů; jde o velmi nemalou částku; byl na to příliš nefit; je to značně neideální; jsem tomu nenakloněn; je zapřisáhlým nemilovníkem tohoto přístupu ...). Mnohdy při tom jde také stranou taktnost a ohleduplnost a celé vyjádření naopak získává spíše hanlivý či urážlivý přídech. Kromě toho nelze zapomínat ani na to, že existují obory a oblasti, kde je záhodno označovat věci jasně a přesně jejich pravým jménem a kde snahy o originalitu, zastírání skutečného významu, anebo o expresivní způsob vyjadřování ničemu neprospívají a jsou spíše na překážku.

 

Záporka ani

V záporných větách se namísto slučovacích výrazů a, i, spojkové dvojice i – i, také, rovněž užívá záporka ani (zastarale ni). Stojí vždy před slovem, na něž je kladen důraz. Její další funkcí je, že zesiluje zápor: nemá bratra ani sestru; nemám na to čas ani peníze; ani kuře zadarmo nehrabe; ani nám se to nelíbí; není to ani ryba, ani rak; popř. zdůrazňuje, že zápor se týká také případu, o kterém by se to nepředpokládalo: ani ve snu by mě to nenapadlo; ani po všem, co prodělal, neztratil smysl pro humor; neudělám to, ani kdyby ses rozkrájel.

V současné češtině se však stále častěji v této funkci objevuje rovněž slučovací spojka i: (1) nemá bratra i sestru; nerozumí tomu i odborník; (2) nechápeme podstatu sporu i jeho řešení; lidé tu nevydělávají mnoho peněz i jich moc neutratí; (3) nevede to k ničemu dobrému, ani na pracovišti i doma; nebyli jsme tam i jsme o tom nevěděli. V lepším případě tak dochází pouze ke ztrátě důrazu, zápor není zesílen, jednotlivé výrazy se prostě jen kladou vedle sebe na stejnou úroveň (1), v horším případě je už vyjádření gramaticky i významově méně zřetelné, ale stále ještě jsme bez větších obtíží schopni mu při troše snahy správně porozumět (2). Vedle toho však existují také případy, kdy je porušení gramatických vazeb natolik zásadní, že už nás to uvádí do rozpaků a poskytuje to živnou půdu nejrůznějším hypotézám (3). Těžko odhadovat, zda se na tom podílí především pohodlnost a snaha o zjednodušování, nepozornost, anebo lhostejnost k úrovni vlastního vyjadřování. Jisté je jen to, že by se v každém případě vyplatilo věnovat stylizaci (jakéhokoliv) sdělení náležitou pozornost. A stejně tak by mělo být samozřejmostí text po sobě pak vždycky ještě zkorigovat. To, co se může více či méně ztratit v mluveném projevu, už v psaném textu bije do očí a vyvolává jak nejrůznější dohady a interpretace, tak i kritiku a oprávněnou nedůvěru.

 

Neutralizace záporu

Setká-li se větný zápor s členským, dochází k jejich neutralizaci – zápory se vyruší, stejně jako dvě minus v matematických rovnicích: nebude nesouhlasit = bude souhlasit; není nepravděpodobné = je pravděpodobné; nemohu nedodat = musím dodat; nemohli jsme se nezeptat = museli jsme se zeptat; nemohu se nedivit = musím se divit; nemůže neuspět = musí uspět; není v tom nic nepozitivního = je to pozitivní. Je přitom zřejmé, že užití dvojího záporu nabízí možnost citlivějšího nebo opatrnějšího či diplomatičtějšího vyjádření. Současně však je třeba mít na vědomí také to, že spojení dvou různých záporů není tak zřetelné jako vyjádření myšlenky slovesem kladným. V pozadí mnoha podobných výroků tak mohou být i alibistické důvody, anebo to tak přinejmenším může vypadat: situace není nepříznivá; článek není nezajímavý; není to neautentické; trest nebyl nespravedlivý; nemohlo ho to nepoznamenat; nemůže se to nelíbit; odměna není nezasloužená. Kromě toho při nedostatečné pozornosti nemusí adresáti sdělení vždy správně zaregistrovat, co chtěl autor skutečně sdělit. Ne vždy a zdaleka ne všude je proto ideální tento způsob vyjádření používat.

 

Obecný a částečný zápor

Jak už z těchto označení vyplývá, u obecného záporu se neguje význam celého sdělení souhrnně, všeobecně, zatímco u částečného záporu se nepopírají všechny případy, ale pouze některý. Velmi často však narážíme na takové formulace, které připouštějí obojí interpretaci. Například sdělení všichni mu nerozuměli lze stejně dobře interpretovat jako obecný zápor, tj. ve významu „vůbec nikdo mu nerozuměl“, i jako zápor částečný, tj. ve významu „někdo mu rozuměl, ale někdo ne“. Podobně srov. též: vždy se mu to nepodaří = nikdy se mu to nepodaří × podaří se mu to jenom někdy; vše, co říká, není pravda = nic z toho není pravda× ne všechno je pravda. Možnost rozlišení je tu přitom dána pouze větným přízvukem (důrazem). To ovšem znamená, že takováto vyjádření mohou být výrazově zřetelná a významově jednoznačná pouze v mluveném jazyce. Proto by také měla zůstat omezena na mluvené projevy a pro jistotu raději jen na ty méně oficiální nebo neoficiální, zatímco pro oficiální projevy všeho druhu, především ty psané, které neposkytují žádnou vedlejší oporu pro jejich jednoznačnou interpretaci, by měla raději zůstat tabu, anebo bychom je přinejmenším měli velice pečlivě zvažovat.

 

Absence přísudkového slovesa

Významová nejednoznačnost může být způsobena také vypuštěním přísudkového slovesa – obvykle to bývá být nebo nebýt. S tímto typem vyjadřování se nejčastěji setkáváme ve zpravodajských titulcích, kde plní hned dvojí funkci: dosahuje se tak maximálního možného zestručnění a spolu s tím i znejednoznačnění. Tato kombinace celkem spolehlivě přitahuje pozornost a nutí pokračovat ve čtení. Jde o typy jako nikdo nezraněn, což lze interpretovat jednak jako „nikdo nebyl zraněn“, jednak jako „nikdo nezůstal nezraněn, tj. zraněni byli všichni“. Pro potřeby publicistiky jde nesporně o prostředek užitečný a funkční, a proto také velmi oblíbený. Problémy však nastávají, když se přenese do oblasti administrativní nebo odborné, kde se požaduje jasné, přesné a jednoznačné vyjadřování. A právě k tomu v současném jazyce dochází stále častěji. Srov. např. použití v zápisu: plánovány byly tři úkoly, nesplněn žádný. Z toho však nelze zjistit, zda byly splněny všechny úkoly, anebo naopak nebylo splněno vůbec nic. Je proto zapotřebí trvat na tom, aby se v podobných případech používala celá věta včetně přísudkového slovesa, bez laškování s eufemismy či se snahou o diplomatický způsob vyjadřování. To zabrání nežádoucí významové nejednoznačnosti; například tedy: plánovány byly tři úkoly, ale nebyl splněn žádný; ze tří plánovaných úkolů nebyl splněn žádný; plánovány byly tři úkoly, nesplněn nezůstal žádný; plánovány byly tři úkoly a všechny byly splněny ...

 

Zápor ve vedlejších větách

To nejobtížnější na závěr: problematika záporu ve vedlejších větách je v češtině značně komplikovaná. Ne vždy je totiž možné aplikovat na ni zásady formální logiky. V jazyce často bez problémů funguje rovněž struktura, která je z přísně formálního hlediska v podstatě nelogická. Přesto však se tu nehodnotí jako chybná, jestliže je z praktického hlediska funkční. České mluvnice v této souvislosti upozorňují zejména na slovesa bránění (jako bránit, zabránit, zakázat, zamezit) a obav (jako bát se, strachovat se, mít strach), po nichž by ve vedlejší větě mělo následovat kladné sloveso (bojí se, že přijde pozdě; bránila mu, aby tam šel). Přísně logická formulace je tedy kladná. Přesto se po slovesech bránění a obav stále častěji setkáváme také s formulacemi zápornými: bojí se, aby nepřišel pozdě; bránila mu, aby tam nechodil; to mu nezabránilo, aby se s ní neoženil; zamezili, aby se to neopakovalo; nedokázal zabránit tomu, aby podnik nezkrachoval; to nezabránilo, aby ceny nespadly nesmyslně nízko. U sloves obavy je situace specifická tím, že změna kladu v zápor je provázena výměnou spojky uvozující vedlejší větu (bojí se, že ... → bojí se,aby ne- ...). U sloves bránění je zápor chápán jako analogie s přáním nebo rozkazem (mluvčí chce, aby se něco nestalo), a proto se tu netrvá na přísně logickém řešení. Většina mluvnic se shoduje v tom, že záporné podoby typu „bránila mu, aby tam nechodil“ jsou v pořádku a lze je používat rovnocenně k odpovídajícím kladným variantám. V této souvislosti se mluví o tzv. psychologickém záporu nebo také o neutralizaci kladu a záporu po slovesech bránění.

V případě potřeby, či jsme-li na rozpacích, existuje možnost nahradit vedlejší větu výrazem nevětným: bránila mu tam jít; to mu nezabránilo oženit se s ní; zamezili opakování; nedokázal zabránit zkrachování podniku; to cenám nezabránilo spadnout nesmyslně nízko. Varianta s užitím nevětného vyjádření se pro oficiální spisovné vyjadřování považuje díky své významové jasnosti a zřetelnosti za mnohem vhodnější a navíc se tak podporuje ekonomie vyjádření a spolu s tím i jeho přehlednost.

 

Závěr

Při vyjadřování záporu v české větě není konkrétní jazykové řešení tak dokonale logické a přímočaré, jak by se na první pohled mohlo zdát či jak si to mnozí uživatelé jazyka přejí nebo představují. Proto by se tu měli mít na pozoru zejména matematicky a technicky uvažující jedinci vyznávající přísnou logiku. Nejen pokud jde o vlastní způsob vyjadřování, ale také pokud jde o tolerantnost k výrokům ostatních, které mohou být z jazykového hlediska rovněž v toleranci.

Navíc tu vedle sebe stojí dvě základní složky: jednak gramatická správnost a jednak stylová přiměřenost. Ty by měly být ve vzájemném souladu a neměly by stát proti sobě a být ve vzájemném rozporu. Vedle neutrálních formulací s jednoznačným významem může vstupovat do hry rovněž expresivita, eufemistický a asertivní způsob vyjadřování anebo na druhé straně také alibismus, či dokonce záměrné znejednoznačnění. Na konečné interpretaci se přitom společně podílejí jak autor, tak i adresát sdělení. Proto by obě zúčastněné strany měly znát příslušná pravidla a požadavky a měly by na nich stavět. Pak by ubylo dohadů, co vlastně chce autor přesně sdělit a proč to sděluje právě tímto způsobem.

(pokračování)