Malý průvodce džunglí slovesných tvarů (27)
Alchymie slovesných vazeb
Užívání slovesných (a stejně tak i jmenných) vazeb nejen v češtině, ale rovněž tak v řadě dalších jazyků často připomíná spíše magii, někdy bílou, ale jindy spíše černou. A zároveň také příběh s otevřeným koncem. Na toto téma bylo sepsáno množství pojednání, k dispozici jsou dokonce i značně objemné slovníky vazeb. Svým obsahem i formou je však obojí více určeno jazykovědným pracovníkům nežli běžným uživatelům jazyka. Situaci nadto komplikuje také skutečnost, že než podobné materiály stačí spatřit světlo světa, začínají už vlastně být zastaralé. V současném globálním prostředí se jazyky vyvíjejí rychleji než kdykoliv dříve a přinášejí neustálé změny a inovace. Zásadní problém přitom ale spočívá v tom, že jen některé z nich jsou užitečné a funkční, napomáhají jasnějšímu a přesnějšímu vyjadřování nebo plní specifickou stylovou funkci. Naproti tomu jiné – a není jich právě málo – vznikají spíše nepozorností nebo nedopatřením, nejčastěji záměnou s jiným výrazem podobného významu, popř. i formy. Tak je tomu například u vazby vyzvali jsme všechny zúčastněné o maximální vstřícnost. Jde tu s největší pravděpodobností o záměnu s vazbou požádat o něco, avšak ustálená vazba je v tomto případě vyzvat někoho k něčemu. Odpovídající jazykové řešení by tedy mělo být: vyzvali jsme všechny zúčastněné k maximální vstřícnosti. Nevhodná a nepatřičná je rovněž vazba proti těmto požadavkům je těžké odporovat. Ta zřejmě vznikla mechanickou nápodobou významově příbuzných spojení jako protestovat proti něčemu, stavět se proti něčemu, namítat proti něčemu nebo ohrazovat se proti něčemu. Náležitá a pevně ustálená vazba v češtině je přitom ale bezpředložková, tj. odporovat komu/čemu, takže jazykově vhodné řešení je: těmto požadavkům je těžké odporovat, anebo by bylo zapotřebí použít jiné sloveso. Stejně neadekvátní je dále např. vazba bude nahrazen za někoho jiného, která je zřejmě ovlivněna vazbou vyměnit za někoho/něco jiného. Náležitá vazba v češtině je ale nahradit někoho někým nebo nahradit něco něčím – ve spisovném projevu by tedy mělo připadat v úvahu pouze: bude nahrazen někým jiným. Uvedené inovativní řešení přitom opět nenabízí nic přínosného, naopak svou nepřesností a nejednoznačností může vést ke zbytečným nejasnostem.
Vedle nejrůznějších záměn výše uvedeného typu jsou stále častějším zdrojem jazykových přehmatů a nedopatření také příliš mechanické přejímky z jiných jazyků, slovanských i neslovanských. Pokud jde o slovesné a jmenné vazby, má každý jazyk svá vlastní specifika, a nelze proto být při překladu příliš doslovný. Tyto vazby v převážné většině představují pro přejímající jazyk – v našem případě češtinu – jazykovou cizost, protože jen zřídka fungují v souladu s jeho existujícím jazykovým systémem. Takovéto inovace tak jen málokdy přinášejí něco potřebného a užitečného, naopak do jazyka vnášejí chaos a anarchii a jenom zbytečně narušují jeho stabilitu.
Jak se tedy potom orientovat v tom, co je pro spisovné jazykové projevy oficiálního charakteru ještě přijatelné a co už naopak hranice přijatelnosti překračuje? Někdy se to stává jen obtížně řešitelnou záležitostí nejen pro uživatele jazyka, ale stejně tak i pro lingvistické autority, které by měly vymezovat hranice a stanovovat pravidla. Z uživatelského hlediska je hlavní problém v tom, že slovníky a jazykové příručky, včetně té internetové, jsou z povahy věci nutně neúplné, protože to nestíhají. Na jedné straně ještě nezachycují mnohé z toho, co je v češtině funkční a systémové a přináší obohacení jazykových a stylových možností, zatímco na druhé straně zase mnohdy ještě neupozorňují na ty prostředky, které už vyšly z úzu a jsou zastaralé, knižní nebo mají jinou stylovou charakteristiku, která omezuje okruh jejich užití. V důsledku toho nemusí uživatelům jazyka poskytnout vždycky potřebnou oporu. Za dostatečnou a přesvědčivou oporu nelze považovat ani to, že nezřídka bývá hodnocení jazykových inovací postaveno na četnosti výskytu a na tomto základě se pak vyvozuje, že ten či onen jazykový prostředek „je natolik rozšířený, že ho už nelze považovat za nesprávný“. Jenomže kde je hranice dostatečné rozšířenosti a co pro jazykovou praxi správnost nebo nesprávnost vlastně znamená? Otázkou zůstává také to, zda je v tomto případě hodnocení z pozice správnost/nesprávnost vůbec smysluplné a účinné.
Zkusme se na to podívat blíže. Přídavné jméno správný se v češtině používá v těchto významech: 1. „vystihující skutečnost, odpovídající skutečnosti“ (správný výpočet); 2. „odpovídající situaci, potřebě, náležitý, příslušný, patřičný, řádný“ (správné jednání; najít správný směr; smísit ve správném poměru); 3. „mající patřičné vlastnosti v náležité míře“; často expresivně: „takový, jaký má být“ (správný chlap, hospodář; správná parta, zábava). Jak to ale vztáhnout k jazyku a jazykovým projevům? Pro jazykové účely a zejména pro jazykovou praxi je takovéto vymezení správnosti jen stěží dostatečně výstižné a přesné. Je-li v jazyce něco označeno jako nesprávné, může to mít tyto důvody: 1. není to v souladu s pravopisným, slovotvorným (popř. také terminologickým), gramatickým nebo syntaktickým systémem fungujícím v daném jazyce – nebo jinými slovy: není to v souladu s platnou jazykovou kodifikací; 2. neplní to vhodným a dostatečným způsobem příslušnou funkci; 3. není to stylově adekvátní. Nesprávnost tedy může být různého typu a ke každé z nich je zapotřebí přistupovat poněkud jinak. I jazykově náležité prostředky mohou pozbývat správnosti, jsou-li používány nevhodným způsobem a na nesprávném místě, a naopak nesystémové a jazykově „nesprávné“ prostředky mohou být v některých stylových oblastech nebo situacích použity zcela přiměřeně a plnit tam potřebnou, i když obvykle více či méně specifickou, funkci.
Hodnoticí kritérium správnost/nesprávnost samo o sobě představuje velmi jednoduché a pohodlné řešení, které však téměř nic neřeší a není dostatečně vypovídající. Vychází z příliš zjednodušené představy o celistvém, jednolitém a nediferencovaném jazyce, na který lze plošně uplatňovat jednotná a mechanická pravidla. Navíc obraty jako „nelze považovat za nesprávné“ lze řadit spíše k alibistickým, protože ke komplexnímu jazykovému a stylovému hodnocení mají značně daleko a každý si je může vykládat podle svého. Pro jazykovou praxi je důležité spíše vysvětlovat, kdy a za jakých okolností jsou určité jazykové prostředky správné nebo nesprávné a proč. Právě o to se nyní chceme pokusit.
Použít, užít, využít, zneužít
Tato slovesa, stejně jako jejich nedokonavé protějšky používat, užívat, využívat, zneužívat, mohou mít v češtině dvojí vazbu. Jednak s 2. pádem: použít kladiva, užít nového zařízení, užít si dovolené, využít výhodné nabídky, využít kolegy, zneužít svého vlivu; a jednak s 4. pádem: použít kladivo, užít nové zařízení, užít si dovolenou, využít výhodnou nabídku, využít kolegu, zneužít svůj vliv. Obě tyto vazby jsou dnes oficiálně přijímány a hodnoceny jako jazykově správné a spisovné. To však ještě zdaleka neznamená, že jsou ve všech kontextech stejně vhodné a plně zaměnitelné.
Ve starším jazyce byla za spisovnou dlouho považována pouze vazba s 2. pádem (užívat pomůcek, léků, používat nátlaku, zneužívat důvěry…). Vazba se 4. pádem začala do spisovného jazyka pronikat teprve mnohem později. To se do jisté míry ještě stále projevuje v generačním vnímání a hodnocení těchto dvou možností. V současné češtině přitom vypadá situace tak, že ve spojení s podstatnými jmény konkrétními – a v oblasti konkrétního, věcného vyjadřování vůbec – se zcela přesvědčivě dává přednost vazbám se 4. pádem.
Potenciální nebezpečí existence a užívání dvojí vazby u těchto sloves spočívá v tom, že tak mohou vznikat významové pochybnosti, protože zdaleka ne vždy je potom dostatečně zřejmé, je-li dané podstatné jméno v čísle jednotném, anebo v čísle množném. To, co se ve spojení s 4. pádem jeví jako množné číslo, je totiž ve spojení s 2. pádem naopak tvar čísla jednotného. – Srov. spojení s 4. pádem: využít příležitost, nabídku (jednotné číslo) × příležitosti, nabídky (množné číslo); užívat sprchu × sprchy; používat auto × auta, zneužívat laskavost × laskavosti versus spojení s 2. pádem: využít příležitosti, nabídky (jednotné číslo) × příležitostí, nabídek (množné číslo); užívat sprchy × sprch; používat auta × aut, zneužívat laskavosti × laskavostí. – Má-li současný uživatel jazyka před sebou spojení jako použít výmluvy, používat kladiva, využít možnosti, využívat slevy, využít dohody, zneužít kolegy, zneužívat laskavosti…, bude bez dostatečného kontextu nebo znalosti situace s největší pravděpodobností automaticky předpokládat, že jde o vazbu se 4. pádem, která dnes výrazně převažuje. To pak pro něj bude znamenat, že podstatné jméno je tu v čísle množném. Jestliže však autor dával přednost vazbám s 2. pádem, bude tento předpoklad chybný a stejně tak i interpretace celého sdělení.
Proto se také dnes doporučuje v takzvaných věcných stylech, tj. ve stylech, které kladou důraz na obsahovou stránku textu, na zprostředkování věcných informací, používat ve spojení s uvedenými slovesy pouze vazby se 4. pádem. Uplatňování jednotného a systémového řešení tu dává možnost bezesporné, jednoznačné interpretace daného sdělení. Vazby s 2. pádem mohou dnes nacházet své funkční uplatnění spíše jen ve stylu uměleckém, popř. v některých oblastech publicistiky.
Konkurence vazeb s 2. a 4. pádem se týká poměrně rozsáhlého souboru sloves. Pro ilustraci alespoň několik příkladů (na prvém místě se vždy uvádí vazba s 2. pádem a za znakem × pak vazba se 4. pádem):
Nabýt // nabývat: nabýt důvěry, klidu, majetku, odvahy, převahy, síly, svobody, práv, jistoty, právní moci, účinnosti × nabýt důvěru, klid, majetek, odvahu, převahu, sílu, svobodu, práva, jistotu…
Následovat: následovat příkladu rodičů, hlasu rozumu, jeho instrukcí, osvědčených praktik × následovat příklad rodičů, hlas rozumu, jeho instrukce, osvědčené praktiky…
Postrádat: postrádat lékařské péče, klidu, matky, odvahy, rozumu; útok postrádal důrazu × postrádat lékařskou péči, klid, matku, odvahu, rozum, smysl pro humor, lásku; útok postrádal důraz…
Potřebovat: potřebovat náhrady, odpočinku, přátel, velkých změn × potřebovat náhradu, odpočinek, přátele, velké změny, pomoc, klid…
Pozbýt // pozbývat: pozbýt důvěry, majetku, peněz, platnosti, sluchu, titulu × pozbýt důvěru, majetek, peníze, platnost, sluch, titul…
Vyžádat (si) // vyžadovat (si): vyžádat (si) odkladu, pomoci, souhlasu; změna si vyžaduje vysokých nákladů, situace si vyžaduje celých mužů × vyžádat (si) pomoc, odklad, souhlas, čas, doklady, finance, náhradu, oběti, plnou moc, revizi, zprávu; změna si vyžaduje vysoké náklady, situace si vyžaduje celé muže…
Získat (si): získat času, souhlasu, úcty, zásluh, přátel × získat čas, souhlas, úctu, zásluhy, přátele, pomocníka, stoupence, věhlas, zkušenosti, zručnost…
Platí přitom, totéž, co bylo řečeno výše: také v těchto případech je vazba s 2. pádem v současném jazyce nepoměrně řidší a má knižní, zastaralý, popř. již zcela archaický charakter. Častěji se uplatňuje ve spojení s abstraktními podstatnými jmény než s konkréty. Naproti tomu vazba s pádem 4. je dnes víceméně univerzální a na její užití se lze vcelku spolehnout. A to většinou rovněž ve spojení s abstrakty. Existují sice ustálená spojení typu nabýt právní moci, účinnosti, odvahy; pozbýt platnosti, důvěry, kde je i v současném jazyce v některých oblastech nebo situacích běžnější spojení s 2. pádem. Ani tady však neuděláme jazykovou chybu, použijeme-li podstatné jméno ve 4. pádě (nabýt právní moc, účinnost, odvahu; pozbýt platnost, důvěru). V podobných případech jde spíše o stylové využití a o větší či menší obvyklost v určitých oborech a oblastech.
Lze proto zjednodušeně shrnout, že vazbu se 4. pádem lze v současné češtině u sloves uvedeného typu považovat za všeobecně použitelnou a ve věcných stylech se vesměs vyplatí jí dávat přednost. V každém případě je však přitom třeba mít na vědomí, že v rámci jednoho textu (dokumentu) bychom se měli držet stále stejné vazby, aby nedocházelo ke zbytečným nejasnostem a komunikačním šumům a v důsledku toho třeba i k závažnějším nedorozuměním.
Konkurence vazeb s 2. a 4. pádem se samozřejmě týká jen určitého souboru sloves a zdaleka není všudypřítomná. Jakkoliv vývojový posun směrem od užívání 2. pádu k pádu 4. probíhá i v současném jazyce, jsou přinejmenším základní tendence ve slovnících současné češtiny vcelku spolehlivě zachyceny a není problém si konkrétní řešení v případě potřeby ověřit.
Uvést/uvádět do činnosti versus uvést/uvádět v činnost
V tomto případě jde o zcela jiný typ vazby a poněkud jiné jazykové souvislosti a důsledky. Sloveso uvést/uvádět disponuje více než desítkou významů a v souvislosti s tím i širokou škálou nejrůznějších vazeb. Význam, který se týká započetí, zahájení nějaké činnosti, se sice neřadí mezi nejhojnější, pokud však jde o odborné vyjadřování, patří mu poměrně výrazné místo. Nepřehlédnutelné je u něj navíc to, že se tu uplatňuje dvojí vazba – jednak s 2. pádem ve spojení s předložkou do (uvést někoho do neštěstí, do omylu, do rozpaků, do úžasu, do úřadu; uvést něco do rovnováhy, do souvislosti, do spojitosti, do života) a jednak se 4. pádem ve spojení s předložkou v (uvést někoho v neštěstí, v omyl, v rozpaky, v úžas, v úřad; uvést něco v rovnováhu, v souvislost, ve spojitost, v život). Také tento stav je třeba nahlížet ve vztahu s vývojovými posuny v jazyce.
Rovněž v tomto případě samozřejmě existují spojení, která jsou v určitých sférách pevně ustálená, a jen těžko bychom si dokázali představit, že se na nich postupem času něco změní, natož abychom tu nějaké změny iniciovali nebo vnucovali – to se týká třeba obligatorního a pevně zafixovaného „a neuveď nás v pokušení“. Něco zcela jiného jsou však běžně užívaná spojení, zejména ta, která jsou nedílnou součástí technického vyjadřování.
Spojení uvést v činnost, které v dřívějších dobách výrazně převažovalo, se už značně dlouhou dobu hodnotí jako zastaralé a knižní. V současném jazyce se proto doporučuje dávat ve věcných stylech přednost předložkovým vazbám s 2. pádem, které se tu vyprofilovaly jako univerzální prostředek – srov. např. uvést zařízení do činnosti, uvést stroj do provozu, uvést motor do chodu, uvést vozidlo do klidu, uvést jednotku do bojové pohotovosti… I v dnešní češtině sice existují případy, kdy by nepůsobilo nepatřičně ani spojení se 4. pádem spolu s předložkou v (např. uvést zařízení v činnost, uvést jednotku v bojovou pohotovost), v mnoha dalších spojeních bychom to však už považovali přinejmenším za neobvyklé (např. uvést stroj v provoz, uvést motor v chod, uvést vozidlo v klid). Vidíme tak, že mezi jednotlivými konkrétními spojeními stále existují určité rozdíly a že nejsou vnímána všechna na stejné stylové úrovni. To vede k tomu, že v rámci jednoho textu nebo souboru textů se velmi často střídavě používají oba typy vazeb. V lepším případě přitom mají rozdílná konkrétní spojení rozdílné vazby, v tom horším se dokonce vazby střídají u jednoho a téhož spojení. Tím se do textu vnáší zbytečný chaos a nejenže se tak značně zhoršuje jeho jasnost a přehlednost, ale může to vést i ke zbytečným významovým komplikacím.
Právě příznak knižnosti, a tedy i jisté exkluzivnosti nejspíše vede mnohé uživatele jazyka k tomu, že tu i nadále koketují se spojeními s předložkou v. Jejich domnění, že tím zvýší kvalitu a úroveň svého jazykového projevu, je však liché a je založeno pouze na jejich subjektivním vnímání. Většinový úzus je dnes už jinde, a proto chtějí-li náležitě a bezporuchově oslovovat širší publikum, měli by se mu raději podřídit.
Závěr
Užívání vazeb se týká nejen sloves (specializovat se na něco // pro něco // v něčem), ale také podstatných jmen (specializace na něco // pro něco // v něčem) a jmen přídavných (specializovaný na něco // pro něco // v něčem). Jazyková situace obvykle vychází od vazeb slovesných, které pak bývají ve velké míře kopírovány vazbami jmennými. Ne vždy je to však tak snadné a přímočaré jako v uvedeném příkladu, kdy v praxi u všech tří slovních druhů jednoznačně převažuje vazba s předložkou na, po ní v pořadí následuje vazba s předložkou v a nejméně frekventovaná je vazba s předložkou pro. Existují i mnohem spletitější vztahy, kdy každý slovní druh dává přednost jiné vazbě, popřípadě vyžaduje svou vlastní specifickou vazbu. Proto je lépe v případě jakýchkoli pochybností raději řešení včas ověřit. Většinou by k tomu měla stačit Internetová jazyková příručka (http://prirucka.ujc.cas.cz/).
Snažili jsme se ukázat, že v případě slovesných vazeb (a nejen těch) nejde pouze o to, co je kodifikováno v platných jazykových příručkách, ale také o náležité stylové využití. O to, co si kde a za jakých okolností lze dovolit. Je proto zapotřebí brát vždy v úvahu nejen „správnost“ jazykového prostředku jako takového spolu s jeho stylovými charakteristikami, ale navíc také další podmínky. Především obsah a funkci jazykového projevu, komunikační situaci a okruh adresátů, jimž je jazykový projev určen.
http://www.odbornecasopisy.cz//flipviewer/Elektro/2020/10/Elektro_10_2020/index.html#p=58