Malý průvodce džunglí slovesných tvarů (21) Infinitiv a jeho proměny

Jazykovědný termín infinitiv pochází z latiny a označuje neurčitý jmenný tvar slovesný, který vyjadřuje děj bez vztahu k osobě, číslu, způsobu, popř. času. Obvykle také představuje základní reprezentativní tvar slovesa, který je uváděn ve slovnících. Tato charakteristika se vztahuje na češtinu a mnoho dalších příbuzných jazyků, není však univerzální. Pro některé jazyky platí vymezení poněkud odlišné. Například v ugrofinských jazycích (maďarština, finština, estonština, karelština…) jde o jmenný tvar slovesa, který se skloňuje a může mít objekt (předmět). V jiných jazycích zase existují infinitivy pro různé časy – například v angličtině infinitiv minulý, který se používá pro děj, který začal nebo proběhl před jiným dějem. A další jazyky, jako arabština, bulharština, makedonština, moderní řečtina aj., infinitiv vůbec nemají, a musí ho proto vyjadřovat opisným způsobem.

V české lingvistické terminologii vedle sebe tradičně existují a fungují paralelní soubory termínů latinských a termínů domácích. Podle účelu a zaměření a také s ohledem na potenciální adresáty se konzistentně používá buď jeden tento soubor, anebo druhý. Poněkud specifické postavení přitom má termín infinitiv, a to hned ze dvou dobrých důvodů. Jako jeho domácí český ekvivalent se poměrně dlouho používalo dvouslovné označení „neurčitý způsob“. To však je značně nepřesné a zavádějící a de facto se jím dopouštíme určité mystifikace. Ve skutečnosti v případě infinitivu nejde o žádný slovesný způsob, ale o tvar slova. Slovesný způsob neboli modus hodnotí děj ve vztahu ke skutečnosti, a sice jako souhlasící se skutečností (způsob oznamovací neboli indikativ), jako možný tím, že je žádán nebo předpokládán nebo se má uskutečnit (způsob rozkazovací – imperativ), nebo jako nejistý, resp. jen podmíněný nebo neuskutečnitelný (způsob podmiňovací – kondicionál). Vedle toho od dvouslovného pojmenování „neurčitý způsob“ také není dost dobře možné odvozovat pojmenování další – zejména tolik potřebné přídavné jméno. Přívlastek sloužící k bližšímu vymezení podstatného jména, který se jím obvykle vyjadřuje, by tak bylo zapotřebí formulovat komplikovanějším opisným způsobem. Ve snaze najít jednoslovný český ekvivalent, který by tento problém odstranil, se později začal používat termín „neurčitek“. Přestože se dostal až do školských učebnic a je možné od něj snadno utvořit přídavné jméno „neurčitkový“, příliš se neujal. Důvodů bylo více, objektivních i subjektivních. – Jak je zřejmé, nejen technici, ale ani lingvisté nejsou ušetřeni ustavičných bojů s terminologickými problémy a s tím, že ne vždy se všechno podaří hned na první pokus. – Infinitiv se tak stal víceméně univerzálním termínem pro označování uvedeného slovesného tvaru především díky své jednoznačnosti a snadnému odvození přídavného jména „infinitivní“. Převaha jeho užití tedy nevyplývá ze snah o exkluzivitu, o přemrštěně odborné vyjadřování apod., jak se nezřídka proti tomuto „nečeskému“ označení argumentuje, ale primárně je dána jeho funkčností.

Zakončení infinitivu

V současné češtině má infinitiv dvojí podobu zakončení. Jednak, a to u většiny sloves, má koncovku -t (dělat, prosit, krýt, tisknout…) a jednak, v mnohem menším rozsahu, koncovku -ci (moci, říci, péci…), popřípadě -ct (moct, říct, péct…). Tvary zakončené na -t jsou přitom relativně mladé. Velmi dlouhou dobu před nimi fungovaly jako jediná spisovná možnost tvary, které byly zakončené na -ti (dělati, prositi, krýti, tisknouti…), jak se o tom můžeme snadno přesvědčit ve starší literatuře. Ty jsou však už dnes považovány za knižní, nebo dokonce archaické. Tvary zakončené na -t v průběhu 20. století zcela převládly, nejprve v mluveném a později rovněž v psaném jazyce. Platná Pravidla českého pravopisu (tj. od roku 1993 dále) už jako základní a jedinou neutrální spisovnou podobu uvádějí tvary zakončené na -t. Naproti tomu předchozí Pravidla českého pravopisu ještě uváděla výhradně tvary zakončené na -ti.

Zajímavé je rovněž sledovat tento posun ve slovnících spisovné češtiny. Příruční slovník jazyka českého, který vycházel v letech 1935–1957, ještě důsledně pracuje se zakončením na -ti. To se používá jak při uvádění heslových sloves, tak i při jejich výkladu. Srov. např. „býti = existovati, trvati; prodlévati, pobývati, ocítati se, přítomen býti; díti se, stávati se, konati se; nésti = držeti něco tělem nebo částí těla; přicházeti, přibližovati se nebo pohybovati se s nějakým posláním, úkolem, určením, cílem; dávati něčemu nebo někomu směr, zaměřovati, zaváděti někam…“. Slovník spisovného jazyka českého vycházející v prvním vydání v letech 1960 až 1971 už tak důsledný není. Při uvádění heslových sloves sice stále ještě systematicky používá zakončení na -ti, ale při jejich výkladu už pracuje s podobami pouze na -t. Srov. např. býti = trvat, existovat; znamenat, rovnat se, mít platnost; být po kom podobat se; nésti = držet tělem nebo částí těla, mít, držet na svém povrchu, při sobě, v sobě nebo se s tím pohybovat; držet vzhůru, nahoře; přinášet užitek, zisk, výnos; poskytovat, dávat…“. A Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978) už jako základní a také jediné uvádí podoby na -t, a to jak u heslových sloves, tak při jejich výkladu.

Slovesa vzoru „péci“

Tato slovesa první třídy mají v současné spisovné češtině dvojí podobu infinitivu, a to se zakončením jednak na -ci a jednak na -ct (tj. péci/péct, síci/síct, téci/téct, tlouci/tlouct, vléci/vléct, moci/moct…). Sama o sobě sice tvoří relativně úzkou množinu, řadí se sem však také všechny jejich další předponové odvozeniny, např. pomoci/pomoct, obléci/obléct… Vezmeme-li v potaz všechny možnosti využití předpon do-, na-, o-, po-, pro-, pře-, při-, roz-, s-, u-, v-, vy-, z-, za, pak se tato základní množina výrazně rozroste (srov. dotéci/ dotéct; natéci/natéct; otéci/otéct; protéci/protéct, přetéci/přetéct…).

S infinitivy zakončenými na -ci se setkáváme v dříve vydaných slovnících (např. ještě ve Slovníku spisovného jazyka českého), ve starší literatuře, popř. také v takzvaném vyšším stylu. Pouze tyto podoby uvádějí ještě Pravidla českého pravopisu platná v letech 1957–1993. Infinitiv zakončený na -ct je novější, vznikl analogicky podle infinitivů sloves, která tvoří majoritní množinu (péct jako např. nést). Ten byl nejprve rovněž záležitostí pouze hovorového spisovného jazyka, ale postupně nabyl neutrální platnosti. Ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost už nacházíme vedle sebe podoby moci, moct; péci, péct; téci, téct… – v tomto pořadí, ale bez jakékoliv další charakteristiky. To signalizuje, že obě podoby byly v dané době už přijímány jako plně spisovné, ale stále ještě se přitom dávala přednost podobám na -ci, které se uvádějí na prvním místě. Stejný stav se prezentuje i v platných Pravidlech českého pravopisu.

V současném jazyce jsou obě varianty infinitivu považovány za správné a plně spisovné, pozvolna však dochází k tomu, že tvary na -ci jsou vytlačovány do vrstvy prostředků knižních. Výjimku představuje knižní sloveso stříci se, jehož infinitiv zůstává ve spisovném jazyce pouze v této podobě, ale to je vlastně již samo o sobě chápáno knižní výraz.

Poněkud odlišná situace je u modálního slovesa moci/moct, kde se stále ještě dává přednost infinitivní podobě moci, která v oficiálním vyjadřování také představuje nepoměrně častější variantu. Za plně spisovnou a stylově neutrální se přitom ovšem považuje stejně tak i podoba moct. Volba mezi oběma podobami infinitivu je tak dnes spíše záležitostí celkového stylového řešení, stylové návaznosti, popř. i osobních preferencí.

Infinitiv a interpunkce

V souvislosti s použitím infinitivní podoby slovesa ve větě se často dostavují pochybnosti, jak je to vlastně s psaním čárky: kdy a za jakých okolností se píše a kdy nikoliv. Obecně platí, že čárkou se oddělují souřadně spojené věty hlavní i vedlejší, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, či ve významu slučovacím, a dále pak věty podřazené (závislé) od vět nadřazených (řídících). Obvyklou pracovní pomůckou přitom je, že nejcharakterističtějším rozlišovacím prvkem věty je to, že obsahuje alespoň jeden určitý slovesný tvar. Na tomto principu jsou ostatně založeny i textové korektory. Co si však počít s neurčitým tvarem slovesa, jímž je infinitiv, a s infinitivními větnými konstrukcemi? Pokusme se shrnout alespoň základní pravidla.

Případy, kdy se čárka píše

Čárka se píše tehdy, když infinitivní konstrukce zastupuje vedlejší větu. To, že se jedná o vedlejší věty, lze obvykle poznat především podle použití podřadicích spojovacích výrazů (kam, kde, kdy, kudy, jak, tak, zda, jestli…). Nejčastěji jde o tyto typy:

Infinitiv zastupuje vedlejší větu předmětnou:
Nevěděl, kam dřív skočit. • Byla v rozpacích a přemýšlela, jak začít. • Nevím, jestli s tím raději neskončit. • Poradíme vám, co nakoupit a co uvařit. • Nejsem si jist, zda zásilka dorazí včas.

Infinitiv zastupuje vedlejší větu přívlastkovou:
Dosud se nám nepodařilo najít způsob, jak spolehlivě diagnostikovat toto onemocnění. • Připravili jsme návod, jak postupovat. • Řešili otázku, zda změnit strategii. • Hledáme spolehlivý způsob, jak to zařídit. • Proklínal den, kdy smlouvu podepsal.

Infinitiv zastupuje vedlejší větu podmětnou:
Problém je, kde sehnat materiál. • Je obtížné se rozhodnout, co z toho přijmout.

Infinitiv zastupuje vedlejší větu příslovečnou podmínkovou: 
Když upravit, tak se vším všudy.

Zájmeno odkazující na infinitivní konstrukci v platnosti vedlejší věty

Stejně jako lze odkázat na vedlejší větu pomocí zájmena, může zájmeno odkazovat také na infinitivní konstrukci ve stejné platnosti, kterou by měla vedlejší věta. Jestliže po sobě zájmeno a infinitivní konstrukce bezprostředně následují, hovoří se o tzv. kontaktní pozici. V takovém případě se infinitivní konstrukce chápe jako konstrukce zastupující vedlejší větu, protože analogie s vedlejšími větami je zde velmi silná. Proto také se tento typ konstrukce odděluje čárkami: Jde o to, skutečně mu tím pomoci (srov. s vedlejší větou předmětnou: Jde o to, abychom mu tím skutečně pomohli.). • Soustředili jsme se na to, být připraveni včas (srov. s vedlejší větou předmětnou: Soustředili jsme se na to, abychom byli připraveni včas.). • Stojí o to, znát názor svých podřízených (srov. s vedlejší větou předmětnou: Stojí o to, aby znal názor svých podřízených.). • Na cestě za úspěchem už ti zbývá jen to, nebýt přehnaně sebekritický (srov. s vedlejší větou podmětnou: Na cestě za úspěchem už ti zbývá jen to, abys nebyl přehnaně sebekritický.).

Jestliže však je infinitivní konstrukce jen málo rozvitá, je možné ji psát jak s čárkou, tak i bez čárky: Tvůj život sám je důvodem k tomu, radovat se z něj. // Tvůj život sám je důvodem k tomu radovat se z něj. • Jeho obdivuhodná houževnatost je důvodem k tomu, nevzdat se. // Jeho obdivuhodná houževnatost je důvodem k tomu nevzdat se.

Zájmeno a infinitivní konstrukce však nemusí vždy stát bezprostředně po sobě. Přestože gramaticky jde o stejný typ, v praxi se častěji než u vět uvedených výše vyskytuje také psaní bez čárky, které současná jazyková pravidla rovněž připouštějí. Lze tedy psát např. Jaké to je, vznášet se tam nahoře a dívat se na věci shora? – a stejně tak i Jaké to je vznášet se tam nahoře a dívat se na věci shora?

Není-li infinitivní konstrukce uvozena zájmenem, platnost vedlejší věty se ztrácí a čárka se v tomto případě nepíše. Infinitivní konstrukce se zde chápe jako větný člen: Na cestě za úspěchem už ti zbývá jen nebýt přehnaně sebekritický. • Důležité je být připraven včas. • Jsem připraven nikdy to nevzdat.

Infinitiv může zájmenu rovněž předcházet, např. ve zvolacích a vytýkacích větách: Já a nejít v neděli na fotbal, to by se muselo stát něco strašného! • Mít tak kde bydlet, to by byl zázrak! • Chtít všechno hned, to by uměl každý. V takovýchto případech se čárka píše.

Konstrukce vyjadřující podmínku a možnost

V infinitivních konstrukcích vyjadřujících podmínku a možnost je platnost vedlejší věty dána významovým vztahem řídící věty a infinitivní konstrukce. Není sice signalizována spojovacím výrazem ani odkazovacím zájmenem, avšak čárka se tu píše: Nebýt toho nedorozumění, mohli jsme zůstat přáteli (= kdyby nebylo toho nedorozumění). • Mít tak o něco vyšší plat, mohl bych si to také pořídit (= kdybych měl vyšší plat). • Potkat ji jinde, byl bych ji nepoznal. • Rád bych to udělal, mít tak víc času. • Nebýt oné náhody, nikdy by se to nestalo.

Konstrukce vyjadřující míru

Měrový význam infinitivu je zesílen zdůrazňující částicí jen, před níž se píše čárka: Byl celý rozvzteklený, jen vybuchnout. • Figurka byla jako živá, jen promluvit. • Byla jako na jehlách, jen se mezi ně vrhnout.

Věty s výpustkou určitého slovesa

Za věty s výpustkou určitého slovesa se považují především ty konstrukce s infinitivem, které nejsou uvozeny podřadicími spojovacími výrazy a u nichž lze dosadit sloveso v určitém tvaru tak, že vznikne hlavní věta (věta mluvnicky nezávislá). Takové infinitivní konstrukce se oddělují čárkou: Už stojí tiší, napjatí, touhy noci jsou zapomenuty, teď už [zbývá] jen přežít a zůstat mužem. • Hlavně [je důležité] nezpanikařit, říkala si.

Případy, kdy se čárka nepíše

Infinitiv může plnit funkci různých větných členů – v takovém případě se čárkou neodděluje:
podmět: Naplňovalo ho vdechovat starým věcem nový život. • Číst pozorně ještě neznamená rozumět obsahu. • Na cestě za úspěchem už ti zbývá jen nebýt přehnaně sebekritický. • Přiznat vinu je lepší než žít ve výčitkách svědomí;

předmět: Opisovat při zkouškách považoval za nečestné. • Kladl si za cíl vyšplhat až na vrchol hory. • Nikdy nechtěl přijít zkrátka. • Vedení závodu doporučilo vytvořit kvůli tomu zvláštní komisi;

přívlastek: Věřila v jeho schopnost unést pravdu. • Jeho touha pracovat v zahraničí byla stále silnější. • Souhlasila s jeho návrhem vrátit se co nejrychleji. • Ustoupili z původní koncepce vybudovat velký strojírenský komplex;

doplněk: Pavel viděl otce odejít. • Zaznamenali ho přijít opilého. • Viděli jsme něco padat.

Infinitiv a slovesa být a mít

Je-li infinitiv závislý na slovesu být/nebýt nebo mít/nemít a tvoří s ním těsnou významovou a zvukovou jednotu, čárkou se neodděluje: Je o čem přemýšlet. • Bylo co napravovat. • Bude na co vzpomínat. • Není co dodat. • Nebylo s kým se poradit. • Nebude kam jít. • Má o čem uvažovat. • Měl k tomu co říct. • Budeme mít co dělat. • Nemá oč se opřít. • Neměl o co přijít. • Nebude mít co ztratit.

Infinitiv a spojka než

Obecně platí, že čárka před spojkou než (a stejně tak i před jak a jako) se píše pouze tehdy, jestliže po těchto spojkách následuje vedlejší věta: Jsem na tom lépe, než jsem býval dříve. • Jeho analýza je mnohem přesnější, než byla ta moje. • Asi to chápe jinak, než to chápu já. • Spal, jako by ho do vody hodil. Jestliže však uvozují pouze slovní výraz (větný člen, a chybí tedy další sloveso v určitém tvaru), čárka se nepíše: Jsem na tom lépe než dříve. • Jeho analýza je mnohem přesnější než ta moje. • Asi to chápe jinak než já. • Spal jako zabitý.

Následuje-li po než infinitivní konstrukce, chápeme ji jako větný člen, a čárku proto nepíšeme: Nezbylo nám než se znovu vrátit na začátek. • S financemi je možno naložit i jinak než jen střádat mince do prasátka. • Je to lepší než přelívat moře naběračkou. • Nevidíme jiné východisko než jednat znovu se všemi partnery. • Nemůžeme jinak než celou záležitostí odložit. • Nelze jinak než se tomu postavit čelem. • Bylo to tak lepší než přesvědčovat všechny o něčem, co stejně pochopí teprve až po vlastní realizaci. • Cokoliv bude lepší než snažit se vlichotit do přízně protivníka.

Závěr

Viděli jsme, že infinitivní tvary se v průběhu času postupně vyvíjely, až dospěly k současným spisovným podobám zakončeným na -t a -ci/-ct. Jejich vnímání je tak do značné míry generační záležitostí. Proto než začneme kteroukoliv z podob prosazovat, anebo naopak kritizovat či zatracovat, měli bychom si její správnost – jazykovou i stylovou – pro jistotu raději včas ověřit. Není ovšem lhostejné, po kterém slovníku při tom sáhneme a budeme jím argumentovat. A totéž platí rovněž pro Pravidla českého pravopisu. Jejich datum vydání tu hraje zcela zásadní roli. Jako optimální a také patrně nejsnáze dostupnou a navíc ještě průběžně aktualizovanou lze proto opět doporučit Jazykovou příručku Ústavu pro jazyk český AV ČR: http://prirucka.ujc.cas.cz/.

Řešení interpunkce v souvislosti s užíváním infinitivu vychází z větné stavby a z alespoň orientační znalosti toho, co ve škole nebylo právě populárním tématem – z větného rozboru. Škoda, že jen málokterý češtinář dokázal svým žákům dostatečně osvětlit, k čemu všemu může větný rozbor sloužit a k čemu může být užitečný v průběhu celého života. To by si z něj přinejmenším někteří dokázali odnést o mnoho více, aby si tak výrazně usnadnili pozdější zápolení s interpunkcí. Ne všechny typy infinitivních konstrukcí uvedené v této stati jsou pro autory technických a dalších oficiálních textů stejně důležité, s některými se potkávají spíše okrajově a z pozice čtenáře. Pro pochopení principu řešení interpunkce je však důležité upozornit na všechny. Speciální pozornost by přitom rozhodně bylo záhodno věnovat psaní čárky před spojkami než, jak a jako, které je Achillovou patou nezanedbatelné části písemností.

PhDr. Věra Vlková, CSc.
Česká agentura pro standardizaci