Elektrotechnické fórum Má být elektrotechnik také zdatným právníkem? Milan Zkoutajan Jsem rád, že časopis ELEKTRO dává prostor odborným diskusím. Po přečtení příspěvku Právní předpisy a normy v oblasti projektování a provozu elektrických zařízení (ELEKTRO č. 1/02, str. 4 – pozn. red.) autorů Miroslava Dobiáše a Rudolfa Tesaře však začínám pochybovat o odbornosti diskusí. Omlouvám se za tyto pochyby, ale jako elektrotechnik s dlouholetou praxí, pracující v oblastech výzkumu i provozu elektrických zařízení, mám pocit, že autoři příspěvku do diskuse celou problematiku výrazně zkreslili. S jejich popisem skutečnosti v elektrotechnice nelze bohužel souhlasit. Pokusím se následně o vysvětlení svých pochybností. Elektrotechnik, nebo právník? V úvodním komentáři se autoři zmiňují o tom, že důležitou součástí kvalifikace techniků je znalost příslušného souboru právních předpisů. Domnívám se, že zatím není nutné dělat z elektrotechniků právníky i přesto, že soubor právních předpisů se týká jejich činnosti. Na právo máme právníky a je na závadu věci zatěžovat elektrotechniky právními záležitostmi. V opačném případě se může stát, že znalost právních předpisů zvítězí nad znalostí fyzikálních zákonů a z techniků se stanou neschopní údržbáři s právnickým vzděláním. Podivný je i cíl autorů – donutit techniky k průběžnému sledování vývoje a změn právního prostředí. Skutečný technik má co dělat, aby stačil sledovat postup techniky, novinky v oblasti techniky a případné aplikace novinek. Elektrotechnik bude kvalitní technik, jestliže zvládne novinky v elektrotechnice, a nikoliv v oblasti práva! Diskutabilnost některých pojmů S autory uvedeného článku je také nutné vést polemiku na téma „nefungující mechanismus“. Nevím, co podle autorů znamená formulace nefungujícího mechanismu. Je třeba vidět to, že zde existují právní pravidla (dokonce na ně autoři upozorňují), tudíž nemůže jít o zcela nefungující mechanismus. Tím jsem nechtěl říci, že není co zlepšovat. Vyhláška č. 50/78 Sb., resp. její dodržování, funguje jako dodržování všech jiných vyhlášek. To, že českou prioritou je nedodržování vyhlášek, však není vina elektrotechniků, ale orgánů zcela jiných. Rovněž nerozumím pojmu „podcenění zákona“. Zákon se buď dodržuje (pak je vše v pořádku), nebo nedodržuje, a pak existuje riziko spáchání trestného činu, a to je věcí orgánů činných v trestním řízení. Jestliže autoři vědí o porušení zákona, je jejich povinností porušení ohlásit orgánům činným v trestním řízení. Tím chci znovu podtrhnout skutečnost, že elektrotechnici mají co dělat s elektrotechnikou a není třeba je již dále zatěžovat. Za odborně nezdařený lze označit čl. 3.2 „Nebezpečí úrazu elektrickým proudem“. Zde autoři nebezpečí úrazu elektrickým proudem omezili na riziko nebezpečného dotykového napětí. Stejně nebezpečné však může být i krokové napětí, popř. napětí indukované. Neznalosti? Autoři se zabývají problémy měření impedance poruchové smyčky s upozorněním na velmi nebezpečný stav s alarmujícími výsledky. Alarmující je v daném případě neznalost příčiny úrazu elektrického proudu. Základem ochrany před úrazem elektrickým proudem v oblasti přímého působení elektrického proudu je omezení průtoku elektrického proudu na hodnoty, u kterých již není riziko patofyzikálních účinků. Již sama pointa ochrany o vyvolání poruchového proudu potřebného k odpojení od distribuční sítě je v znatelném nesouladu s omezením rizika patofyzikálních účinků, neboť již samotný zkratový proud indukuje nežádoucí interakční napětí, vedoucí k patofyzikálním účinkům. Alarmující na popisovaném problému je, že v dnešní době ještě vůbec někdo uvažuje o ochraně samočinným odpojením od zdroje pomocí jističe. S vlastním řešením ochrany před úrazem elektrickým proudem bezprostředně souvisí i požární bezpečnost. Moderní požadavky na požární bezpečnost jsou odvozeny od zjištění, že ztrátový výkon asi 60 W, který vzniká v místě vadné izolace, je uváděn jako rizikový pro vznik požáru. Ke zjištění uvedené kritické hodnoty v dostatečném předstihu musí být do systému zařazeny tzv. monitory zbytkových proudů. Změna zbytkového proudu je úměrná změně izolačního stavu, tedy i změně, resp. zhoršení izolace. Máme-li zhoršování izolace pod dostatečnou kontrolou, lze jednoznačně vyloučit vznik nedovoleného dotykového či jiného napětí na neživé části a samočinné odpojení ztrácí smysl. Něco jiného je jištění proti zkratu, které není předmětem diskuse. Bezpečnost, EMC a impedance poruchové smyčky Zcela nepochopitelné z pohledu autorů článku je jejich tvrzení o bezpečnosti spojené se zajištěním EMC. Právě ono autory zmiňované náročné řešení ochranných vodičů vyžaduje monitorování zbytkových proudů. Pro EMC platí, že má-li být zjištěna elektromagnetická kompatibilita i v elektrické distribuční síti, vůbec nemůže být použito ochrany samočinným odpojením od zdroje pomocí jističe. Z toho logicky vyplývá, že zajištění kompatibility (EMC) vyžaduje použití jiné ochrany než jističe. Pak nepřesnosti v měření impedance poruchové smyčky nic neznamenají a tvrzení autorů o hrubé orientaci v určení bezpečnosti je nepravdivé. Zcela nevěrohodný je závěr autorů o přenosu situace do oblasti pracovních strojů pomocí stanovení limitu předřazené impedance poruchové smyčky napájecí sítě na přípojnicových svorkách. Prosím o prominutí, ale i zde je vidno, že autoři mají závažné nedostatky v informacích o stavu problému. Významná většina pracovních strojů má v dnešní době např. polovodičové měniče otáček či momentu motorů, kde významným prvkem pro zajištění EMC je stejnosměrný meziobvod s filtrační tlumivkou. Přítomnost vlastní tlumivky a existence stejnosměrného meziobvodu samy o sobě vylučují použití ochrany samočinným odpojením od zdroje pomocí jističe. Potom zajištění impedance poruchové smyčky nemá žádný význam. Pouze doklad nestačí A tak vzniká nepříjemný paradox, kdy sami autoři na jedné straně ukazují na zastaralé technologie a na druhé straně je sami propagují. Pro důkaz svého tvrzení využívám citování jejich myšlenek: „Současná úroveň elektrotechniky vyžaduje u všech jejích profesí podstatně vyšší objem znalostí a zkušeností. Platí to i pro oblast revizí elektrických zařízení, kdy již nyní nelze vyhodnotit bezpečnost elektrických zařízení v celé šíři.“ Současná technika je na takovém stup- ni realizace, že doklad o periodické zkouš-ce je pouze dokladem o tom, že provozovatel se o elektrické zařízení zajímal. Periodická zkouška prováděná revizním technikem je zpravidla k ničemu (kromě dokladu pro IBP), jestliže je systém vybaven automatickým skenováním. Revizní technik pak u těchto systémů ani kontrolu neprovádí, pouze si ze systému „vytáhne“ nejhorší hodnoty. Nelze souhlasit s názorem, že doklad o provedení zkoušky je doklad o bezpečnosti zařízení. Mám dostatek popsaných skutečných událostí, kde byl doklad o zkouškách, přesto se provoz ukázal jako krajně nebezpečný. Pouze v případě systému s automatickým monitorováním je možné hovořit o klidném svědomí. S konstatováním automatického monitorování je spojena i existence dokumentace. Všechny tyto systémy mají dokumentaci uloženou v řídicím systému a lze je vždy přenosným počítačem, resp. jeho prostřednictvím, zobrazit. Trochu složitější zařízení nelze bez dokumentace někdy ani obsloužit. Moje zkušenosti jsou zcela jiné. Podrobná dokumentace existuje, ale často nebývá v českém jazyce. Nejde teď např. o elektroinstalace ve stěnách, ale o pracovní stroje apod. Do určité míry je oprávněný požadavek o autorském dozoru, ale to není dominantní prvek řešení bezpečnosti elektrických zařízení. Odolnost není bezpečnost Osobně nejsem spokojen ani s názorem autorů o bezpečnostní části pracovních strojů. V praxi není pravdivé tvrzení autorů, že bezpečnostní funkce řídicího systému jsou definovány jako funkce iniciované vstupním signálem a vykonávané bezpečnostními částmi řídicího systému. Jako příklad uvedu dnes již běžný způsob regulace různých pohonů s asynchronními, synchronními, elektricky komutovanými či jinými motory. Společným konstrukčním znakem je v daném případě tranzistorový můstek. V daných konstrukcích je důležitá korekce doby možnosti zapojení tranzistorů „pod sebou“. Zde stačí velmi nepatrná doba nežádoucího sepnutí a můstek pro-hoří a během několika minut podstatným způsobem změní izolaci, únikové proudy apod. Každé profesionální zařízení má korekci, resp. obvod pro úpravu korekce, vyplývající z daného provozního stavu. Bezpečnostní funkce – korekce času není odvozena od žádných vstupů a zároveň není vykonávána bezpečnostními částmi řídicího systému (vše vykonává např. signálový procesor). Přesto je systém spolehlivější a bezpečnější. Velmi nebezpečné je srovnávání bezpečnosti zařízení s odolností proti závadám. Mezi bezpečností a odolností proti závadám není rovnítko. Systém, který je odolný proti závadám, ještě nemusí být bezpečný, a zpravidla ani není. Závěr Na závěr chci také konstatovat, že se mně nelíbí tvrzení o konstruktérech a nezávazných normách. Konstruktér je většinou nucen vytvářet nestandardní konstrukce, které jsou zpravidla v rozporu s technickými standardy. Potřeba je zcela opačná, neboť zpravidla neexistuje standardizované řešení. Je třeba neustále vytvářet nestandardní řešení, neboť jen tak se dostaneme dále. Jakákoliv standardizace je brzdou pokroku. Stav v elektrotechnice není tak katastrofální, jak se nám ho snaží popsat autoři článku. Naproti tomu zase není úplně ideální stav, který by zajistil, že není co zlepšovat. V každém případě je na závadu bezpečnosti manipulace se slovními výrazy typu „doklady o bezpečnosti“. Jediným bezpečným zařízením je a bude systém s automatickým monitorováním stavů, s včasnou a přesnou informací o stavu, včetně vlastního monitorování funkce vlastních monitorů. Ten však nemusí produkovat žádné doklady o bezpečnosti, neboť již jeho vlastní struktura požadovanou bezpečnost vytváří. (redakčně upraveno) | 
