Komentář vyhlášky č. 50/1978 Sb., o odborné způsobilosti v elektrotechnice (3. část)

 

 

 

Požadavky dříve platného čl. 34 ČSN 34 3100 byly někdy organizacemi mylně chápány tak, že osoby znalé jsou již ty, které jsou vyučeny nebo mají ukončenou školu elektrotechnického oboru (směru). V čl. 34 odst. 2 (citováno z prvního vydání normy v roce 1967) bylo však již také uvedeno, že tyto osoby mohou po odborném zácviku a složení zkoušky ze znalostí této normy a příslušných přidružených norem činnost vykonávat. A v tomto čl. je citováno, jakou činnost mohou vykonávat. Vyhláškou je tak znovu potvrzeno (stanoveno), že činnost na elektrických zařízeních mohou tito pracovníci vykonávat až po skončení zaškolení (odborném zácviku) a složení zkoušky.

 

Definicí uvedenou ve Vyhlášce byly již tyto nejasnosti odstraněny. Pracovníci se stanou pracovníky znalými až tehdy, když po zaškolení složí s úspěchem zkoušku v předepsaném rozsahu. Logický je i základní požadavek výchozího odborného vzdělání uvedený v příloze 2 Vyhlášky.

 

Současně je třeba na tomto místě upozornit, že organizace musí zajistit, aby tito pracovníci byli při své činnosti vždy řízeni

pracovníky, kteří mají některou z kvalifikací uvedenou v § 6 až § 8 (viz § 12 odst. 3. Vyhlášky).

 

Nemohou tedy činnost na elektrických zařízeních vykonávat samostatně v těch organizacích, kde by nebylo zajištěno, že jejich činnost bude řízena a kontrolována dalším pracovníkem s odpovídající kvalifikací. Při některých specifických činnostech, jako jsou revize elektrických zařízení, mohou být řízeni i revizními techniky (§ 9). V tomto případě však musí organizace splnit, s ohledem na kvalifikaci revizního technika, ještě další podmínky podmiňující případy, kdy revizní technik může řídit ještě další pracovníky. Tyto případy jsou podrobně vysvětleny v komentáři k § 12 Vyhlášky. Revizní technik musí mít v těchto případech, kromě své kvalifikace (§ 9), ještě kvalifikaci podle § 6 nebo § 7, a to podle počtu pracovníků ve skupině.

 

Dále je zde upřesněn způsob zaškolení, kdy se zdůrazňuje povinnost organizace stanovit obsah a délku zaškolení s ohledem na charakter činnosti, kterou budou pracovníci vykonávat. Opět, stejně jako v § 4 odst. 2 Vyhlášky, je třeba, aby obsah a délku zaškolení stanovila organizace předem.

 

Organizace, až na výjimečné případy, stanovuje obsah a délku zaškolení těchto pracovníků obvykle tak, aby vlastní zkouška mohla být vykonána ještě před uplynutím zkušební doby (viz zákoník práce).

 

S ohledem na vnější okolnosti, popř. na kvality pracovníka, je možné operativně doplnit nebo upravit obsah nebo délku zaškolení. Snad ani není zapotřebí zdůrazňovat, že tyto změny musí mít organizace prokazatelně doloženy.

 

Obdobně jako v § 3 odst. 2 a § 4 odst. 3 Vyhlášky je v tomto paragrafu rozveden postup organizace při zaškolení, zkoušce a přezkoušení. Stanoví se kvalifikace pracovníka, který provede zaškolení, zkoušku nebo přezkoušení. V jednotlivých případech, tj. v případě zaškolení, zkoušky nebo přezkoušení, nemusí jít vždy o stejného pracovníka, který bude tyto jednotlivé úkony zajišťovat. Pověření pracovníků uvedenými úkony je třeba dokladovat, aby se předešlo případným nedorozuměním. Organizace musí splnění této povinnosti věnovat odpovídající pozornost. V této souvislosti je zapotřebí upozornit na požadavky uvedené v § 12 odst. 6 Vyhlášky, který požaduje, aby každý ze zaškolovaných pracovníků, popř. i skupina pracovníků, měl(a) (s ohledem na charakter činnosti, která bude vykonávána) určeného pracovníka nebo pracovníky, kteří budou za ně plně odpovídat po dobu zaškolování.

 

Stejně pečlivě musí postupovat organizace, při určení pracovníků, kteří po zaškolení vyzkoušejí pracovníky a nejpozději do uplynutí tříleté lhůty přezkoušejí. Samozřejmým předpokladem je, že tito pracovníci mají znalosti pro předpokládaný rozsah činnosti již dříve ověřeny a jejich ověření je platné.

 

Ke zkouškám nebo přezkoušení je třeba podle Vyhlášky přizvat případného zástupce odborové organizace (viz § 14 odst. 2 Vyhlášky). Tento původní požadavek uvedený ve Vyhlášce je vhodné v současné době projednat s odborovou organizací, aby o této možnosti byla informována, samozřejmě pokud odborová organizace existuje.

 

Je-li při zaškolování vykonávána činnost na elektrických zařízeních pod napětím nebo v blízkosti částí pod napětím, může tuto činnost vykonávat zaškolovaný pracovník jen pod dozorem pověřeného pracovníka. V ostatních případech je podle charakteru vykonávané činnosti a postupně nabývaných odborných znalostí činnost zaškolovaného pracovníka vykonávána buď pod dozorem, nebo s dohledem či podle pokynů pracovníka pověřeného zaškolením. Jakým způsobem v případech, kdy jde o činnost na elektrických zařízeních bez napětí, bude pověřený pracovník postupovat, může rozhodnout i on sám. Vždy však s přihlédnutím k charakteru vykonávané činnosti a odborným znalostem zaškolovaného pracovníka.

 

V této souvislosti opět připomínám, že stejně jako je nezbytné přesně definovat pojmy obsluha a práce, blízkost atd., je nezbytné přesně definovat i pojmy dozor, dohled a pokyny, tedy co se rozumí prací pod dozorem, prací s dohledem a prací podle pokynů.

 

 

Pracovníci pro samostatnou činnost jsou prvním kvalifikačním stupněm ze skupiny pracovníků znalých s vyšší kvalifikací. V porovnání s dříve platným předpisem (viz vyhláška MPE č. 95/1961 Sb.) byl interval nejkratší požadované doby praxe uvedený v tomto předpise kratší. Oproti vyhlášce MPE č. 95/1961 Sb. však nezískal pracovník toto zařazení automaticky po uplynutí předepsané doby praxe, ale až po ověření znalostí zkouškou.

 

Ve smyslu dříve platných předpisů (vyhláška MPE, č. 95/1961 Sb. a ČSN 34 3100) byli tito pracovníci zařazováni jen jako pracovníci znalí. Vyhláškou jsou však zařazeni do kategorie pracovníků znalých s vyšší kvalifikací, čímž je jim umožněno vykonávat širší rozsah činností, popř. i funkci vedoucího pracovní skupiny (vedoucího práce). Je to dáno tím, že byly zejména zpřesněny požadavky na jejich zaškolení a ověření znalostí.

 

Z definice tohoto kvalifikačního stupně je patrná návaznost na předcházející kvalifikační stupeň. Aby tedy mohl být pracovník zařazen do tohoto kvalifikačního stupně, je nutné, aby organizace nejdříve ověřila jeho znalosti jako pracovníka znalého. Po předepsané době praxe, s přihlédnutím k termínu předcházející zkoušky, kterou byl pracovník zařazen do kvalifikačního stupně pracovníka znalého, je tato další zkouška v podstatě nástavbou předchozího ověření znalostí. Při této další zkoušce se zkušební komise zaměřuje nejen na ověřování znalostí, které jsou rozhodné pro výkon samostatné činnosti na elektrických zařízeních, ale také na ověření znalostí řídit ještě jednoho dalšího pracovníka, jehož činnost vyžaduje kvalifikaci nejméně podle § 5 (viz § 12 odst. 3 Vyhlášky).

 

Připomínám, že organizace, která pověřuje dva pracovníky činností na elektrických zařízeních vyžadující kvalifikaci nejméně podle § 5, musí zajistit, aby alespoň jeden z nich měl kvalifikaci nejméně podle § 6. Bylo by vhodnější, aby alespoň jeden z nich měl kvalifikaci podle § 7.

 

Všimněte si, prosím, že neustále opakuji: kvalifikaci nejméně podle § 5. Rozhodující při posuzování jednotlivých činností je

vždy skutečnost, zda konkrétní činnost vyžaduje tuto kvalifikaci (tedy kvalifikaci nejméně podle § 5).

 

Pokud má organizace pouze pracovníka s kvalifikací podle § 6, je nutné si uvědomit, že již nikdo další v organizaci nemá obvykle možnost kontrolovat činnost tohoto pracovníka (viz komentář k § 12 odst. 3 a odst. 4 Vyhlášky). Jde nejen o kontrolu dodržování předpisů k zajištění bezpečnosti práce při vlastní činnosti, ale i o posouzení kvality vykonávané práce, kterou může z odborného hlediska, a to ještě obvykle s odstupem času, posoudit např. až revizní technik např. při periodické nebo mimořádné revizi elektrického zařízení. Proto se doporučuje, aby jeden z pracovníků měl kvalifikaci alespoň podle § 7. Toto doporučení není ovšem jednoznačně zavazující. Podle okolností by si to měla organizace sama rozhodnout.

 

V organizacích, kde je pouze jeden nebo dva pracovníci, obvykle dochází k ověřování znalostí pracovníka mimo vlastní organizaci. Proto je nezbytné, aby organizace upozornila zkušební komisi, že je třeba ověřit znalosti pracovníka mj. i s ohledem na skutečnost, že v organizaci není již jiný pracovník se stejnou nebo vyšší kvalifikací.

 

Tito pracovníci mohou, v souladu s jejich znalostmi, vykonávat činnost na elektrických zařízeních v souladu s prováděcími předpisy samostatně.

 

V této souvislosti je ještě vhodné porovnat a vysvětlit pojmy sám a samostatně, a to ve vazbě na činnost pracovníka na elektrických zařízeních.

 

Požadavek sám (terminologie, která byla používaná v ČSN) znamená, že tuto činnost mohou pracovníci znalí vykonávat pouze za předpokladu, že jejich činnost je v organizaci řízena a kontrolována pracovníky s předepsanou kvalifikací, tj. pracovníky nejméně s kvalifikací podle § 6. Nemusí být tedy při činnostech těchto pracovníků na jejich pracovišti přítomen další pracovník s vyšší kvalifikací (§ 6, popř. vyšší). Pozor však na případy činností, kdy byl dříve platnými předpisy (normy řady ČSN 34 3100) určen požadavek pro práce charakteru vyžadujících dozor.

 

Požadavek samostatně, který je uveden i v označení tohoto kvalifikačního stupně, pak již dovoluje činnost pracovníka s kvalifikací podle § 6 bez dalšího řízení pracovníkem s vyšší kvalifikací.

 

Znovu je nutné zdůraznit, že pracovníci pro samostatnou činnost (tedy pracovníci znalí s vyšší kvalifikací), odchylně od ustanovení vyhlášky MPE č. 95/1961 Sb., nezískali tuto kvalifikaci automaticky po určité době předepsané praxe, ale až po úspěšně vykonané zkoušce.

 

Organizace se mylně domnívaly, že nemusí znalosti pracovníků s kvalifikací podle vyhlášky MPE č. 95/1961 Sb. se základní odbornou způsobilostí pro samostatné vykonávání montáže a údržby ověřovat, a opíraly tento svůj názor o text vyhlášky MPE č. 95/1961 Sb. V souladu s ustanoveními ČSN 34 3100 (viz vydání 1967) a následně vydané Vyhlášky byl požadavek na ověření znalostí vždy však zcela jednoznačný.

 

Opět je nutné pamatovat na projednání případné účasti zástupce odborové organizace (viz § 14 odst. 2 Vyhlášky).