| K čemu je potřebná ochrana před bleskem? Ing. Peter Respondek V současné době probíhá celosvětová diskuse o ochraně před bleskem a o ochraně před přepětím. V nových mezinárodních normách (IEC EN) je možné se setkat s výrazy, které dříve nebyly používány, např. vnější ochrana před bleskem, vnitřní ochrana před bleskem a ochrana před přepětím. Přitom celý systém norem (standardů) je vybudován na filozofii, která je odlišná od praxe v České republice, v Evropské unii i na celém světě. Autor článku ve svém příspěvku vysvětluje tento rozdílný přístup a zdůvodňuje ho zejména z hlediska závaznosti a nezávaznosti norem. Dotýká se rovněž problému řízeného rizika, které je nyní podstatou nového uspořádání standardizace. Jeho příspěvek lze považovat za velmi kvalitní úvod do nového pojetí ochrany před bleskem. Ochrana před bleskem a normy V principu není nutné budovat žádnou ochranu před bleskem, neboť kdyby byla skutečně naléhavá, byla by předepsána zákonem. Opravdu předepsána je pouze tam, kde jde o bezpečnost veřejnosti a její požadavky na ni. Vnější ochrana před bleskem je ochrana před požárem. Proto je ve veřejném zájmu zejména u objektů, kde by měl požár katastrofální následky, svést blesk hromosvodem bezpečně do země.  Vytvořením Faradayovy klece je vybudována přesně definovaná kovová „síť„ chránící celou budovu. Tím je zajištěna ochrana budovy před požárem způsobeným bleskem, který by si bez této „klece„ bezděčně hledal cestu k zemi. Přitom by mohl zapálit materiály, jež jsou zápalné při relativně nízkých teplotách. V současné době je sice požár zlá katastrofa, ale nikoliv častější nebo horší než dříve. Daleko větší škody pro národní hospodářství způsobují účinky přepětí na elektrotechnických přístrojích, zařízeních a systémech, které se projevují jako následky bouřek. Proč však není k dispozici žádný zákon předepisující ochranu před přepětím? Neporušenost a spolehlivost elektrických zařízení a jejich funkčnost, ať už v domech (rodinných nebo bytových) nebo v průmyslových provozech, nemusí být nutně v zájmu veřejnosti. Je však v zájmu jejich majitele nebo provozovatele. On sám musí mít nebo má zájem na tom, aby jeho počítač fungoval, jeho stroj běžel, jeho továrna se nezastavila – ve veřejném zájmu to není. Stejně tak nejsou ani normy prvořadým zájmem. Norma předepisuje pouze bezpečné zacházení s přístroji, se zařízeními a se systémy. V případech, kde se problém týká bezpečnosti osob nebo nebezpečí pro věcné statky, zasahuje norma. Skutečná disponibilita zařízení (disponibilita – možnost něčím volně nakládat – pozn. red.) však není předmětem normalizace. Normy neřeší, zda je zařízení v provozu, ale majitel či vlastník určitě ano. Proto zákonodárci vycházejí z předpokladu, že vlastník sám podnikne všechno, aby své zařízení ochránil do té míry, aby vydrželo i ohrožení bleskem a mohlo dál pracovat. Zákonodárce tak svéprávnému občanovi nemusí nic předepisovat.  Provozovatel tedy udělá dobře, když vyhodnotí možná rizika. Je třeba vyhodnotit tři skupiny rizik. 1. Technické riziko
Je popsáno samotným zařízením, jeho polohou a funkcí a i technickými následky při jeho výpadku. Zhodnocení tohoto rizika doporučuje např. norma IEC (Mezinárodní elektrotechnické komise) a to by mělo být běžnou praxí projektových kanceláří. 2. Ekonomické riziko
Jde o finanční vyhodnocení důsledků dílčích nebo celkových ztrát na zařízení nebo – v horším případě – ztráty dat. V praxi je to velmi obtížné. Zde mohou pomoci metody řízení rizika. Důležité je přitom vědět, že pro vyplacení pojistného je podstatné pouze podrobné vypsání vzniklých a finančně prokázaných škod. To je časově náročné (tento čas poškozený nemusí najít, poněvadž se snaží udržet základní funkce svého provozu). Je možné, že peníze za škodu od pojišťovny přijdou teprve „po smrti„ (post mortem – p. m.) podniku. 3. Právní (juristické) riziko
Toto riziko spočívá převážně v prokázání škod postižených osob nebo věcných škod. Podstata je v prokazování, že bylo učiněno vše předvídatelné a že byla využita uznávaná technická pravidla k tomu, aby škoda byla minimalizována (nevyhnutelná). Rizika tohoto druhu jsou si (podle mého soudu) projektanti nejméně vědomi. Projektant totiž musí provozovatele – ve svém vlastním zájmu – informovat a podat mu výklad o možných škodách. Musí to učinit proto, aby nebyl konfrontován s pozdějšími požadavky náhrady za škody. Odvolání na zákon nebo odvolávání na neexistenci normy o ochraně před bleskem a přepětím už nepomůže nikomu. Proto povinnost ochrany před bleskem mně připadá stejně fatální jako povinnost připoutat se na sedadle ve vozidle, které je kontrolováno policií. Jako by byl ohrožen policista, když nepoužiji bezpečnostní pásy. Je přece v mém vlastním životním zájmu, abych se chránil. Překlad a doplnění úvodu: Ing. Zdeněk Rous, CSc. | 
